Arménie - 10. díl: Off-roadem ze Sevanu do Jerevanu

Znáte příběh Aralského jezera? Nebo dnes už spíše Aralských jezer? Nechybělo mnoho a Sevanské jezero potkalo totéž. Za ideou zmenšení jezera stál Soukias Manesserian, který je právě strůjcem Aralské katastrofy. Odtrženost plánu dokladují i slova citovaná v průvodci: “chudé, holé břehy Sevanského jezera se promění ve sladce vonící lučiny a ořechové a dubové háje.. Lemovat ho budou krásné cesty a promenády.. Proti zmenšení velikosti jezera nemůže nikdo nic namítat.”

Realita? Plán snižování hladiny jezera se začal realizovat. Prokopání odvodňovacího tunelu začalo v roce 1933 a trvalo více než 20 let. Nově obnažená půda ale nebyla úrodná, ryb prudce ubývalo a na jezeře se rozšířily řasy. V důsledku toho byly vykopány tunely, které naopak přivádějí do jezera vodu. Nejníže byla hladina v roce 1988, kdy byla 20 metrů pod původní výškou. Nyní je snaha vrátit hladinu na původní hodnotu, což znamená, že se bourají domy a mění trasy silnic.

To vše v regionu, který se řadí k nejchudším v Arménii. Zvláště na východ od jezera vidíte celé opuštěné vesnice. Jednou z nich je Ayrk, kam zajíždíme. Je to opravdový zapadákov. Je tu ryzí chudoba. Vidíme tu opuštěné i obývané domy, staré kostely, chačkary, kolem ploty z vraků a to celé v kulise nestálého počasí.

Proti tomu východní cesta kolem Sevanského jezera je hotový luxus. Dojem z čerstvého asfaltu kazí jen vyvrácené sloupy podél silnice. Počasí je nádherné, ač jen proto, že hory kolem Sevanského jezera drží vlhkost.

To zvláště vynikne na severním okraji jezera. Atmosféru umocňuje výhled na areál opuštěných budov přímo u jezera na území města Tsovagyugh. 

Je večer a my přijíždíme k městu Sevan, u něhož je klášter Sevanvank. Ten kdysi býval na ostrově, ale časy se mění. Pokud by měl být opět na ostrově, znamenalo by to zatopit celou řadu budov včetně hostelu, kde dnes nocujeme.

Nebo brutalistické hrůzy tvaru kapky, které se říká Sevan Writers House.

Dále směrem k vrcholu poloostrova se dostaneme k vysokému střeženému plotu. Fotit se tu nesmí, protože za plotem je letní sídlo prezidenta. My míříme za jiným dobrodružstvím.

Je poslední den naší cesty a my se vydáváme na highway H-10, která vede od Sevanu, konkrétně od vesnice Tsovasan k Artašanu poblíž Jeravanu. Podle mapy je to slušná nezpevněná cesta, ne zrovna páteřní komunikace, ale cesta, po které by neměl být problém se s Ladou Nivou dostat až do Jerevanu.

Zpočátku pro nás není snadné se na cestu dostat, tedy alespoň dle mapy. Cesta je písčitá, nicméně bez problému průjezdná. Občas je trochu rébus vybrat si tu správnou stopu, každopadáně míříme tím správný směrem. 

Známek civilizace je tu celá řada

Postupem času se probojovávávme až na H-10. Cesta je sice horší, ale přec jen už jsme na té hlavní.

Míjíme osadu Qajashen, kterou reálně tvoří jen budova stlučená z vlnitého plechu, kolem níž je stádo ovcí. Dále se cesta prudce zhoršuje. Nevadí mi projíždět brody, ale když se přede mnou objeví několikasetmetrový rozbitý průjezd říčkou po proudu, tuším, že to není dobrý. Průjezd je dost nemotorný. S autem se dějí hrozné věci a já horko těžko na nerovnostech udržím volant. Jsme dobrých 40 kilometrů od nejbližší vesnice a riziko defektu nebo poškození auta je velké.

Krizi překonáváme a na chvíli je klid. Z toho nás brzy vyvedou příkrá klesání. Já řídím, kamarád Ondra odhazuje kamení. Sporadicky se vynořuje poškozená cesta, která bývala asfaltovou, nicméně asfalt se objevuje jen po malých částech dlouhých maximálně pár metrů. Znamená to, že jsme tu správně, jen máme pár let zpoždění.

Příkoří cesty není snadné zachytit fotografií. Nadto naše ženijní intermezza nás ve světle docházejícího času poněkud odtahují od fotodokumentančího enthusiasmu. Chvílemi je třeba si ze sutě vytvořit cestu tak, aby se snížily nájezdové úhly.

V tu chvíli se přede mnou objeví výhled, který mě uklidňuje, tedy alespoň na chvíli - je třeba sjet dolů a vydrápat se na kopec na jehož vrcholu je kaple. Odtud už určitě bude cesta dobrá. Z části mám pravdu, jenže bohužel jen z části.

Řadím redukci, zavírám mezinápravový diferenciál a na dvojku se spanile rozjíždím do kopce, který z protější strany vypadal jako lala. Překonávám nejhorší a mířím do vracečky, za níž čeká poslední část stoupání. Místo průjezdu zatáčky s pokud možno minimální ztrátou hybnosti ale prokopnu brzdu na podlahu. Proč? Když vidím, téměř půlmetrový schod za zatáčkou, je mi jasné, že jsem dohrál.

