Martina Adlerová

Dostala se mi do ruky kniha od Mireille Guilianové Francouzky netloustnou. Píše se v ní, abychom my ženy neházely flintu do žita a tvrdě na sobě pracovaly.

Nedávno jsem narazila na internetový článek Finsko: Učitelský ráj. Jeho autor – učitel na základce – v něm popisuje svoje zážitky s finským školstvím.

České Budějovice. Kdo by je neznal. Od profláklé cimrmanovské věty, že totiž v Budějovicích by chtěl žít každý, přes Černou věž a Budvar až po Masné krámy…

Nevím jak vám, ale mně dost vadí, jak se v poslední době nadužívají a zneužívají takzvaná silná slova. V médiích i v obyčejném běžném rozhovoru.

Moje hlava je konzerva s červy. S těmi, co jsou aktivní hlavně v noci. Jakmile zhasnu, vyhrnou se ven. A víte, jak to s těmi konzervovanými červy je.

Na svých toulkách mám někdy smůlu a stane se mi, že se přimotám ke skupině turistů, jdoucích stejným směrem. Jsem pak nucena nechtěně zažívat pospolitost davu.

Je zajímavé, jaké všelijaké existují pozdravy. Kdysi jsme se zdravili Pozdrav pánbůh a odpověď byla Dejžto, pak se změnila společnost a přišla éra pozdravů Čest, soudruhu.

Všude kvetou kytky, a tak jsem se zahloubala do jejich studia a také narazila na květomluvu. A překvapilo mě, že vyznání nehynoucí lásky může způsobit alergickou reakci.

Líbí se mi myšlenka z díla Labyrint světa a ráj srdce od J. A. Komenského, kde si poutník světem nasazuje brýle Mámení, aby viděl věci lepší, než jsou.

Přemýšleli jste někdy nad tím, proč jste vlastně na světě? Je to nějaký vyšší záměr, který neodhalíme možná nikdy, nebo je to jen náhoda, hříčka přírody…

Blíží se doba letních dovolených, a s tím také klasická otázka: Kam vyrazit a za kolik. Někteří sportovněji založení jedinci ještě řeší tradiční dilema: na jih, nebo sever?