iLiteratura.cz

Vzpomínky deseti pamětníků umožňují čtenáři nahlédnout na konec druhé světové války z perspektivy tehdejších dětí, jejichž jediným proviněním bylo užívání němčiny jako mateřského jazyka. V nejednom případě překvapí, co jim v paměti utkvělo a co se dospělým naopak podařilo před nimi utajit.

Martin Reiner přidal k řadě próz, v čele s několika cenami ověnčeným Básníkem, a osmi básnickým knihám sbírku devátou, příznačně nazvanou Magické číslo 9. Zachycuje v ní více témat, jež sjednocuje jedním, vlastně překvapivým formálním rysem.

Jak osvěžit monotónní a čím dál pokleslejší žánr zombie horroru? Třeba tak, že děsivou zombie apokalypsu pozorujeme naivně užaslýma očima inteligentních zvířat.

Dánsko uspělo na letošních Oscarech bytostně severským tématem, totiž zálibou v popíjení alkoholu. Tím však úspěch snímku Chlast nekončí, filmoví diváci se mohou těšit na jeho americký remake. Když jde udělat úspěšný remake filmu, nešel by napsat remake literární? Recyklace je jasný trend současnosti - nezahazujme staré dobré příběhy.

Finský švédskojazyčný spisovatel Christer Kihlman proslul od 60. let 20. století zejména svými angažovanými romány a autobiografickými díly. Vyvolávaly senzaci a nadšení, ale i kritiku a skandály. V menšinové finskošvédské literatuře zanechal výraznou a trvalou stopu – četli ho však s oblibou také ve Švédsku a rovněž i čtenáři finskojazyční.

Román Dívka, žena, jiné se rozkročuje napříč několika generacemi Britek černé barvy pleti. Mapuje vývoj rasismu a předsudků, se kterými se potýkaly v různých dekádách a v různých životních etapách. Matky, dcery, přítelkyně, učitelky a studentky se potýkají nejen s tématem rasy, ale také genderu a sexuality.

Ve své sondě zve americký historik maďarského původu na návštěvu Budapešti v době, kdy majestátní budova parlamentu byla čerstvou novostavbou. Autor si všímá nejen architektury, kterou můžeme obdivovat i v současnosti, ale také stopy, kterou Budapešť zanechala v dílech tehdejších spisovatelů. Čeho dalšího si při četbě všimne český čtenář?

Švédská autorka využívá médium komiksu k analýze toho, co na počátku 21. století považujeme za lásku. Kritizuje stereotypy a oblíbené vztahové modely západní společnosti, zejména kapitalistické vnímání lásky.

Láska ke katalánštině udělá z neduživého, neprůbojného chlapce odvážného bojovníka a hrdinu: román Zabil jsem generála Franca, vycházející z postupů alternativní historie, přibližuje složitosti „katalánského problému“. Je možné v osudech jeho vypravěče Agustího Vilamata vidět paralelu katalánského boje za nezávislost?

Karel mi napsal, že minulý víkend dělali první zahradní táborák a že to bylo fajn, akorát že rušili bažanta, co se „usídlil v blízkém cypřišovci“ a už chtěl jít spát.

Literární adaptace slavné dětské opery Brundibár z roku 1938, dodnes uváděné na mnoha světových jevištích, má v českém kontextu pozoruhodnou podobu: kombinuje současné převyprávění pohádkového příběhu o vítězství dobra nad zlem s původními písňovými texty Adolfa Hoffmeistera a Sendakovu originální výtvarnou stylizaci středoevropského historického města. Ta však navíc drobnými detaily univerzálně platný příběh jednoznačně situuje do období druhé světové války, kdy původní opera vznikla.

S blížícím se výročím neobjasněné smrti druhého generálního tajemníka OSN se švédský autor v knize „Záhada Hammarskjöld“ zamýšlí nad tím, co vlastně o okolnostech konce tohoto významného švédského diplomata víme s jistotou, a co jsou naopak zjevné nesmysly. Nezbývá mu však než si povzdechnout, že pravdu se asi nikdy nedozvíme.

Na Velký knižní čtvrtek vyšla nejnovější kniha povídek Bianky Bellové. Sbírku Tyhle fragmenty tvoří autorčiny texty publikované v letech 2012–2020, doplněné o několik povídek nových. Bellová opouští dystopicky laděnou atmosféru svých předchozích novel a vydává se směrem k obyčejnosti života, prožívaného „tady a teď“.

Název sbírky humorných místopisných textů trochu klame – nejde ani o nové pražské pověsti, ani o jejich parodie. Spíše jsou to glosy a hříčky, jež potěší hlavně čtenáře, které baví odkazy, aluze a etymologické vtípky.

Přečetla jsem novou knihu Aleny Mornštajnové. A protože asi to úplně nejzajímavější na jejích románech je (pro mě) jejich recepce, vzápětí zapínám počítač a do vyhledávače zadávám: „Listopád recenze“. Přestože od vydání románu uběhlo teprve pár dnů, odkazů mi přistane hned několik. Rozklikávám hned první a smíšené pocity vyvolané čtením se prohlubují. Tentokrát ale z jiného důvodu.