iportaL24.cz

»Nepokoušej se utopit smutek v rumu, umí plavat.« Kdybych se podle tohoto francouzského přísloví neřídil, ten můj rum by byl rychlejší než legendární Michael Phelps. Zahloubal jsem se na pár desítek minut do diskuse na Novinkách, a sice ke komentáři na téma pražského setkání generálního tajemníka NATO Marka Rutteho s premiérem Babišem. No, on je to

»Vítej Maďarsko, vítej zpátky do Evropy!« »Maďaři pochopili, co jsou evropské hodnoty!« »Welcome back! Bienvenue! Willkommen!« Nadšení zavládlo ve správných kruzích Bruselu, Paříže, Berlína, Varšavy, Tallinu, Kodaně… Konečně zas budeme zajedno. Také v Praze se někde slavilo. Tam, kde mysleli europansky. Ve Strakovce to nebylo, na Moráni a na Kavkách ano. Proč ne? Moráň je centrem

Debata o koncesionářských poplatcích v České republice se dlouhodobě točí kolem principu »veřejné služby«. Jenže při bližším pohledu na to, jak celý systém skutečně funguje, se ukazuje nepříjemná realita: občané platí povinné poplatky v prostředí, kde se významná část peněz ztrácí v netransparentních strukturách, externích nákladech a soukromých ziscích. Jedním z nejvýraznějších příkladů je role

Mainstream divočí, stádo vzlyká, že je ohrožena svoboda České televize. Vláda bude rušit koncesionářské poplatky, ve zmanipulované veřejnosti a v řadách euroatlantické opozice nastal povyk… Pokud je to veřejná služba, jako že je, proč by si ji občan měl platit? Občan si platí soukromé televizní kanály, což má logiku, neboť to občanovi dává volbu výběru –

Modrožlutí se radují, Viktor Orbán odchází do opozice. Byl velikou překážkou při prosazování unijních nesmyslů. Dokázal držet Maďarsko s hlavou vzhůru velmi dlouho. Maďaři chtějí zkusit něco jiného, po tak dlouhém době je to asi pochopitelné. Jsem ale přesvědčen, že velmi rychle vystřízliví a pochopí, že podrobení se Čtvrté říši jim nepřinese nic dobrého. Budoucnost Maďarska

Americký prezident přes silácké řeči, které vede a přes silácké signály, jež vysílá na všechny strany (do Íránu, do Číny i jinam), je v prekérní situaci. Americká veřejnost si jen těžko dovede - podle průzkumů - představit, že by americká armáda spolu s Izraelci pokračovala po kratší přestávce v útocích na Írán. Tedy v útocích

Málokomu, resp. nikomu v této věkové kategorii, tzn. 40+, není věnováno tolik mediální pozornosti, jako zametací exministryni spravedlnosti Evě Decroix. Nevím, zda její armáda fanoušků je fiktivní nebo reálná (při nekonečné blbosti davu bych tentokrát fikci snad i vyloučil), nicméně ódy zejména na její figuru jsou denním chlebem. Ve zviditelňování této ženy, která na »spravedlnosti« do