Zatím poslední dílo autora nazvané Gymnázium Sokolov a historie gymnaziálního vzdělávání v regionu má 232 stran, vytištěno je na luxusním papíře a navíc se může pyšnit jedinečným grafickým konceptem.

Většina škol u takové příležitosti volí tradiční almanach…
Ten jsem od samého počátku z hlavy vypustil. Byl jsem přesvědčený, že gymnázium by zasluhovalo knihu pojatou exaktněji, bez sentimentálního nánosu, protože jeho postavení v okrese bylo a neustále je výjimečné. Vždyť působí v regionu, jenž byl poznamenán mnoha stigmaty. Počítejte se mnou – mnohdy až dodnes jsme považováni za výspu země, přičtěte destruktivní těžbu uhlí a likvidaci mnoha obcí, dále uzávěry kvůli vojenskému prostoru a těžbě uranu, industriální charakter a s tím související ignorování kulturního odkazu, poválečný odsun německého obyvatelstva a to zdaleka není všechno. Jinými slovy, násilím zpřetrhaná přirozená identita, to je přece moc na jeden malý kout země, což?

Vaše poslední kniha patří jen sokolovskému gymnáziu?
Kdepak. Gymnázium přece nevzniklo v úplném intelektuálním vakuu. V mnoha aspektech, byť třeba jen symbolicky, navázalo na předválečnou tradici německých škol, svým charakterem gymnáziu více či méně podobných. Mám na mysli zejména reálku v Lokti, vynikající ústav v kontextu celé monarchie (od roku 1852), nebo reálné gymnázium v Kraslicích (od roku 1913). Publikace dále představuje jepičí život českého reálného gymnázia v Lokti (1945–1946) a málo známé, přitom vynikající, gymnázium v Kraslicích (1953–1965).

Jak a kde jste sháněl materiál?
Začal jsem objíždět archivy, studoval staré výroční zprávy a školní dokumentaci, listoval v kronikách německých i českých, prostě klasická badatelská činnost. Nádherné dobrodružství! Nechci, aby to znělo nějak nabubřele, ale faktem je, že takto zpracovaná historie regionálních německých škol, a to včetně medailonů výjimečných osobností, nebyla dosud vydána.

Jaké tedy byly začátky sokolovského gymnázia?
„Naše“ gymnázium vzniklo roku 1946, když bylo „shora“ zamítnuto reálné gymnázium v Lokti. A protože Sokolovsko nedisponovalo vzdělanými pedagogy, a zde mám na mysli učitele pro střední školy s univerzitním vzděláním, byl narychlo zkompletovaný sbor sestaven z lidí, kteří v drtivé většině pocházeli z různých míst Čech či Moravy. Vždyť jen František Hájek, první ředitel, pocházel z Bohdanče u Ledče a předtím učil na jezuitské škole ve Velehradě. Mnozí se k nám dostali na takzvanou umístěnku, další přišli za dobrodružstvím, někteří u nás učili za trest, například Richard Slánský, bratr popraveného Rudolfa. Za celých 75 let existence školy se před tabulí vystřídalo téměř 250 pedagogů, ale kupodivu gymnázium vedlo jen šest ředitelů! Absolventů pak bylo přes 6 300.

Čím je vaše publikace zvláštní?
Uvědomil jsem si, že školu netvoří tabule ani školník, ale osobnosti, mám na mysli studenty. Jsou vizitkou poctivé práce profesorů, jejich empatie a kantorského umu. A tak jsem se rozhodl, že celkem obsáhlými medailony představím více než čtyři desítky absolventů, kteří vynikli v různých oborech. Vedle vysokoškolských profesorů a docentů se tak v medailonech objevují architekti, vědci, publicisté, lidé z komerční nebo umělecké sféry. Chtěl jsem, aby bylo zřejmé, že přes sokolovské gymnázium vede cesta k neskutečně širokému spektru lidského konání. Tato část knihy byla dřina – se všemi jsem hovořil, musel jsem prostudovat jejich dílo a poté zformulovat a sjednotit text.

Knihu oživuje i velkorysá obrazová příloha...
Již jsem zmínil, že školu zhmotňují především studenti. A tak jsem do knihy přidal jako „roztříštěnou“ obrazovou přílohu i umělecká díla oslovených absolventů. A nejen to, biografickými medailony jsem rovněž připomněl některé výtvarníky, například legendárního ředitele Jaroslava Václavíčka nebo Antonína Weinfurtera. Publikace se tak po vizuální stránce vyšplhala do vyšších pater. A je nutno dodat, že text i mnohdy unikátní obrazové přílohy jsou umocněny nejen grafikou, ale především vynikající polygrafickou úpravou, kterou má na svědomí vydavatel AZUS Březová.

Zmiňujete, že sokolovské gymnázium je jedinečné ještě v jednom oboru. V jakém?
V minulosti bylo obvyklé, že středoškolští kantoři byli autory publikací a učebnic. Je jiná doba, složitější a náročnější. Přesto na gymnáziu působilo a dodnes působí několik učitelů, kteří v chaosu posledních desetiletí vydávají odborné publikace. Nevím, ale tak trochu tuším, že v tomto směru jsme gymnáziem ojedinělým. Na škole učí například autorka vysokoškolské publikace pro právnické fakulty Lucie Hanková, ale třeba také autor encyklopedie českých cestovatelů Vladimír Rozhon nebo hojně publikující Vladimír Bružeňák, autor vynikajících knih z novodobé historie regionu. Kdekoliv křtím své knihy nebo zahajuji výstavy umělců, vždy zmiňuji, že jsem ze sokolovského gymnázia. Těší mne to…

Sestavit tak obsáhlou knihu muselo stát spoustu času. Proč jste se rozhodl její publikaci věnovat?
Chtěl jsem, aby se stala důstojnou poklonou nejen sokolovskému gymnáziu, ale aby rovněž připomněla, že ona výspa na západě země má pestrou vzdělávací minulost, kterou nelze opomenout. Aby bylo zřejmé, že i přes mnohé dějinné handicapy působí v okresním městě škola, jež v uplynulých sedmdesáti pěti letech determinovala osudy stovek a tisíců mladých lidí a která pomáhala mnoha generacím vybřednout z intelektuálně nepříliš podnětného prostředí. Bohužel, je to tak. V knize zmiňuji statistiku vzdělanosti na Sokolovsku, je to smutné čtení. Proto je naše gymnázium pro celý region tak důležité…