Boris Plintovič: Nepoznal jsem hořkost porážky! (I.)

"Pokud nemusíš stát, sedni si, pokud nemusíš sedět, lehni si a co nejvíc spi." Tak tato slova Borise Plintoviče, týkající se nabírání svalové hmoty, se mi jako patnáctiletému šlachovitému školákovi, nadšenci kulturistiky, vryla do paměti více než jakákoli jiná poučka. Přestože nás dělí pouhé tři roky, tak Boris byl již tehdy v sotva dosažených osmnácti (!) letech juniorským mistrem Československa a jsem přesvědčen, že v historii naší kulturistiky nikdo mladší srovnatelný úspěch nezaznamenal. Byl to v podstatě náš vrstevník, a přesto si svými výsledky velmi rychle získal náš respekt a obdiv a jeho články (a nejenom od něho) jsem v časopise Tréner, v podstatě jediném odborném informačním zdroji o kulturistice, doslova hltal.

Celkem logicky jsme uvažovali - pokud dosáhl již ve svém věku takových výsledků, tak jistě jeho poznatky a rady mohou prospět i nám. A nemýlili jsme se. Když jsem se v podstatě po půl století znova k jeho článkům vracel, tak mne překvapila jejich aktuálnost, srozumitelnost, přičemž úroveň a odbornost jeho rad a nadčasovost jeho myšlenek je aplikovatelná i v dnešní, tolik odlišné době. Prakticky vše se od té doby změnilo, vybavení posiloven, kvalita a spektrum potravin, doplňky výživy, které prakticky neexistovaly, ale metodika tréninku, základní tréninkové a intenzifikační principy, to vše bylo našimi průkopníky zpracováno na takové úrovni, že je možné se jimi řídit prakticky beze změny. Vždyť stále platí - jaké úsilí do tréninku vložíš, tak takové výsledky můžeš očekávat! Základní axiom progresivního tréninku, tedy neustále klást na svoje svaly vyšší a vyšší nároky a nikdy se nesmířit s dosaženými výsledky, tak to platí a bude platit v jakékoli době, a v tom nám byl Boris Plintovič (a samozřejmě později i řada dalších) příkladem.

Třebaže tomu bude již příští rok 50 let (!), co Boris Plintovič sestoupil z pódia neporažen, tak jeho postavení ve společné historii naší kulturistiky je výjimečné, což sami uznáte z popisu jeho životní anabáze, a to jeho kulturistická kariéra z toho tvoří pouze malou část. To ovšem vůbec neznamená, že by se kulturistice nadále nevěnoval, či dokonce na ni zanevřel, ba právě naopak, vždyť posledních třicet let provozuje svoje vlastní fit centrum v Bratislavě.

Nebylo tedy myslitelné v rámci přípravy publikace o historii naší kulturistiky se s touto jednou z největších osobností přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století (to zní úplně archaicky) nesetkat. Příležitost se naskytla při pátém výročí úmrtí bývalého vydavatele a šéfredaktora Muscle & Fitness PhDr. Ludovíta Majora, kdy jsme se u jeho hrobu sešli s členy bývalé redakce v den jeho narozenin 28. října.

"Přijďte po desáté hodině, do té doby trénuji své klienty, a pak se Vám budu rád věnovat," zněla telefonická domluva, a tak jsme se s jistou mírou nervozity, která vyplývala i z obavy, jestli Borise po tolika letech vůbec poznáme, dostavili do jeho posilovny. A naše obavy se rozptýlily hned po vstupu, kdy nás srdečně přivítal vitální sedmdesátník a my se hned pustili do rozhovoru, jako bychom byli staří přátelé…

