Linda Albrechtová

Když má člověk zrakový hendikep, je často mnohem náročnější naučit se komunikovat s okolím, prosadit své potřeby a zachovat si důstojnost v situacích, kdy za člověka automaticky přebírají slovo druzí.

Může se stát, že člověk se zrakovým postižením na někoho působí unaveně, odměřeně, nebo dokonce podrážděně. Okolí si pak někdy řekne, že je nepříjemný, však k tomu nemá důvod. Jde totiž o důsledek dlouhodobého psychického zatížení.

Lidé mají často pocit, že dokážou odhadnout míru postižení podle toho, co vidí na první pohled. A tak udělají rychlé závěry bez předchozího porozumění a vhledu do problematiky. A tak právě tady vzniká mnoho nedorozumění.

V mých článcích, a i podcastech zaznívá, že je důležité posouvat naše hranice – učit se nové dovednosti, získávat nové znalosti a rozvíjet sám sebe zvlášť, když je součástí našeho života hendikep. Ale někdy házíme klacky pod nohy sami sobě…

Když vidící člověk řekne „Ahoj“, obvykle tím myslí konkrétní pozdrav dané osobě. Spoléhá na vizuální identifikaci – obličej, postavu, kontext situace. Jenže pro nevidomého člověka je tohle sdělení prakticky prázdné.

Již dříve jsem se setkala s touto poznámkou, když jsem venčila kolem domu svého vodicího psa. Po letech se ke mně opět vrátila. Tentokrát při chůzi s bílou holí. Pojďme si vysvětlit, proč tento komentář není ani trochu vhodný.

Na toto téma mě přivedla nedávná zkušenost, kdy se očnímu lékaři „zdálo“, že se moje orientace zhoršila. Proč si to myslel? Průhlednost mojí rohovky je horší a horší, tak to má zdravotní podklad, ale jsou v tom i důvody další, které vysvětlím.

Na jedné z mých přednášek posluchač pronesl, že lidé, kteří nevidí, jsou pro něj nadprůměrně inteligentní. Jelikož to, co on vidí, oni musí stále nosit a zpracovávat v hlavě. A je to vlastně pravda, stále něco kontrolujeme, analyzujeme, plánujeme…

Lidé se zrakovým postižením mají často pocit, že nejsou přijímáni společností tak, jak by si zasloužili, že nejsou jejími platnými členy. Občas se ale postižený může dehonestovat sám, aniž by si to uvědomil, a tak si pak okolí vytváří předsudky.

V dubnu jsme již tradičně slavili Mezinárodní den vodicích psů. K této příležitosti proběhla přednáška na toto téma. V textu přináším shrnutí, postřehy a dotazy přednášející i účastníků.

Taková nevinná slova, která ale dokáží nevidomé pěkně potrápit a naštvat. V běžné komunikaci často vznikají drobnosti, které nevidomému člověku zásadně komplikují orientaci i samostatnost. V jakém smyslu?