Pozitivní noviny

Oficiálně je bajka krátký literární útvar, jakýsi jinotaj, ve kterém zvířata jednají jako lidé, a jehož posláním by mělo být nějaké morální ponaučení. Ačkoliv autor vůbec nechce lézti do zelí ani velikánům, ani malikánům bajek a podobných miniatur, přesto si tímto drze dovoluje rozšířit množinu aktérů, působících v těchto poněkud bizarních bajkách.

Co je to tréma? Nedostatek sebedůvěry? Zodpovědnost k divákům? Nemoc? Vědomí, že neumíme? Před každým veřejným vystoupením se trochu ponořím do sebe a nemohu ten den vykonávat jinou činnost. Žaludek je jaksi na vodě a nutí mne i usednout na porcelánovou mísu, ačkoli nepřijde výsledek. S prvním lepším ohlasem mezi diváky ze mne tíseň spadává. Nastává hezký zápas o přízeň diváků.

Jednou jsme s Miroslavem Horníčkem seděli v Národním domě v Olomouci u oběda a on mi říká: „Hele, skoč pro Mildu, za půl hodiny jedeme do Lipníka!“ Šel jsem tedy na jeho pokoj, zaklepal a říkám: „Mildo, vstávej, jedeme do Lipníka!“ On mi z postele odpověděl: „Já nikam nejedu“. Na to jsem ho varoval: „Mildo, vždyť je na to smlouva!“ „Tak ji zrušte!“ vykřikl bolestně a tím to skončilo.

Přišlo to najednou jako úder z nebes. Rozkaz, aby se všichni hudebníci i s nástroji dostavili k udanému datu a hodině k rotě C. Stalo se samozřejmě – kde jinde – v Kujebině, v první polovině padesátých let u leteckého spojovacího pluku. Bylo to neobvyklé. Obyčejně jsme si termíny zkoušek domlouvali sami podle potřeby, ať již pro obsazení dechové hudby, nebo v obsazení univerzálním pro veřejná vystoupení, bály, plesy nebo jen vesnické tancovačky.

Tak na ty pozdně noční snídaně si pamatuju, ale krumlovských reminiscencí mám nespočet – folkové festivaly a také samostatné koncerty tam se mnou žily skoro celá dvě desetiletí – nezapomenutý byl ten s písničkáři někdy na počátku sedmdesátých let, kdy jsem šel Hutkovi a Mertovi naproti po cestě k otočnému hledišti říkaje Ortena, na to také nejde zapomenout.

Český unikátní systém pro tvorbu a aktualizaci webových stránek WebNode získává uživatele ze všech koutů světa. Úspěch zaznamenává díky své jednoduchosti - vlastní web si s ním vytvoří pětileté dítě nebo osmdesátiletá babička. Vlastní webové stránky si teď může vytvořit kdokoli, kdo ovládá základní znalosti práce s PC a internetem.

Tento titulek není myšlen hanlivě - spíš něco jako název Kožíkova románu Největší z Pierotů. Osobnost, která na mne vystupovala z filmového plátna, nepochybně patří k nejzajímavějším hercům na světové politické a kulturní scéně poslední třetiny minulého století (a ani to nemusí, jak film naznačuje, být neodmítatelnou poklonou).

Dovolte, abych zde nejen jménem svým, ale i jménem všech tvůrců a čtenářů Pozitivních novin popřál Jaroslavu Víznerovi i nadále stálou vitalitu, hlavu plnou tvůrčích nápadů, hodně dalších rolí, které žel dostává v posledních letech pouze v zahraničních filmech, a také hodně radostí ze života na venkově! Jaroslav se totiž – podobně jako já – zabydlel na Kokořínsku, kde si se svojí nynější manželkou Catherin vychutnává ve chvílích volna všechny krásy zdejšího kraje.

Jižní a východní strana libereckého kraje je jedna velká oblast plná umělecko-řemeslných prací, zhotovených našimi předky v lidovém pojetí minulých staletí. Stále, i když ne v takovém množství jako v letech předcházejících, se v obcích na jižní straně Ještědu, kolem Turnova, ale i v dnešním jabloneckém a semilském okrese i blíže k Jičínu setkáváme s něčím, co při pohledu pohladí naši duši. Co nás, v tom dnešním uspěchaném světe, nutí říci: Kruci, ti to uměli! Kde na to vzali? Přičemž nemáme na …

Když jsme pouštěli do těchto aliterací, vůbec jsme si nemysleli, na jak tenký led se pouštíme. No – držte nám prosím palečky, ať se na tom ledu nepropadnem! L: Lán louky letos ležel ladem. Lijavec logicky likvidoval lecco - len, lanýže, lužní les. Leckdo láteřil. Letec Láďa Líbal líbal Líbu. Líba ležérně ležela, Láďa lehkovážné lavíroval. Laciná loňská láska.

I nepozorní čtenáři jistě už dávno poznali, že se rád předvádím a že jsem tak trochu – no – možná i trochu hodně – exhibicionista. A tak snad nikoho nepřekvapí, když zde teď přidám další svůj příspěvek do zmíněného almanachu Vrchlabského gymnázia, vydaného v roce 1995 u příležitosti 50. výročí českého gymnázia.

Jedna moje kamarádka chtěla být odjakživa kosmetičkou. Ale taky herečkou, zpěvačkou a vším tím, kde někdy hlavní, někdy vedlejší roli hrají šminky. Tedy barvičky, líčidla, pudry, krémy rtěnky a dál by mohl následovat výčet všeho, co nás ženy dělá někdy až překvapivě krásnými. Scházely jsme se u nás doma a likvidovaly matce

Vítězova vede na vrchol kopce úvozová cesta, ze začátku obklopená vzrostlými třešněmi, měnící se časem v polní. Možná stejnou trasou se na své stanoviště 18. června 1757 ubíral i pruský král Fridrich II, vrchní velitel armády, která se za pár okamžiků utká s přesilou vojáků Marie Terezie pod velením polního maršála Dauna.