Michaela Kočička

Občas se přistihnu, že mluvím sama se sebou. Není to promluva ke mně, ale prostě si povídám pro sebe.

Zpěvačku Ivetu Bartošovou jsem měla ráda. Byla něžná, krásná, talentovaná. Žena s příliš křehkou duší pro tento svět plný podrazů, falše a ostrých loktů.

Dovoluji si zareagovat na článek autorky Báry Divé „na babičku od Boženy Němcové by dnes poslali sociálku“. Své nejkrásnější dětství jsem prožila u babičky v malém venkovském stavení uprostřed malebné přírody.

Miluji pohádky. Už jako malá holčička jsem si nejvíce přála být právě princeznou. Potají jsem si půjčovala maminčiny plesové šaty a střevíčky. Ze čtvrtky jsem si vyrobila korunku, kterou jsem ozdobila třpytivými kamínky.

Při pročítání pracovních nabídek, jsem nabyla dojmu, že vlastně žiji v zemi, kde i nemožné může být možné. V zemi věčného mládí, radosti, dynamičnosti, kde se spokojení zaměstnanci jen usmívají.