Biskup Hlouch, statečný člověk a oběť rudého primitiva

Devátý českobudějovický biskup Josef Hlouch, od jehož smrti 10. června 1972 uplynulo 50 let, pocházel z prostých moravských poměrů. Narodil se 26. března 1902 v malé vesnici Lipník na Třebíčsku jako syn drobného rolníka Jakuba Hloucha a Marie Hlouchové, rozené Ošmerové. Potomků bylo v rodině celkem třináct, čtyři z nich však zemřeli velmi brzy, protože dětská úmrtnost byla v té době a zvláště mezi chudšími vrstvami velmi značná. Sám budoucí episkop později vzpomínal, že v mládí zažívali velkou bídu. Přesto však jeho rodiče měli vždy nějaké jídlo i pro ty, kteří na tom byli ještě hůř než oni.

Vzor v milujících křesťanských rodičích

Otec Hlouch hospodařil na zhruba deseti hektarech polí, což nebylo mnoho, zvláště, když musel živit početnou rodinu a zajistit přiměřené věno svým pěti dcerám. Nicméně ve svých milujících rodičích měl budoucí kněz vzor křesťanů i dobrých laskavých bytostí a to jistě mělo vliv na to, že ve svých pozdějších kněžských letech zdůrazňoval důležitost správné rodinné výchovy. Rodinné poměry jej jistě také zformovaly ve slušného a poctivého člověka.

V Lipníku začal malý Josef chodit do obecné (první stupeň nynější základní) školy a za zajímavost stojí fakt, že z náboženství měl dokonce trojku. Příčina byla nejspíš v tom, že tenkrát se náboženství často vyučovalo ve stylu, jako později za komunistů občanská nauka, čili špatně.

Později se začal Josef Hlouch vzdělávat v arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži a ve studiích pokračoval od roku 1922 na bohosloveckém semináři v Olomouci. Jistě měl všechny předpoklady ke kněžskému povolání, což později dokázal svým životem, ale v jeho studiích zřejmě hrál roli i fakt, že na rozdíl od světských škol je hradila církev, což jeho rodině ušetřilo velké peníze. A jeho kněžské studium v Olomouci asi bylo příčinou toho, že se stal duchovním olomoucké arcidiecéze a nikoliv brněnské diecéze z které pocházel.

Po vysvěcení na kněze olomouckým arcibiskupem Leopoldem Prečanem 5. července 1926 vystřídal několik kaplanských míst a zároveň se dále vzdělával. V roce 1934 získal doktorát z teologie a brzy se habilitoval jako docent. Jeho profesuru pozdrželo uzavření českých vysokých škol nacisty v listopadu 1939, a tak se řádným profesorem Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Olomouci stal až v říjnu 1945. Vydal také dvě knihy Problém odpadu od církve a později Konverse a konvertité. Jako kněz si počínal úspěšně a římskokatolické církvi získal téměř 500 konvertitů.

Komunistické pronásledování a internace

V červnu 1947 jej papež Pius XII. jmenoval českobudějovickým biskupem. V srpnu téhož roku obdržel v Olomouci biskupské svěcení a 7. září jej pražský arcibiskup Josef Beran uvedl v českobudějovické katedrále svatého Mikuláše do úřadu zdejšího biskupa. Prakticky okamžitě si Josef Hlouch získal oblibu věřících i nevěřících. Nevyhýbal se ani společenskému či sportovnímu životu a tak například provedl čestný výkop při fotbalovém utkání.

Bylo krátce po strašlivé II. světové válce, která si vinou německých nacistů vyžádala desítky miliony životů. Lidé si mysleli, že bude líp, avšak mýlili se. Blížila se nová, tentokrát rudá komunistická totalita. Ta byla příčinou toho, že Josef Hlouch byl biskupem ve skutečnosti jen šest let z celkem pětadvaceti, kdy tento post zastával. Zbylou dobu strávil v komunistické internaci a izolaci. První omezení přišlo už po svátku Božího Těla v červnu 1949, kdy po mši svaté před katedrálou promluvil k shromážděným věřícím a velmi ostře kritizoval útisk církve ze strany komunistů. Krátce na to stát dosadil do biskupské konzistoře vládního zmocněnce, který měl rozhodovat o podstatných záležitostech diecéze. Biskup Hlouch si to nenechal líbit a důrazně se proti této zvůli ohradil. „Proti tomuto opatření protestuje podepsaný jako proti neoprávněnému a v dějinách neslýchanému zásahu do samostatné, ústavou zaručené správy diecéze jakožto církevního útvaru…,“ napsal v prohlášení adresované tehdejší vládě.

