David Řezník

Když britský král mluvil o rakovině, svět si oddychl. Jenže v jeho projevu zazněla věta, která se u nás ztratila: podle britských dat se s rakovinou během života setká každý druhý člověk.

Existují lidé, kteří se narodí v chaosu. A pak ti, kterým chaos otevře dveře. Lukáš Kohout patřil k těm druhým. Chudý kluk z paneláku, který jednou zjistil, že může létat do Malediv za státní peníze. A tak létal. Dokud se svět nezastavil.

Kolega z Média David Řezník se v článku, na který odkazuji, rozohňuje spravedlivým hněvem, že bulvár zajímá u zemřelé Anny Slováčkové její hmotný, nikoli umělecký nebo lidský odkaz. Chtělo by to méně hysterie a zamést si před vlastním prahem.

Po půl roce ticha a bolesti našli Felix a Dáda odvahu udělat krok, který rodič nikdy udělat nechce, ale musí. Uložili Aničku. A s ní i část sebe. Bolest nezmizela — jen konečně dostala tvar.

Její písně byly úsměvem celého národa. Lidé jí říkali Hanička Písnička a brali ji jako někoho blízkého. Jenže doma ji čekalo ticho, které bolelo. Toužila po dítěti. A dvakrát o něj přišla.

Už jako kluk jsem cítil, že Dagmar Veškrnová Havlová není jen herečka. Měla v sobě kouzlo, které nedokázal nikdo pojmenovat. Ale zároveň je tu věc, která pro mě osobně zůstane stínem.

Tři zpěvačky, které spojila hudba, ale rozdělil život. Marta Kubišová jako symbol odporu, Helena Vondráčková jako hvězda popu a Hana Zagorová jako královna srdcí. Každá jiná, každá výjimečná.

Když Martha Issová v rozhovoru přiznala, že pravidelně chodí na terapii, nezazněl potlesk. Jen ticho. Takové to ticho, ve kterém člověk najednou slyší vlastní výmluvy. Proč my ostatní pořád čekáme, až se zhroutíme?

Ministryně spravedlnosti Eva Decroix odvolala koordinátora vyšetřování bitcoinové kauzy. Bez výsledků. Bez zprávy. Ale za 160 tisíc. Za necelých 40 dní. Tohle už není jen o penězích. Tohle je o tom, co všechno si může moc dovolit.

Byl v televizi, když jsme byli malí. Mluvil za Belmonda, když jsme snili. A zůstával s námi, i když už jsme jiní. Jiří Krampol odešel. Ale my s ním neskončili.

Z Gazy přicházejí záběry, které připomínají nejtemnější kapitoly dějin. Vyhublé děti bez síly plakat. Matky, které už nemají co dát svým dětem. A svět? Mlčí. A my s ním. Možná jsme jen zahlcení a otupělí. Ale nic z toho nás nezbavuje odpovědnosti!

Bolest břicha, únava, nechuť k jídlu. Nic, co by tě hned vyděsilo. Jenže právě takhle začíná nemoc, která dnes zabíjí víc a víc mladých. Vědci potvrzují prudký nárůst rakovin trávicího traktu u lidí mezi 20 a 49 lety.