Flowee

Donedávna jsem žila v domnění, že v tom, jestli jsem žena, mám poměrně jasno. Jenže pak jsem zjistila, že ženskost má svoje nepsaná pravidla. A že je kupodivu nejraději vysvětlují lidé, kterých se vůbec netýká. Tak jsem se rozhodla zjistit, kde se vlastně žádá o povolení být ženou podle vlastních představ. Zatím to vypadá na velmi komplikovaný úřední proces.

Odevzdat telefon, obléknout modrý oděv a nechat se zavřít do malé cely. V Jižní Koreji si lidé takhle dopřávají odpočinek. Zní to absurdně, jenže i doma často potřebujeme omluvenku, abychom si dovolili chvíli nic nedělat. Proč se klid obhajuje snáz, když za něj zaplatíme?

Sotva doma vyschly kapesníky po minulé rýmě, dítě hlásí další. Rodič už automaticky hledá vitaminy a dospělý, který se s nachlazením potýká potřetí za sezonu, začne přemýšlet, zda mu neselhává imunita. Jenže počet infekcí sám o sobě o stavu imunitního systému příliš nevypovídá.

Více mrkve do omáčky, fazole k obědu, zelenina k večeři. Veg-maxxing zní jako další internetová disciplína, v kuchyni ale znamená docela obyčejnou věc: přidávat víc rostlinných potravin do jídel, která už máme rádi. Bez soutěžení a bez nutnosti automaticky zdvojnásobovat porce kvůli zprávám o úbytku živin.

Na Letné se dnes sejdou lidé hájit demokracii, svobodu a nezávislá média. Je dobře, že jim na těchto hodnotách záleží. Veřejně se postavit za správnou věc ovšem ještě neznamená, že se podle stejných zásad také chováme. Z dobrých skutků se někdy stávají moderní odpustky, kterými si vykupujeme vlastní svědomí.

Nechutná nám jídlo samotné, nebo spíš naše představa o něm? Experimenty ukazují, že mozek rozhoduje o chuti dávno před prvním soustem. A někdy stačí jediná informace, aby se z oblíbené pochoutky stalo něco, co nedokážeme spolknout.

Pět let se starala o dvě malé děti, téměř nespala a neměla nikoho na hlídání. Teď se má vrátit do zaměstnání, ale připadá si neschopná a vyčerpaná. Manžel už přitom počítá s jejím platem. Kde má vzít sílu začít znovu?

Dospělí si často myslí, že když se hádají za zavřenými dveřmi, jejich potomek nic nepozná. Jenže i malé dítě dokáže vycítit strach, napětí a nepřátelskou atmosféru. Některé začne plakat, jiné se stáhne do sebe nebo se snaží být za každou cenu hodné. Jak rodičovské konflikty prožívá a kdy už mu berou pocit bezpečí?

Přispívat dospělému dítěti na bydlení nebo mu nabídnout pokoj doma může dávat smysl. Jenže i rodiče potřebují peníze na vlastní život a doma trochu soukromí. Jak se domluvit na pomoci, která má jasné hranice, aniž by se každá rodinná návštěva změnila v kontrolu účtenek?

Můžete se mít rádi, sdílet domácnost, vychovat děti a přesto se postupně odcizovat. Vztah totiž potřebuje víc než společnou minulost a spousta z těch nejdůležitějších věcí nic nestojí; ani peníze, ani čas, ani námahu.

Roky jsme žili v průhledném klamu. Poctivě jsme obcházeli zakouřené pajzly, pětikilometrový běh prokládali miskou acai a děsili se každého vdechnutí výfukových plynů na křižovatce. Jenže zatímco jsme úzkostlivě kontrolovali etikety na bio jogurtech a přesvědčovali rodinu, že cigarety jsou nejsnazší vstupenka na onkologii, v lidském těle se potichu měnila pravidla hry.

Nevhodná poznámka, dotek nebo sexuální narážka mohou být nepříjemné samy o sobě. Když se ale člověk svěří a uslyší, že přehání nebo nerozumí legraci, přichází další zranění. Reakce blízkých totiž může přinést úlevu, ale také prohloubit pocit zranění a osamění.

Brýle si člověk obvykle pořídí, když už bez nich nepřečte cenovky. U diabetického poškození sítnice ale takový signál může přijít pozdě. Světový den diabetu 14. listopadu každoročně mimo jiné připomíná, že čekat s kontrolou očí až na rozmazané vidění není dobrá strategie.

Temnou stránku má každý z nás. Dřív jsme se ji snažili držet na uzdě, dnes ji bez ostychu vystavujeme na sociálních sítích. Urážky, výsměch a agresivitu vydáváme za autenticitu a odměnou nám jsou lajky a pozornost. Pan Hyde, kterého kdysi popsal Robert Louis Stevenson, už nepotřebuje žádný kouzelný lektvar. Stačí mu připojení k internetu.

Severní Čechy. V očích mnohých nevzhledný a chudý kraj uhlí, komínů, nemocné současnosti a pošramocené historie. Jan Civín ale v severočeských městech, městečkách i přírodě nachází romantiku dobrodružných románů, zapomenuté příběhy i místa, kde nepotkáte živou duši. U příležitosti vydání třetích Severotoulek jsme s ním mluvili o zmizelých vánočních tradicích, uranové věži smrti, cestování vlakem …