Boris Plintovič se narodil 30. dubna 1951 v Bratislavě matce, která jako jediná z dvaatřicetičlenného širokého příbuzenstva přežila holokaust v období Slovenského štátu. Všechny převezli v roce 1942 rovnou do Osvětimi, kde zahynuli v plynových komorách, vrátila se jenom Borisova maminka… V době kdy chodil Boris do základní školy, tak rozhodně nic nenasvědčovalo tomu, že bude sportovec, natož kulturista. Byl dokonce osvobozen od tělocviku pro šelest na srdci, ploché nohy a křivá záda, a proto chodil dvakrát týdně i na nápravný tělocvik. Zlom nastal ve 14 letech, kdy se mu dostal do ruky časopis "Príroda a společnosť", kde se objevil článek o zcela novém sportu - kulturistice. Zde si přečetl, že se jedná o jakýsi buržoazní výstřelek, který v podstatě nemá se sportem nic společného, protože svaly kulturistů jsou pouze nafouknuté a nedisponují odpovídající silou. Zaujala ho ovšem fotografie tehdy velmi populárního Leroye Colberta, prvního kulturisty s objemem paží přes 50 cm. Řekl si, jak to vlastně tedy je, jsou jeho obrovské svaly opravdu bez síly? Je to pravda, není to pravda… Proč to tedy nevyzkoušet? A tak se dal dohromady se svým kamarádem ze sousedství, který již měl určité zkušenosti se cvičením a doma měl v jedné malé místnosti primitivní nářadí - velkou činku, nějaké jednoručky, hrazdu.

Psal se rok 1966 a byly to jeho první nesmělé krůčky k pozici nejlepšího juniorského kulturisty té doby. K jeho rozhodnutí přispělo i zhlédnutí vůbec první kulturistické soutěže v roce 1965 v Bratislavě, a to "Putovního poháru Velké ceny Mladé gardy", kde nezvítězil nikdo jiný než legenda našeho sportu Juraj Višný. Boris ovšem postupoval velmi cílevědomě, hned si založil tréninkový deník a každý měsíc si měřil a zapisoval svalové objemy. No, zpočátku to nebylo nic světoborného, vždyť před zahájením cvičení vážil pouhých 52 kg. Ovšem se samotným měřením se nespokojil a každý měsíc se také fotil a tyto fotky analyzoval: "Vzal jsem si tužku a na fotky nakreslil požadované obrysy s tím, jak chci dané kontury postavy změnit, a dle toho jsem uzpůsoboval svůj trénink. Tento postup se ukázal jako velmi úspěšná metoda, která mi velmi pomohla a posouvala mě vpřed."

Pravidelný trénink byl pro něho prospěšný po všech stránkách. Když se dostavil po roce na pravidelnou kontrolu ke své kardioložce, tak se dozvěděl, že se jeho stav podstatně zlepšil, a ošetřující lékařka v poradně nevěřila svým očím, vždyť mu zakazovala cvičit! Ještě, že ji neposlechl…

Cvičení podomácku mu již přestalo vyhovovat, vždyť on směřoval mnohem výš a pomýšlel na svoji první soutěž. K tomu bylo ovšem třeba se stát členem nějakého oficiálního oddílu kulturistiky a volba padla na Dunajplavbu Bratislava, což ovšem pro něj nepředstavovalo nějaké zlepšení tréninkových podmínek, protože na svoji první soutěžní sezónu v roce 1969 se stále připravoval doma. No, doma, jeho posilovnou se na dva roky stala dřevěná kůlna, kde v létě bylo i 35 stupňů a v zimě 5, ale minus… Proto musel trénovat v silných teplácích, v rukavicích a zimních botách, protože mu mrzly jak ruce, tak nohy - tak drsná byla jeho cesta k prvnímu titulu mistra republiky (nepřipomíná Vám to trochu přípravu Sylvestera Stalloneho na souboj s Ivanem Dragem na Sibiři v Rockym IV?). A aby cesta k mistrovskému titulu byla opravdu dostatečně trnitá, tak se objevil ještě jeden problém. V den konání přeboru Západoslovenského kraje nebylo Borisovi ještě 18 let, což byl spodní limit účasti v kategorii juniorů. A jak ho vyřešil? "Prostě jsem přepsal v registračním průkazu jedničku v datu narození 1951 na nulu a tím jsem se o rok "postaršil" - a prošlo to. Další mistrovské soutěže již naštěstí proběhly po mých osmnáctinách," přiznává se Boris po mnoha letech k malému podvodu. Po krajském přeboru následovalo mistrovství Slovenska a poté již památné (nejen pro něho) II. mistrovství ČSSR v Brně, kde přebráním zlaté medaile v kategorii juniorů do 173 cm od samotného Bena Weidera, prezidenta IFBB, zakončil vítězné tažení ve své první soutěžní sezóně! Nebylo pochyb, že v něm vyrůstá kulturista výjimečných kvalit, což měl v následujících letech jenom potvrdit…

