Britské listy

Všiml jsem si, že v poslední době se objevuje téma jedinečnosti. Prý jde o toxickou snahu lidí vyniknutí, o to být unikátní. Je jasné, že nelze, aby všichni byli mistři světa, a je už jedno v čem. Nicméně i kdyby to bylo možné, vzniklo by jen odporně uniformní stádo bažící po statusu. Jedinečnost jako status. A to je podle mě ten děsivý protimluv.

Představte si, že by pan Piťha místo toho, že je běloch, řekl: jsem členem populace, která má pravděpodobnost výskytu dané nemoci tolik a tolik procent, což je o hodně více, než je tomu u jiné populace. To by byla hovadina! A přece je to to jediné, co z „ras“ biologicky zbylo.

Vnitřní příbytek v době nejistoty (esej o odolnosti, pravdivosti a schopnosti unést svět)I. Svět, který je silný – a přesto křehkýModerní civilizace si dlouho vyprávěla příběh o stabilitě. Propojili jsme trhy, optimalizovali výrobu, odstranili „neefektivní" rezervy a vytvořili systémy, které fungují s obdivuhodnou přesností. Energie proudí přes kontinenty, informace obíhají planetu v reálném čase, logistika se blíží dokonalosti.