Lubomír Mikisek

Když procitneš vedle mě tisíckrát v noci hlazená láskou provoněná dychtivostí ušeptaná přiznej se     Přiznej se pramínku vlasů a nekonečné žízni že je nevnímáš     Přiznej se stulená rannímu tichu k stydlivým sladkoste…

Vrásčité ruce našich babiček když draly po večerech peří a moudrost se ozývala z bílých vlasů ze všech slovíček i z oprýskaných dveří Jak tenkrát bylo krásně když jsme si přáli ty chvilky zamknout na klíček         &nbs…

Vábíš mědůlkem ve tvářiletmým úsměvemkapkou slzyplachým pramínkem vlasůspadlým do čela Vábíš mějako duha plná kouzeldo smyslné touhy stoupavák slavnostnímu vykoupení Vábíš mě stýskánímprobuzenými předtuchamivášnískrytou ve tvých dlaních   …

Sídliště, ve kterém jsem stál, bylo na okraji města. Vypadalo docela obyčejně, složené z dlouhých šedivých paneláků, které v půlkruhu obklopovaly malé fotbalové hřiště a pískoviště pro děti. Nebylo na něm nic zvláštního, ale od první chvíle, kdy jse…

Knížku rozevřela asi v polovině a prohlížela si obrázek na levé straně. Tmavá zřícenina hradu na vrcholku kopce měla stejnou barvu jako les v pozadí a jako tajemný vchod do jeskyně ve skále. Byl to divný obrázek a nelíbil se jí. Všechno na…

Vstal o hodinu později, než vstával obvykle, ale den mu připadal stejný, jako předcházející dny. Přistoupil k oknu. Sníh byl špinavý a rozbředlý jako včera a teploměr za oknem měl stejně vyznačenou stupnici jako každý den ráno. Nic nenasvědčova…

Město si po vydatném obědě unaveně vydechlo a nyní, dvě hodiny po poledni, v polospánku odpočívalo. Zdálo se vylidněné, pouze u autobusových zastávek stálo několik cestujících. Občas některý z nich netrpělivě pohlédl na hodinky a další se …