Marie Milá (Šípková)

Marie Milá.

Právě tak vždycky začínaly moje maily. Nesnášela jsi všelijaké ty Marušky a Majky.  Když jsi mi to kdysi zmínila, stala ses pro mne dvouslovnou Marií Milou. Tak Ti tedy dneska ještě jednou píši v prostoru stvořeném z písmen a obrázků. V prostoru, kde jsme se poznaly a kde jsi byla doma.

Marie Milá Šípková,

abys věděla, tak datum Tvých narozenin si hodlám nechat v kalendáři. On už se postará o to, abych si každý rok sedla, nalila sklenku skvělého vína, pustila setsakra dobrou vážnou muziku a tiše, s pokorou a respektem Ti připila. 

Potkávala jsem Tě v diskusích.  Mile i náruživě otevřenou. Připravenou opřít se do žertovných přestřelek i témat velevážných. Poznala jsem Tě v době, kdy už pro Tebe byla chůze namáhavá a tak se Tvoje zvídavost a zaujetí životem přesunulo pomalou výhybkou z kolejí reálného pohybu po obyčejném světě do světa internetu. Ve virtuálním vláčku, za jehož okny byla neomezený svět informací jsi byla jako doma. A ať už se líně šinul poklidnou rovinou nebo se dočasně změnil v rozdivočenou horskou dráhu, měla jsi ho ráda. Hlavní nádraží: blog.idnes.cz.

Nejspíš bys mohla být hrdou držitelkou nějakého vytrvalostního titulu ve sledování a přispívání do diskusí pod blogy. Titul Externí Admin by se ti asi nelíbil, Tak co bys řekla třeba na Řád hbité klávesnice? To by šlo, ne?

Potkávaly jsme se téměř každý den. V krátkých mailech, ve zprávách o tom co je i o tom, co není, v lehounkém povídání o vaření i v občasných ponorech do dávno ztracených, s bolestí opouštěných snů. Někdy se chápaly a někdy ne. Když jsem Ti o Vánocích posílala fotky dětí jásajících na papírovými obaly od dárků, celé naší rodině bylo jasné, že symbolická prázdná židle u našeho stolu není prázdná. Že na ní vlastně sedí Šípková. Marie Šípková. Marie Milá. Ale to bylo jen naše.

V prostoru diskusí ses provlékala na niti z písmenek, slov a názorů. Milovnice Honzy Řeháčka, Jardy Šišy, Pepy Prouzy a mnoha dalších, kteří mi teď laskavě prominou, že do vyjmenované trojice nevešli. Však všichni víme své.

Vloni jsi odešla takovou tou tajemnou jednosměrkou vedoucí do Někam. Řád hbité klávesnice zůstal ležet ve virtuální krabičce a Ty sis začala osahávat úplně, ale úplně novou formu Bytí. Vsadila bych se, že už jsi tam musela potkat moji mámu. Jestli ne, tak se po ní poohlédni. Bude někde u knížek, v koncertním sále nebo na zahrádce u květin. 

Dávno  jsi pryč, ale stejně Tě občas jakoby zahlédnu. V mé představě je léto, právě zapadá slunce a Ty sedíš u toho rozviklaného stolečku na chalupě v Máslovicích. Mžouráš do mobilu. Pár metrů od Tebe Tvůj čivavák Edík zaujatě zkoumá cosi neviditelného u plotu. Pak k Tobě přiběhne, stočí se ti u nohou, počká na pohlazení a usne. A Ty? Ty jen tak zvedneš obočí v údivu nad něčím, co někdo z nás, blogerů, napsal a podáš si svou malou skleničku vína. 

Ať jsi kde jsi, chci věřít, že je to tam pro Tebe lepší. Že je to to, co jsi celý život hledala, chtěla najít a zažít. Už to vidíš?

(Marie Milá, hraje mi Ravelovo Bolero a mám sklenku portského. Vyhrála jsem? Nebo aspoň prošla se ctí? Však víš, v naší oblíbené hře "kdo je větší požitkář"?

Jo...ptáš se, co blog? No ten je tady pořád tady, to je jasné. Jen už nemohu sloužit zprávičkami - moc o něm nevím. Vlastně za to trochu můžeš. Nemá mne kdo kopat do pomyslné holeně, abych psala. To byla Tvoje práce. A taky mi už hezkých pár měsíců nepřistál v mailu Tvůj naléhavý dotaz: "Co říkáš na dnešní blog Honzy Řeháčka?")