Situace kolem biskupa Hloucha se neustále zostřovala a od dubna 1950 byl internován v budově biskupské rezidence. O násilnické povaze komunistického režimu svědčí i fakt, že když měl být poslán do nemocnice na vyšetření, protože byl slabý na srdce, tak tomu přecházela sáhodlouhá výměna korespondence mezi českobudějovickým krajským národním výborem a Státním úřadem pro věci církevní v Praze, jestli mu to bude vůbec povoleno. Nakonec přišel z metropole souhlas, že tedy biskup Josef Hlouch může být v nemocnici vyšetřen na EKG spolehlivým lékařem.

StB také začala zatýkat v biskupově okolí. Jeho blízcí spolupracovníci byli donuceni po brutálním mučením přiznat se k tzv. nelegální činnosti a pátera Říhu, který zajišťoval spojení s ostatními biskupskými konzistořemi, utýrali rudí zločinci k smrti.

Surový církevní tajemník utýral biskupa k smrti

Od března 1952 byl biskup Hlouch internován mimo českobudějovickou diecézi, například v Kadani nebo Růžodole, a do své diecéze se mohl vrátit až po uvolnění poměrů v červnu 1968, které bohužel netrvalo příliš dlouho. Přesto se aktivně pustil do správy diecéze a v letech 1969 - 1971 byla jeho zásluhou provedena generální oprava katedrály sv. Mikuláše.

V době zostřující normalizace se však opakovaně dostával do sporu s krajským církevním tajemníkem Leo Drozdkem, surovým a primitivním člověkem, který Josefa Hloucha opakovaně týral mohahodinovými hádkami, při nichž kouřil jednu cigaretu za druhou, ačkoliv věděl, že dotyčný má nemocné srdce. Jedno takové „sezení“ však slabé srdce nevydrželo a biskup Hlouch 10. června 1972 v sedmdesáti letech umírá.

Říká se, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Něco na tom zřejmě bude, protože tajemník Drozdek zemřel na Velký Pátek jen několik let poté ve tři hodiny odpoledne před svým domem na srdeční infarkt.

Biskup Josef Hlouch pomáhal nezištně ostatním lidem, například věřící studenty pedagogických fakult svými intervencemi chránil před vyloučením ze studií. Byl to dobrý člověk oplývajícími mnoha křesťanskými ctnostmi, který si nezadal se zlem a statečně se postavil proti komunistickému násilí, což ho nakonec stálo život. Mohl si zvolit jinou cestu, jako někteří jiní kněží, kteří kteří kolaborovali s rudým režimem, a zajistili si tak relativně pohodlnou existenci. Biskup Josef Hlouch však dobře věděl, že se zločinci nelze uzavírat kompromisy, věřící mají shromažďovat poklady v nebi, nikoliv na zemi a život věčný je daleko důležitější než ten pozemský.

Jistě i z Těchto důvodů začal v roce 2015 proces jeho beatifikace, na jehož konci by mělo být jeho prohlášení za blahoslaveného a později možná i za svatého. V každém případě je Josef Hlouch jako vyznavač a mučedník příkladným křesťanským i lidským vzorem hodným následování.

Fotografie použita s výslovným souhlasem českobudějovického biskupství pro účely tohoto blogu.

Doporučená a použitá literatura

Martin Weis – Josef Hlouch, Pastýř a homiletik, nakladatelství Vyšehrad, Praha 2016

František Kolouch – Internace, Věznění a izolace českých biskupů římskokatolické církve v době komunistické totality, nakladatelství Academia, Praha 2021,

Josef Hlouch, Devátý biskup českobudějovický v obrazech a dokumentech, vydaly SOA Třeboň a Biskupství českobudějovické, České Budějovice 2012