Spisovatel koupil chalupu nedaleko Vlčic v roce 1967, o Hrádečku mluvil jako o svém  existenciálním domově. Po Havlově smrti se pravidelně proměňuje v pietní místo.

12 fotografií

V předešlých letech přicházelo příznivců méně, letošní kulaté výročí však rezonuje. Od rána se u chalupy vystřídali pěší návštěvníci, řada lidí se zastavila na cestě autem.

„Chodíme sem skoro pravidelně, máme to z Trutnova kousek. Chceme si Havla připomenout. Vítali jsme ho jako prezidenta po pádu komunismu, neměl to jednoduché, ale svoboda tu aspoň chvilku byla. Teď se to nějak vytrácí,“ říkají manželé Rosenbergovi.

Dramatika Havla znali od vidění. Z jejich věžáku, který stojí za pivovarem, viděli párkrát, jak tam jako tehdejší pivovarský dělník parkuje svůj hnědý mercedes. Nějaké zprávy o něm měli zprostředkovaně také od zedníka, který na Hrádečku pro Havlovy pracoval.

„Tady na louce přes cestu od chalupy stávala buňka, odkud estébáci sledovali, jestli u Havlových někdo zastavuje. Jezdili jsme sem tehdy autem, protože je to odlehlá silnice, manželka si potřebovala nacvičit jízdy před zkouškou v autoškole. Později si Státní bezpečnost postavila chatu opodál, takže už tolik nebyli na očích,“ vzpomínají penzisté Rosenbergovi.

U vjezdu do stodoly hoří desítky svíček, jsou tu pivní lahve, děkovné vzkazy na plotě, fotky nebo články z nedávné doby. Pietu pro Havla znovu uspořádal jeho soused Vladimír Pechan, i když s tím mívá spíš potíže. Vdova Dagmar Havlová podle něj už neprojevuje příliš porozumění.

„Už jsem to dělat nechtěl, paní to nebylo recht a má jiný názor, ale přemluvili mě. V pátek jsem tu něco připravil a v neděli všechno zase pouklízím. Dříve jsem sem dával kameny, bývalo tu i modřínové srdce, které vyřezal jeden známý, ale někdo to ukradl,“ poznamenává Vladimír Pechan s mohutným plnovousem, který tu rozdává příchozím své fotografie coby Krakonoše.

„Teď jsem na plot nalepil staré fotky z Havlových návštěv. Mám jich spoustu, byl u mě Jan Tříska, Marta Kubišová, Věra Čáslavská i další. Když si Havel zval už dříve kamarády herce, také se napřed stavovali všichni u mě,“ říká Pechan.

V loňském roce vdova po prezidentovi Dagmar Havlová umístila na louku u chalupy kamennou kapličku pro všechny, kteří chtějí uctít jeho památku. Pod stromem za chalupou je o poznání skromnější pietní místo, hoří tam několik svíček jako vzpomínka na první Havlovu manželku Olgu.

Teď tu demokracie není, zlobí se ženy

V poledne zapálil svíčku také Martin Věchet, který byl až do roku 2016 pořadatelem trutnovského open air festivalu, než našel příznivější útočiště v Brně. Václav Havel býval na festivalu pravidelným návštěvníkem, od roku 2007 dokonce jeho „náčelníkem“.

„Když jsem dnes ráno nad náčelníkem přemýšlel, říkal jsem si, že ty věci, které dělal, neměly okamžitý dopad, protože nebyl účelový pragmatik. Ale z dlouhodobého pohledu nám dodneška jeho vize svítí na cestu jako to betlémské světlo,“ směje se někdejší disident Věchet.

Havla poznal poprvé začátkem 80. let na Olžiných narozeninách, když se spisovatel vrátil z nejdelšího ze svých vězeňských pobytů. Poté se v 80. letech spolu potkávali i v trutnovském autoservisu, kde Věchet pracoval.

Někteří na Hrádeček chodívají na výročí sametové revoluce i na výročí Havlova odchodu. „Je potřeba si Havla připomínat. Navíc nemáme to daleko, teď jsme šly jen kousek z Pekla. My jsme pravdoláskaři a je to pro nás důležité. Přenášíme to i na mladší generaci, dcera je studentka gymnázia a zajímá se o to,“ vypráví trojice žen Petra, Mirka a Eliška, ale dál se představit nechtějí.

„Za současných restrikcí je pojem demokracie důležitý. Nyní mi to připomíná spíš jiné režimy. Třeba u očkování je to vidět. Demokracie, svoboda slova a jednání, možnost účastnit se čehokoli a kdekoli - to teď rozhodně není svobodné,“ podotýká striktně jedna z žen.

Havel podle nich chybí, hlavně jeho slušnost a důraz na morální hodnoty, které upřednostňoval před ekonomickými zájmy.