David Mikovec

Všimli jste si, jak jsme se pozvolna ocitli v době, kdy pomalu začíná vystrkovat růžky zakazování – a to zakazování plné argumentů a vznešených slov o tom, jak je to a to zakázání pro svět potřeba.

Bez ohledu na to, zda se mnou souhlasíte či ne. Zda se mnou nesouhlasíte způsobem, který mě donutil se zamyslet a přehodnotit svůj názor.

Když jsem letos před Silvestrem procházela vylidněným Václavákem, vzpomněla jsem si na svou oslavu Nového roku, když mi bylo osmnáct let.

Je tu každoroční záplava péefek. Co všechno přišlo? Obligátní výstavní rodinky. Zubící se otužilci v plavkách na kře ledové. Jogínky dělající provaz a jiné krkolomnosti. Muž, co vylezl na tovární komín a vyfotil se pro vás.

Před čtyřmi roky za covidové pandemie jsem řešil ztrátu zaměstnání. Byla krize a měli jsme doma napjatý rozpočet.

Ráno jsem odhrnoval sníh na školním dvoře a rozhicovaný jsem pak sedal ke katedře na poslední chvíli. Dnes jsem dělal školníka .

Jel jsem vlakem z Brna a ve vagoně už spolu jela větší skupina z Vídně. Mluvili mezi sebou anglicky, německy a česky. Byla to různorodá společnost a nevím úplně, co je spojovalo. Snad jeli společně z poznávacího výletu.