Martina Adlerová

Holky z naší školky. Vzpomínáte si na ten song? Na ten šlágr, kterým Standa Hložek a Petr Kotvald rozvířili v osmdesátých letech českou popovou scénu?

Seznamovacích inzerátů byly dřív plné noviny. Některé časopisy měly dokonce vyhrazený prostor jenom pro ně. Stálo tam On hledá ji a Ona hledá jeho.

V rámci potenciálního útěku ze své profese si někdy jen tak sednu k internetu a brouzdám v nabídce Volná pracovní místa. Je to pravidelná součást mojí psychohygieny.

Nedávno jsem si udělala takový malý průzkum. Zajímalo mě, při čem lidé pláčou. Mám na mysli třeba romantické příběhy a tak. Bylo to docela překvapení.

Dostala se mi do ruky kniha od Mireille Guilianové Francouzky netloustnou. Píše se v ní, abychom my ženy neházely flintu do žita a tvrdě na sobě pracovaly.

Nedávno jsem narazila na internetový článek Finsko: Učitelský ráj. Jeho autor – učitel na základce – v něm popisuje svoje zážitky s finským školstvím.

České Budějovice. Kdo by je neznal. Od profláklé cimrmanovské věty, že totiž v Budějovicích by chtěl žít každý, přes Černou věž a Budvar až po Masné krámy…

Nevím jak vám, ale mně dost vadí, jak se v poslední době nadužívají a zneužívají takzvaná silná slova. V médiích i v obyčejném běžném rozhovoru.

Moje hlava je konzerva s červy. S těmi, co jsou aktivní hlavně v noci. Jakmile zhasnu, vyhrnou se ven. A víte, jak to s těmi konzervovanými červy je.

Na svých toulkách mám někdy smůlu a stane se mi, že se přimotám ke skupině turistů, jdoucích stejným směrem. Jsem pak nucena nechtěně zažívat pospolitost davu.

Je zajímavé, jaké všelijaké existují pozdravy. Kdysi jsme se zdravili Pozdrav pánbůh a odpověď byla Dejžto, pak se změnila společnost a přišla éra pozdravů Čest, soudruhu.