Jak jsem se na setkání blogerů v Pardubicích málem dostal do jiné party.

Když se mám zúčastnit nějaké akce, kde nikoho doposud osobně neznám a neznám ani místo setkání – zkrátím to, prostě neznám nic, snažím se pečlivě vyloučit všechny kritické eventuality, které by mohly nastat. V podstatě se snažím o to, aby nenastala situace, která by se mohla stát námětem „legračního“ blogu. K takové situaci ve stylu – bylo to hrozný, ale teď se tomu všichni smějeme – chválabohu nedošlo. Sice asi na pět vteřin jsem si myslel, že jsem ztratil chytrý mobil, ale ten jsem vzápětí našel spadený na podlaze pod restauračním stolem. Jedinou banální nepříjemností tak byla ztráta zánovního klobouku mého zbrusu nového kámoše Jaromíra Šíši, který / mám na mysli ten klobouk / nejspíše leží někde ve křoví, aniž se ví , která hlava ho nosila.

Nestalo se sice nic, ale mohlo se stát, jako vždycky, když se až křečovitě snažím, aby všechno klaplo.

Nadrtil jsem se zpaměti všechny dosažitelné informace a to včetně těch, které byly zcela podružné a spíše zavádějící. Organizátor zájezdu David Snítilý totiž ve svých organizačních pokynech používal místo oficiálního názvu Pardubice místní přezdívku San Piego. Znovu a znovu jsem se snažil do hlavy vtlouci San Piego, San Piego až jsem v Brně hl. nádraží požádal pokladní o jednosměrnou jízdenku do San Piega. Pokladní třeštila na mne oči, neboť stejně jako já, neznala kultovní skladbu rockové skupiny Vypsaná fixa. Během pár okamžiků se vše vysvětlilo. Ani po tomto freudovském přeřeknutí jsem v iniciativní snaze vyloučit jakékoliv i sebemenší komplikace nepřestal. Jelikož jsem věděl, že prvním místem setkání bude restaurace nazvaná Pardubický pub, kde se čepují výhradně pardubické pivní speciály / jedenáctka se nazývá Vilém / , které se však vaří ve vzdálené Ostravě/ tam jsem se pro změnu zase narodil / , rozhodl jsem se telefonickým dotazem na personál ověřit, je-li tomu opravdu tak. Jediné, co se mi podařilo ověřit byla pravdivost přísloví, že kdo se moc ptá, moc se dozví. „Jo, máme tu rezervaci pro šedesát osob,“ dostalo se mi uklidňujícího ujištění. „Pro šedesát osob??.“ Mělo nás být nějak kolem šestnácti, někteří se navíc odhlásili. Začal jsem litovat, že jsem si ještě pozdě večer neprošel mailovou korespondenci a teď se k ní ve vlaku přes mobil nedostanu. „A rezervoval to pan Snítilý?“ „Je to možný, že v organizačním výboru může někdo toho jména být. Já tu mám jen napsaný Panenka reborn.“

„Panenka reborn?.“

„Podívejte pane, pokud přijdete s panenkou reborn v kočárku, klidně se posaďte, kde bude volný místo.“

Myslel jsem, že mě snad klepne. Nakonec jsem usoudil, že jsem se stal obětí žertu a vše se na místě vysvětlí.

Než jsem dorazil do Pardubic, zjistil jsem, že panenka reborn, je ultra realistická panenka – miminko, které nelze rozeznat od opravdického miminka. Prý u lidí tento moderní trend budí jen dvě emoce. Nadšení nebo zděšení.

Když jsem přicházel k restauraci Pardubický pub, uviděl jsem tohle :

Byl jsem zděšen ještě dříve, než jsem spatřil v kočárku první skoro jako živou panenku.

Tak takhle jsem si setkání blogerů věru nepředstavoval. Bylo něco po desáté hodině. Do plánovaného setkání zbývaly necelé dvě hodiny.

I tenhle zážitek trval krátce a spíše jen v mé hlavě. Salonek v zadní části provozní místnosti byl stále ještě prázdný a bez panenek. Abych zabil čas, šel jsem se ubytovat. Pak už díky organizačnímu talentu Davida probíhalo vše jako po drátku.