Revolver Revue

Šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery napsal nedávno glosu o filmu Zátopek, v níž mě zaujaly dvě krátké pasáže, dvě souvětí. První zní takto: „Jestli na někoho po zhlédnutí filmu nezapůsobí, že i tak výjimeční lidé jako Zátopek byli nuceni ke kompromisům, hnusným činům, které jsou těžší, než je kdokoli schopen unést, pak diskuse o totalitním systému nemá vůbec cenu.“

V Horních Dubenkách jsem poprvé byl na podzim 1987, na křtinách, dětí Suzette a Zbyňka Hejdových, Tomáše a Marie, kterým moje matka byla za kmotru. Ze slavnostního dne existuje fotografie, na které hosté stojí před velkými vraty a pod nimi leží Ivan Martin Jirous, má na sobě tričko s logem Vokna...

Prázdniny skončily, ale léto stále trvá – a tak ještě do 22. září můžete v redakci RR a na našem e-shopu nakoupit vybrané tituly z Edice RR se slevou 30 % a dalšími výhodami. Máte už vysoce ceněné dílo Jména příběhu Marka Vajchra, z něhož je následující ukázka?

Po celé letošní léto si lze vybrané tituly z Edice RR pořídit se slevou 30 % a dalšími výhodami. V této nabídce jsou i knihy Lubomíra Martínka. Následující ukázka pochází z jeho prózy Let želvy.

Při osvobozování Paříže za „revanše“, která si vyřizovala účty se zrádci a kolaboranty a umožnila rabování, zmizely rukopisy a písemnosti spisovatele Louise Ferdinanda Célina (1894–1961; v tištěné RR viz čísla 18, 70, 114, 121, v Edici RR knihu Céline v Čechách). Céline, jemuž hrozila smrt, z Paříže spěšně uprchl už v červnu 1944 po spojeneckém náletu na město...

Periodicky přítomná informace letošního léta se honí éterem jako přeháňky. Ano, blíží se volby do PS. A PR čachráři využívají času jim určeného – rozjíždějí své hry. Ovládají triky a jakkoliv se zdají být obehrané a průhledné, jejich efektu se patrně mnozí naši spoluobčané, řekneme zhruba 51 % těch, kteří budou volit, neubrání a jiní jim dokonce rádi podlehnou...

Před devadesáti lety se 8. srpna v Praze narodil Ivo Vodseďálek († 19. září 2017 ve Vysokém nad Jizerou) – básník, prozaik, autor koláží, jenž se od roku 1960 soustavnou prací výrazně zasloužil o obnovu létání volnými balóny v naší zemi, jedna z nejpozoruhodnějších osobností české kultury po roce 1945, laureát Ceny Revolver Revue.

Když jsem byl asi dvanáctiletý chlapec, pokoušel se mne tatínek připoutat ke svému světu a k hodnotám, jež vyznával, dáváním a odebíráním dárků. Někdy mi zčistajasna přinesl něco vytouženého, trampský nůž, laciný fotoaparát, nafukovací kajak, a já se obrovsky radoval. Ve dnech, které následovaly po obdarování, pozoroval mé chování s nezvyklou přísností.

HRAJEME! – hlásá nápis u Národního divadla po pandemické odmlce. Nezvyklé sdělení lze vnímat jako radostné, ale v širším kontextu může vzbuzovat rozpaky. Hráz byla protržena dávno před epidemií, záplavy i v tzv. kulturním provozu jsou mocné, hodnoty, které stojí za víc než chvilkovou pozornost, se v nich ztrácejí, jsou vším tím halasně a silově převažujícím...

Stvořiteli, z utrpení, které pociťuje tvorstvo, je z hlediska nás lidí část působena lidmi a tvory, část pak přichází nevíme odkud. Řekl bych, že koneckonců všechno utrpení přichází nevíme odkud, ale my se mu bráníme, jak dovedeme a velmi často to zoufale nedovedeme. O té části utrpení, kterou většinou způsobuje člověk, tvorové a živly, říkáme, že známe její příčiny.

Neznala jsem Lídu Vachtovou zblízka. Osobně jsme se setkaly až v době polistopadové, bohužel jen letmo. Ale vážila jsem si jí, hned jak jsem začala rozum brát. Památného jara 1968 mi objevila Františka Kupku, a to byla zásluha nezapomenutelná. Měla jsem tehdy rok před maturitou a Kupkova výstava ve Valdštejnské jízdárně pro mne byla naprostým zjevením.