Nejsem kdovíjak zkušený offroadista, nicméně v tu chvíli je zjevné, že to, co je přede mnou, nevyjedu bez toho, abych poškodil auto. Navíc cestu, kterou jsem pár minut nazpět sjel, téměř určitě nepůjde vyjet. Jsou 3 hodiny odpoledne. Stojíme na highway H-10 a přestože my i auto jsme v pohodě, situace je zapeklitá. Je to 30 kilometrů od nejbližší vesnice, letadlo letí za 6 hodin. Jak z toho ven?

Volám do půjčovny. Povídám: Auto je v pohodě, jen zaseklý v místě, odkud ho neumím dostat. Vemte něco velkýho a pokud možno s navijákem. Ani Lada Niva nestačí. Vemte třeba UAZ Hunter. My vám jdeme vstříc směrem k nejbližší vesnici, kterou je Narek. Dávám souřadnice auta (40°02’28’’S, 44°54’51’’V) i popis, že 150 metrů odtud je kaple, od níž už je cesta dobrá.

A tak vyrážíme pěšky vstříc našim zachráncům. Nečekal bych, že jeden z nejhezčích treků svého života absolvují v riflích a baťovkách.

Postupně dvakrát odrážíme útoků psů střežících stádo ovcí před medvědy (je to kruté, ale jediné co funguje spolehlivě je házet po nich kamení) a mapujeme, kritická místa pro cestu autem. Ta jsou dvě, obě v pohodě pro Ladu Nivu. Jenže, co když dojedou v nějakém SUV.

Je 6 a my po 15 kilometrech nenáročného výšlapu potkáváme našeho zachránce Miqayela z půjčovny s jeho kámošem. Přichází úleva a zděšení zároveň. Zděšení z toho, že přijeli v Dacii Duster a chtějí jet okamžitě k uvízlému autu.

Říkám mu, že se blíží tma a off-road je za tmy nebezpečný, tím spíš v neznámém prostředí a tuplem s Dacií Duster, která není off-roadovým autem. Říkám mu, že Lada musí být vytáhnutá a že s Dusterem se tam nedostane, natož aby ji vytáh.Trvá na svém, říká: nemůžu odjet bez toho, abych auto viděl. Navíc říká, že já přece cestu znám, když jsem ji teď šel pešky.

Z toho, co bylo pak, už slušné fotky nemáme. Tři hodiny, které trvalo projít cestu od Lady Nivy k místu, kde jsme se potkali, trvalo projet tutéž cestu Dusterem. V jednom z kritických míst jsme snad půl hodiny. Je třeba budovat cestu. Duster na silničních gumách hrabe jak pominutý. Spojka smrdí. Miqayel se co chvíli ptá kudy dál a jak je to ještě daleko, ale já šel cestu pěšky a za světla, s přicházející nocí sotva poznám, kde jsme. Aby toho nebylo málo, kulisu nám dělají hromy a blesky v dáli a takhle v říjnu ve 2000 metrech už není ani kdoví jak teplo.

Je zhruba 9, tma jak v pytli, když uvidíme světla v dáli. Blíží se třínápravový Kamaz, který zastavujeme. V Kamazu jedou bratři. Jeden z nich s ním jezdí denně, druhého vzal na výlet do divočiny. Barbeque a vodka, znáte to. Já z Miqayelem sedáme do Kamazu, můj parťák Ondra s Miqayelovým kámošem jedou za námi Dusterem. Bizarní sešlost. Ve třímístném Kamazu sedíme ve čtyřech, vedle mě jeden z bratrů vykuřuje. Fotím si aspoň mobilem průhled z Kamazu.

O půl 10 jsem opět u Lady Nivy.

Co se děje pak, mi trochu bere dech. Náš nový kámoš z Kamazu sedá do Lady. Ozývají se otřesné zvuky, auto se vrtí na prašném povrchu, takže mám strach, že někdo z nás přijde k úrazu. Zhruba tak na pátý pokus se daří překážku překonat. Proces se daří v rámci možností zachytit na video, byť informační hodnotu nese spíš zvuk než obraz.

Lada přichází o kryt motoru a má poškozený čumák, důležité ale je, že to zase nějak dala. Čeká nás cesta zpět, cesta, která nečiní Ladě žádný problém, jenže Duster.

Dá se říct, že Duster obstál vysoko nad očekávání, ale stálo ho to spojku. Přesto to není žádný fofr a ještě si na cestě zpět s Dusterem docela užijeme. Do Jerevanu přijíždíme před 4 ranní a s Miqayelem řešíme, co dál. Vysvětluje, že jinak to nešlo, že na Kavkaze asistenční služby tak, jako v Evropě, neexistují, já mu zase říkám, že blbostní pojistka mi jeho spálenou spojku nekryje. Nakonec se dohodneme na vyrovnání.

Je pondělí půl 5 ráno a sedíme pod kaskádami v Jerevanu a popíjíme víno. Letadlo nám uletělo a my přemýšlíme co dál. Další spoj do Vídně letí až ve středu a my tak strávíme další 3 dny v Arménii, v Jerevanu. Dějově se tak vracím ke 3. a 4. dílu, kde se se rozepisuji o Jerevanu, který jsme díky zmeškanému letu poznali mnohem detailněji.

Z offroadové výpravy v (původně) poslední den naší Arménské anabáze se nabízí celá řada ponaučení. To nejdůležitější je, že Lada Niva může mít problém i s cestami, které arménské mapy označují jako highway. Dále pak není dobré se pouštět do offroadu poslední den nebo že na Kavkaze nejsou asistenční služby pro motoristy.

Prodloužení pobytu v Arménii z týdne na 10 dní je sice komplikace, ale není to až taková prohra. Arménii a Jerevan jsme díky tomu poznali důkladněji a získali zkušenosti, které jsou k nezaplacení. A i tom to cestování je.