Irena Fuchsová

Dneska jsme s Baxíkem počkali, až bude venku trochu tma a teprve pak jsme šli ven. Nejdřív jsme potkali pejskařku Janu s kámošem Bertem z domu naproti, pejskové si povídali a my se začaly bavit o šicích strojích.

Možná se mýlím, ale mám silný pocit, že kočárky pro děti, které v nich sedí nebo leží tak, že na ně maminky nevidí, začaly být u nás v prodeji kolem roku 1975, kdy se mi narodil syn.

Každý pejskař, který uslyší tuhle otázku, se stane okamžitě vstřícný k osobě, která ji pronesla. Tato zákonitost postihla dneska ráno i mě.

Jsou situace, které neumíme vysvětlit. Může nás být kolik chce, můžeme tyto situace probírat ze všech stran od rána do večera, ale nakonec se shodneme na jednom. Je to něco mezi nebem a zemí.

Samozřejmě, že jde naplánovat, když jsme sami nebo žijeme ve dvou, ale nemáme děti. To se to plánuje! Ale jak přijdou děti, prázdniny se řídí podle nich a rodiče jako by neexistovali!

Prosincová tragédie na filozofické fakultě nás zasáhla všechny. Nejsem výjimka, koho bolelo srdce, když jsem si na místě obětí představila své děti.

Byla jsem -náctiletá, když jsem se dočetla, že každý máme na světě své dvojče. Někoho, kdo je jako my. Někoho, o kom budeme na první pohled vědět, že je to on. S kým si budeme rozumět beze slov. Pokud se potkáme. A my se potkali.

V květnu 2011 se měla začít v Činoherním klubu zkoušet hra Kukura, ve které Juraj bilancuje svůj život. Těšila jsem se, protože ji napsal Martin Čičvák, který ji měl i režírovat. Jsem v ČK jedna nápověda, napovídat tedy budu já.

Když jsem dneska nastoupila na Zálabí do autobusu, kterým jezdím na nádraží, netušila jsem, co mě čeká. Autobus se rozjel a já vzápětí zaregistrovala, že vzadu telefonuje "kanalizace". Nebyla to žena. Byla to kanalizace.

Můj předcházející blog, Vánoční dárek s únorovou tečkou, má ještě jednu tečku. Dost lidí se mě ptalo, jak to s Karlou, která mi dala před Vánoci "dárek" s datem spotřeby do července 2005, dopadlo. Jak? Před týdnem mi zavolala.

Možná to znáte. Někdo vás nepříjemně překvapí a ne jednou, a vy se s ním furt scházíte, sice ne často a maximálně na kafe, ale scházíte, jako byste čekali, až se stane něco, co tenhle podivný vztah ukončí.