Flowee

Celý život si můžeme opakovat, že nikdy nebudeme jako naše matka. Jenže čím usilovněji se proti ní vymezujeme, tím víc jí možná dovolujeme určovat, jací budeme. Někdy její chování napodobujeme, jindy před ním utíkáme tak daleko, až se sami sobě začneme ztrácet.

Telefon po probuzení, počítač v práci, večer seriál. Oči se od obrazovek téměř neodtrhnou, ale jejich únavu nezpůsobuje jen čas strávený u displejů. Pomoci mohou přestávky, správná vzdálenost i obyčejné mrkání. A drahé brýle proti modrému světlu?

Soukromé rozhovory s ChatGPT už skončily na Googlu i před soudem. Kdo všechno se může dostat k informacím, které mu svěřujeme?

Kočičí konzerva může slibovat stoprocentní maso a přesto nesmí tvořit celý jídelníček. Na etiketě rozhodují jiné údaje, než jaké výrobci tisknou největším písmem.

V ordinaci mluví lékař s vaší dcerou, v obchodě vám prodavač vysvětluje samozřejmosti a doma za vás děti rozhodují, co je nejlepší. Mnoho žen po šedesátce se setkává s nenápadnou přezíravostí, kterou okolí vydává za starostlivost. Jenže datum narození není důvodem, aby s vámi někdo přestal jednat jako s rovnocenným člověkem.

Nikotinový sáček nezanechá zápach na oblečení a nepotřebuje kuřáckou pauzu. Právě nenápadnost ale může zakrýt vznikající závislost. České průzkumy ukazují, že ústup klasických cigaret rozhodně neznamená konec užívání nikotinu.

Dáte do pračky dvě ponožky, vytáhnete jednu. Kde je ta druhá? Jen v Británii se jich podle průzkumu ztratí 84 milionů měsíčně. Většina těchto zmizení má docela obyčejné vysvětlení. Jenže některé pračky ponožky skutečně spolknou a už je nevrátí.

Chceme s někým sdílet život, usínat vedle něj, plánovat společnou budoucnost a vědět, že jsme pro něj důležití. To ale neznamená, že musíme dělat všechno společně, znát každý jeho krok nebo se vzdát vlastních koníčků. Dva lidé nemusí být neustále spolu, aby si byli blízcí.

Vnoučata má ráda, jenže má také práci, vlastní plány a někdy prostě potřebuje odpočívat. Pro některé dospělé děti je přesto odmítnutí hlídání důkazem, že babička nemá o rodinu zájem. Kde končí mezigenerační pomoc a začíná samozřejmý nárok na cizí čas?

Zpěv, tanec, výtvarná dílna nebo pomalé prohlížení obrazů. Národní ústav duševního zdraví připravuje síť, která má propojit kulturu se zdravotní a sociální péčí. Ne jako náhradu léčby, ale jako další možnost pro lidi s úzkostmi, depresivními příznaky či osamělostí.

Přejeme si je, protože slibují svobodu, bezpečí a život podle vlastních představ. Jenže získat je a cítit se s nimi dobře jsou dvě různé věci. Může se totiž stát, že s příjmy porostou i naše obavy a nároky.

Mýtus o čekání na „uzrání“ šedého zákalu přežívá desítky let. Dnes rozhoduje hlavně to, jak člověk vidí při běžných činnostech. Vhodná čočka může při operaci korigovat také astigmatismus, život bez brýlí ale nezaručuje.

Už jsem si myslela, že mě v moderním rodičovství máloco překvapí. Prošla jsem si obdobím bio-matek v barefootech, které batolatům zakazovaly používat slovo „ne“, zažila jsem bezplenkovou metodu aplikovanou v kavárně na pohovce a zvykla si na to, že každá druhá dětská oslava připomíná summit OSN o alergiích. Jenže to, co se do českých škol a školních lavic vkrádá v posledních měsících, překonává i…

Svrab se nevyhýbá ani lidem, kteří dbají na hygienu. Stud ale může vést k tomu, že nákazu tají a zkoušejí se léčit sami. Aby se parazit nevracel, potřebují pomoc lékaře i lidé bez příznaků, kteří byli s nemocným v úzkém kontaktu.

Ve dvaceti letech člověk většinou řeší školu, první práci, vztahy a plány do budoucna. Tak žila i Klára, které ale najednou vpadla do života rakovina. Její nádor přitom patří mezi onemocnění, která lékaři nejčastěji vídají u dětí. Náhle tak stála před zvláštní otázkou: Kam vlastně patří dospělý člověk s dětskou diagnózou?