Kamila Branná

8. března se každoročně ulicemi velkých španělských měst přeženou fialové hurikány amazonek bojujících za práva žen. Letošek nebude výjimkou: další důkaz toho, že soudnost není předností hnutí, které má ve svém logu zaťatou pěst.

Není zadarmo, když se člověk rozhodne se na ni připojit, musí tam strávit nějaký čas, followeři se většinou budou dát spočítat na prstech jedné ruky a s palci nahoru a srdíčkama nepočítejte vůbec.

Zásoby fotek a vzpomínek z minulého léta pomalu docházejí. Hrad ve vesničce Trevejo je jednou z nich. Je pravděpodobně zakletý. GPSko se vás snaží obalamutit a místní princ se před focením schovává pod růžovým deštníkem.

Cestou po západošpanělské dálnici A66, která z velké části kopíruje Střibrnou stezku z doby Římanů, jsem náhodou narazila na Cáparru. Na exitu 455 teď se mnou můžete sjet na úzkou a silnici a do zaniklého města se podívat.

Už půl roku se nemuví o ničem jiným a přijde chvíle, kdy si člověk na (ve Španělsku povinnou) roušku zvykne. Na každodenní předávkování zprávama a šarvátkama mezi covidovýma extremistama a covidovýma ateistama se ale zvyknout nedá

Tady u nás není k vidění vůbec nic. Věž, alej a parčík, jinak nudná novostavba. Když ale člověk dostane chuť fotit a po práci se mu nechce nikam daleko, musí se prostě na to nic podívat jinýma očima.

Extremadura je pro hodně Španělů jedna velká neznámá. Říkají o ní, že je tam chudoba, v létě strašný vedro, v zimě zase strašná zima, a že tam není nic moc k vidění. Ale ne všechno, co je zlato, se třpytí.

Don Quijote neprohrál jen s obry. Na celé čáře nad ním vyhrál taky Sancho Panza. Ten dokázal přesvědčit Cervantese i celý lidstvo o tom, že ti obři tam nikdy nebyli. Jen pár neškodnejch větrnejch mlýnů.

Iberové obývali jihovýchodní část dnešního Španělska před příchodem Římanů. Zachovaly se stovky osídlení: pravděpodobně taky díky tomu, že pokud je chcete navštívit, musíte se připravit na pořádnej výšlap do kopce.

Během neplánované návštěvy La Iglesuela del Cid (Teruel, Španělsko) jsem si všimla dvou věcí: jak ta potvora koronavirová připravila venkovský turistický ruch o své kouzlo, a že my z města jsme tak trochu sobci.

Už v době kamenné lidi rádi publikovali na svých zdech obrázky a selfíčka z významných udalostí svýho života. Ty v Cova Remigia (Castellón, Španělsko) ze vzdálenosti dvou metrů olajkovat nešlo, tak aspoň sdílím.

Věžní hodiny ukazují čtyři nula čtyří ve dne v noci. Zvony tam ale zvoní bez přestání od rána do večera. Místních 190 obyvatel ale musí být ve střehu a v momentě, kdy je ve zbytku světa devět ráno, přijít na náměstí pro snídani.