Martina Adlerová

Musím se přiznat, že miluju kameny. Skoro všechny. A z každého místa, které navštívím, si s sebou nějaký přivezu.

Můj muž má rád řeky a lodě a po mně vyžaduje, abych vášeň sdílela. Což není v mých silách, jelikož se bojím hluboké vody a při pohledu na vlny se o mě pokouší mořská nemoc.

Jsem závislá na tištěném slově a vím to už dlouho. A k tomu stále vyhledávám ustálená slovní spojení. Někdy mě doslova drží nad vodou.

Lidé se prý strašlivě nudí. Proto se pro ně musí chystat stále víc a víc zábavných aktivit. Třeba příroda. Ta už není tahákem sama o sobě.

Taky se musíte každou chvíli školit? Není nad vzdělání! Nechám teď stranou frekvenci povinných školení i jejich finanční náročnost, a zaměřím se na jejich obsah.

Dříve narození si možná vzpomenou na televizní pořad zvaný Křeslo pro hosta. A tak mě napadlo: Kdyby to šlo zařídit, jakého hosta bych si pozvala, a na co bych se zeptala?

Nikdo už dneska neví nic jistě. Slůvka jako možná, asi, kdyby a uvidíme ovládla svět. Politik říká: „Je vysoce nepravděpodobné, že by k této možnosti došlo.“

Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek, říkala mi v dětství moje maminka. Říká mi to ostatně i dnes. A tak se snažím, mám to už zažité.

Každý z nás má své mimikry. Své převleky a paruky a maskovací sítě. Slouží nám k tomu, abychom schovali i předváděli sami sebe. A abychom zmátli nepřítele.