Pozitivní noviny

V klukovských letech jsme byli uchváceni kamarádstvím, romantikou a touhou po dobrodružství. Tohle všechno jsme zažívali v Junáku. Teprve v dospělosti jsem však pochopil význam této organizace při výchově mládeže v onom kritickém věku mezi deseti a patnácti lety, kdy se vytváří charakter člověka.

A proč nečíst? Protože to je ztráta času? To by bylo trochu laciné, že? Lepší důvod proč nečíst knihy lze vidět v tom, že přece každý jsme knihou, zpočátku nepopsanou a každý si svůj příběh do velké míry píše sám. A výhoda je, že si ve svém románu můžeme i zalistovat nazpátek, můžeme se i zastavit na poslední stránce, tedy té, kterou máme zrovna rozepsanou.

Kniha Večery s fotografem je založena na osmnácti rozhovorech o životních osudech, inspiraci a tvorbě českých fotografů. Autorkou rozhovorů je Edita Pacovská, která se již více jak čtyři roky věnuje mapování české fotografické scény.

Píše se rok 1897. Dvacáté století je na dohled. Většinou to, co přijde z Paříže, je módní, světové. Světová výstava, móda, pokrok a vymoženosti moderní techniky. Konec 19. století. České listy starého Rakouska netrpělivě čekají na to, co hýbe Paříží. Konečně došla zpráva. Právě tam a je první. Ustaven byl klub stokilových s dovětkem vskutku originálním, že nás to vskutku radostí naplnilo, neboť byl již nejvyšší čas. Důkazem toho jest, že klub čítá již 45 řádných členů.

„Dobrý den!" pozdravil jsem chirurga. Vynořoval se z temné hlubiny chodby, ale nebyl jenom chirurg, byl i čerstvý právník, obojí v jediné osobě. Plzeňský diplom ještě nezaschl, IQ 152 a přicházel. Kroky jako střely dum-dum se rozléhaly prastarou budovou Divadla plzeňské komedie, a když se tento "double doktor", známý jako QQ přiblížil, podal mi ruku teatrálně jak nějaký herec: "Netěší mě."

Nejlepší informační středisko je od pradávna mateřská školka. Učitelky se dovídají informace z rodinného života místních obyvatel z první ruky. Malé děti nelžou a mají vyvinuté pozorovací schopnosti. Petr Nárožný jednou v rozhlase pravil, že ti malí tvorové nás matou svoji nepatrností. Svým vzezřením klamou veřejnost a v malých hlavičkách proudí velké myšlenky. Rodiče si neberou servítky a nestřežené okamžiky rodinných debat se ukládají do těchto malých komputerů.

Peter Bradford Benchley (nar. 1940) zemřel před pěti lety. Byl vnukem humoristy a herce Roberta Benchleyho (1889–1945), který se proslavil filmem Jak spát (Oscar 1935), a synem snad ještě plodnějšího autora románů i knih pro děti, dramatika a scenáristy Nathana Benchleyho (1915–1981). Tedy i „zlatým“ dítětem. Veškeré prázdniny a někdy i delší čas v letech 1949–1961 strávil Peter mezi devátým až jedenadvacátým rokem na malebném ostrově Nantucket, odkud pochází i fiktivní hrdina jediného Poeova...

Tak tuhle odpověď, milí čtenáři, stejně jako já, jistě znáte. Slýchávali jsme ji a také používali v dětství. Mám pocit, že v tom věku byla ještě omluvitelná naší nesamostatností. Bohužel ji slyším velice často od svých značně dospělých kamarádů a přátel i nyní, třebaže pod pojmem máma, mají na mysli svou milovanou manželku.

MVDr. Jan Skorkovský z Prahy dosáhl v oboru driblování a ovládání míčů i jiných předmětů fotbalovým způsobem v letech 1982–2011 celkem 1 361 vytrvalostních, rychlostních a dovednostních rekordů, z nichž 100 bylo československých (vytvořených do r. 1992), 1 000 českých (od r. 1993) a 261 světových.

O „rezavých loupežnících“ už jsem už vyprávěl a o tom, že mě mladá maminka lákala z lesa domů výstřely z brokovnice také. A tak nyní musím splnit svůj slib z minula a povyprávět, jak to všechno souvisí. Někde tady nade vsí musela být famílie rezavých loupežníků. Jenže – kde? Pátral jsem já, hledal cestář i strýc Jirka – a výsledek žádný. Slepice z horní strany Vickovic se ztrácely napořád!

„Haló, je tam televízna show? Čítal som v tlači, že hľadáte umelcov, ktorí ovládajú niečo neobyčajné, atraktívne. Ešte stále platí vaša ponuka?“ „Áno. Máte niečo do nášho programu?“ „Možno. Tak, napríklad, odrecitujem všetky vybrané slová, základné i odvodené.“ „Ale, prosím vás, to predsa vie každý tretiak základnej školy. My hľadáme niečo nezvyčajné, čo tu ešte nebolo.“

První vteřiny a minuty života totiž každého člověka zásadně programují na celý život také tím, s jakou základní emocí začíná fungovat mozek novorozence. Pokud je čerstvě a přirozeně, ideálně porozený človíček na bříšku maminky, v šeru a teple, v bezpečí, instinktivně se umí doplazit k prsu a zdroji potravy – a je mu fajn. Je v bezpečí a obklopen péčí.