Pozitivní noviny

Jednoho dne na konci května 1945 se v Radňově konečně objevil tatínek. Jeho příjezd jako hrdiny z pražských barikád vzbudil na pile i ve vile velké nadšení, nastalo opět mohutné pusinkování, nejvíc asi s maminkou a taky trochu se mnou, byť mi bývalo veškeré líbání protivné. Tatínek se hned se sebral, ani kravatu nesundal, a aby se přivítal se vším příbuzenstvem a všemi blízkými lidmi, utíkal na pole za ostatními, kteří zrovna sekali krmení a nakládali na fůru.

Vprostřed ruštiny vpajdala do třídy bez zaklepání zástupkyně. "Promiňte, soudružko kolegyně, ale musíme přijmout organizační opatření k zajištění prvomájových oslav," pravila a zahleděla se do lavic. "Vstaňte!" začala ukazovat prstem. Vybrala si mě, Peťana, Pepka Králíka, Vencu Šaška, Jardu a Bogana.

S filmovým režisérem Jiřím Strachem jsme se sešli v Debatních trámech písecké Sladovny, kam si přijel v předvánočním čase popovídat s lidmi. Po besedě jsme zašli na kus řeči do restaurace na náměstí, kde pracovně velmi vytížený filmař zůstával v pohodě, i když ještě v noci odjížděl vlastním autem na filmování do Liptovského Mikuláše.

…je vlastně jen krátkou vzpomínkou na setkání s námořníkem, které se odehrálo dříve a vypravěč dává bezděky opět nahlédnout do svého nitra Slíbil mi, ať se stavím na jaře, že mě vezme na testování nově postavené jachty. Na přehradě. Ta jachta pak poputuje na sever a bude brázdit vlny Baltu. Ale ještě dlouho předtím, než bylo vysloveno toto pozvání, ukázal jsem na krásný mosazný přístroj v zasklené vitríně obchodu a poprvé ho oslovil. Jediného prodavače.

Sport posiluje tělo i ducha, já vím. A také se podle toho řídím. Ovšem ne vždy s úspěchem. Začalo to už v první třídě, při nástupu v tělocvičně, jako nejmenší - poslední v řadě, to mi tedy ducha nepozvedlo. Během školní docházky se to bohužel jen jeden rok změnilo – a potom se ta prťavá holka zase odstěhovala, což bylo k zlosti. Ale do cvičení jsem se pustila s vervou a velkou chutí. Kdo by neměl tělocvik rád? Ale už při pochodu to nějak skřípalo, – levá, pravá, levá, pravá.

Strážmistr František Kuře z četnické stanice Štítina v politickém okrese Opava byl 29. dubna 1927 na celodenní služební obchůzce. Když kolem desáté hodiny šel po silnici mezi obcemi Lhota a Háj, zastavil ho listonoš Karel Douděra z Kravař a oznámil mu vraždu řezníka Mindlera, ke které došlo před necelou půlhodinou.

Jednoho zimního dne se stalo, že kuchtík začal, z neznámých důvodů, trpět nechutenstvím. V knihovně měl lékařský slovník, ale ani za jeho pomoci se mu nepodařilo zjistit příčinu náhlé změny zdravotního stavu. Pokoušel se i změřit si pulz, ale pokusu zanechal hned poté, co zjistil, že místo tepny tiskne přívodní kabel od žehličky, k určení diagnózy nepomohlo ani opakované přepočítání žeber.

Už jste si všimli? Spoustu Hašlerových písniček považujeme za lidové. Písnička, která zlidoví, dostane svým způsobem nejvyšší možné vyznamenání. Necinkají přitom metály a nešustí bankovky či šeky, ale pohne se lidské srdíčko – a s ním většinou i myšlenka. A to se mi jeví jako životadárné spojení!

I když jugoslávské dináry byly také pouze na příslib Československé banky, opravdové kapitalistické valuty jsme od našeho milého socialistického státu dostali poprvé na jaře v roce 1968. A tady jak vidno se vracím zpět do minulosti a je jasné, že nám ani v tom pozoruhodném Pražském jaru nikdo nic nedal a museli jsme si ty valuty koupit v kurzu, který byl zcela nesmyslně vykalkulován.

Než jsem usnul, vzpomněl jsem si, nevím proč, na úplně jinou plavbu, z období ryze letního. Na Slovensku na Dunaji se v červenci roku 1950 konala zajímavá dálková plavba. Bylo to v době, kdy se začaly objevovat rekordy na prudce tekoucích řekách. Iniciátorem téhle plavby byl Čech, Karel Vobr, povoláním číšník. Inspirací mu byly už o rok dřív konané dálkové plavby na Volze.

Když mi byly čtyři roky, nechtěl jsem být ničím jiným, než francouzským legionářem, tak mi učarovala bleděmodrá barva jejich uniforem a ty barety. Později jsem chtěl být pilotem na dvojplošníku a pak chemikem a potom čímkoliv u kresleného filmu. Moje poslední touha byla stát se komikem. Jako byl George Formby, Lupino Lane, Laurel a Hardy nebo Voskovec a Werich. A vlastně jsem se jím stal, byť mně všichni okolo říkají jinak - básník, zpěvák, herec...

Na podzim roku 2006 proběhla tiskem šokující zpráva. V indickém státě Čchattisgarh se narodilo děvčátko se srdcem na dlani. Dva dny poté, přes snahu lékařů, zemřelo. Možná, že by se ho podařilo zachránit, ale na transplantaci neměli rodiče dítěte peníze a infekce na výsledek případné sbírky nečekala…Tolik krátký příběh, plný bolesti pro rodiče a nás ostatní vyzývající k zamyšlení.