Patálie s Mojmírem

Kdo čtete Zápisky z rachoty kolegy Davida Snítilého, budete v obraze. Šlo o středně velký výrobní podnik v jednom východočeském okresním městě. Tento výrobní podnik samozřejmě vyráběl výrobky, které dokázaly splňovat požadavky na ně kladené často navzdory prapodivným rozhodnutím firemního vedení.
Mojmír byl jeden z členů týmu údržby, čili na jeho hlavu padaly požadavky na výměnu svítidel či jiné drobné opravy. Nebýt toho, že jsem jeho jméno sem tam zahlédl na displeji na dveřích firemní kuřárny, nevěděl bych, že tam je, protože lidi z údržby se mi navzájem pletli.
Na druhou stranu jim musím i po letech poděkovat, že když jsem něco potřeboval, jako například čtyřku imbus, dokázali mi vyhovět.
Pod vedení údržby spadala i parta uklízeček. Většinou šlo o dámy vyššího než středního věku, které měly pořádný kus života za sebou a pracovní úkoly plnily s tím, že nějaké okolní vlivy mají na háku.
A ve chvíli, o které chci tak zdlouhavě a přitom neuvěřitelně zajímavě vyprávět, vešla jedna z uklízeček do dámské převlékárny, by tam setřela podlahy a provedla další nezbytně nutné úkony. Není jasné, co vše tam zažila a prožila, nicméně do provozního deníku zapsala:

„V dámské převlékárně nesvítí zářivka, řekněte Mojmírovi, ať ji vymění.“

Kdyby příběh v tuto chvíli končil, bylo by vše v pořádku a nestalo by se nic zaznamenání hodného. Nicméně zmíněná uklízečka si svůj zápis ještě jednou přečetla a „i“ na konci Mojmírova jména jí přišlo divné. Proto jméno škrtla a přepsala:

„… Mojmírovy…“
A ani zde příběh nekončí, protože zmíněná uklízečka si opět nebyla jistá, zda to zase náhodou není špatně. A tak přepsala text ještě jednou:

„… řekněte Mojmíroj, ať ji vymění.“

Až v tuto chvíli byla se svým psaným výkonem spokojená. A takhle to už v zápisu zůstalo.