Blog.Glor.cz

Seděl jsem sám za kulatým stolem v nevelké putyce, poslouchal folkové umělce a užíval si chvíle ticha mezi čísly. Někde mezi písničkou o chlupaté hrudi a dramatickým recitativem, někde mezi čtvrtým a pátým pivem, ke mně přisedl. Přišel mi povědomý – taková tvář, na kterou se zadíváte a vidíte chvíli kamaráda ze střední, chvíli jeho matku a pak vám dojde, že ho vlastně neznáte a že byste měl přestat pít.

V docela malé čekárně na autobusovém nádraží, kterou ještě nedávno zdobily fresky spokojeně se usmívajících se dělníků a jiných soudruhů, bylo nezvyklé rušno. Venku padalo cosi, co by člověk běžně považoval za déšť, ale protože byl únor, říkalo se tomu sníh. A tak posmrkávající děti, babičky s nákupy i mládež – budoucnost vlasti, seděli svorně chráněni před větrem a nepřízní počasí.

Tak jsem zas po čase psal sloh na objednávku. Z odevzdání nakonec sešlo. Možná to bylo dobře, protože jsem s elegancí ignoroval zadání a z celého odstavce si vzal jedinou větu: „Napište příběh stromu…“ Námět na vypravování je zřejmý. A pokud ne, máte dole video.

Za okny se jak ve zrychleném filmu míhala pole, domy, louky, vesnice. Vlak hlasitě rachotil po kolejích a jako starý udýchaný muž se blížil ke svému domovu, ke své cílové stanici.