David Snítilý

Franta chodil s o čtrnáct let mladší studentkou Pavlou a proto si ho přátelé neustále dobírali. Třeba jestli ji nezapomněl vyzvednout z družiny? A na výletech pro ni požadovali zlevněné vstupné a v restauracích dětské porce.

Ve skutečnosti jsem nejspíš Mojmíra na vlastní oko nikdy neviděl. Ale věděl jsem o něm, kdo to je, co a jak a proč ve firmě dělá, a to mi prozatím stačilo.

Na samotě Vysočiny lišky dávají dobrou noc. Stromy vrhají dlouhé stíny, nedovoláš se o pomoc. Modlitba za malou Janu, ať Plaváček na mysli neklesá, za čápa ba i za vránu, co před lety ji přinesla. Modlitba beznaboha, slova strohá

Podrážky bot jsou obalený bahnem cest, otisky v hlíně prozradí směr. Přijde mi vhod, že nemůžu už víc se splést, při vší té špíně, já hrál jsem fér.

Mlčíš, snad došla slova a nebo je to prostě jednodušší. Co odhalit a co schovat? Spíš tělo nežli malou díru v duši. Noc plná vášně poháněná chtíčem nebo pocitem samoty? Jsem šťastný, ač jsem zničen, pohoršený z vlastní nahoty.

Vojta sice byl od pasu nahoru nepoužitelný, ale od pasu dolu ještě prášek zřejmě neúčinkoval. Rozostřeným zrakem pozoroval Terku, jak se na něm vzpíná. Její dlouhé, vlhké vlasy ji částečně halily tvář a pevná, pohupující se ňadra.

Když přiblíží se křižovatka, rychle zahneš, měníš směr. Vtipný jsi jak text od Mládka, prej milovník amatér. Společný účet zeje prázdnotou, veškerý love vložený. To tušení hraničí s jistotou, jsi jak ten Viktor Kožený.

„Jak to, že máte nepředpisové oblečení?!“ hřímala bezpečačka. „Mám spálenou … zadek a potřebuju, aby ta rána dýchala,“ přiznal Čárlí. „V tom případě si na to budeme muset sednout a sepsat to …“ „Já radši postojím,“ oponoval Čárlí.

Jak vlastně voní a jak chutná? Poznal jsem vloni, když byla smutná. Má mnoho podob, tolik tváří. Někdo ji hýčká, jiný naopak zmaří. Poznal jsem ji jen jednou a nikdy víc. I křídla bělásků závistí blednou, že můžu říct ...