V roce 1970 se situace opakovala jako přes kopírák, opět na mistrovství republiky v Košicích porazil svého věčného rivala Jozefa Štandu, tentokrát již jako oddílového kolegu v Milexu Bratislava, kam přestoupil a kde konečně nalezl takové tréninkové podmínky odpovídající jeho kvalitám. Tělovýchovná jednota Milex spadala totiž pod mlékárnu stejného jména, a tak svým špičkovým kulturistům poskytovala každý měsíc benefit v podobě sušeného mléka v 50kg pytlích, a z něho si Boris připravoval svoje speciální koktejly. Možná se to dnešním čtenářům v období bezpočtu kvalitních proteinových koncentrátů čte trochu úsměvně, ale tehdy kromě tvarohu v podstatě jako zdroj mléčných bílkovin nic jiného nebylo. "Jednou jsme si tak odnášeli tyto pytle na ramenou z mlékárny společně s Ivanem Uríčkem a zastavili nás esenbáci, protože si mysleli, že krademe cement. Nevěřili nám a museli jsme je rozdělat. Když zjistili skutečnost, tak jenom nevěřícně kroutili hlavami," vzpomíná s úsměvem Boris. Ovšem spolupráce s Milexem nebyla jednostranná a tento mlékárenský podnik ji dokázal využít i propagačně. Na obalech sušeného mléka se neobjevil nikdo jiný než právě Boris Plintovič -pravděpodobně to byla u nás historicky první reklama, kde se prezentoval kulturista.

Schyluje se ale k další historické a přelomové události naší kulturistiky: první oficiální účasti naší reprezentace na mistrovství světa. Boris Plintovič jako suverén juniorské kategorie, a nejen to, i jako absolutní vítěz (!), byl jedním ze tří reprezentantů (těmi dalšími byli Ladislav Kléri a Bohumil Divílek), kterým pod vedením ústředního trenéra MVDr. Alexandra Bačinského bylo umožněno konečně porovnat své kvality a postavit se na pódium mezi nejlepší kulturisty světa, a to 4. až 6. září 1970 v Bělehradě.

Naši reprezentanti chtěli pochopitelně obstát co nejlépe, a navíc v podstatě neměli představu, do čeho jdou. Na přípravu měli dobré tři měsíce od mistrovství republiky, kde proběhla nominace. Boris Plintovič si našel ideální tréninkové podmínky v Dubnici nad Váhom, kde se připravoval společně s juniorským mistrem Slovenska ve vyšší kategorii, domácím Vladem Miškem. Proč právě Dubnice? Všichni cvičenci posilovny byli žáci místního strojírenského učiliště, které připravovalo specialisty pro zbrojní výrobu. Byli to odborníci, kteří veškeré stroje, činky a nářadí vyráběli svépomocně na vysoké technické úrovni. Díky tomu se zde vybudovala posilovna, která v tehdejší době těžko snesla svojí kvalitou srovnání. Podmínky pro přípravu si Boris nemohl vynachválit: "Vybavení posilovny předčilo veškerá moje očekávání. To, co je dnes úplně běžné, tedy cihličkové stroje, tak to byl tehdy velký pokrok. My jsme dosud cvičili na primitivních strojích, na které jsme museli nakládat kotouče, žádná ložiska, žádné polstrování… Dalším velkým plusem byla strava. V podstatě jsem nekonzumoval nic jiného než hovězí stejky a zase stejky, vajíčka, hlávkový salát a černý čaj - ke snídani, k svačině, k obědu a k večeři, vše samozřejmě bez příloh. Místo toho, abych shodil, tak jsem přibral v průběhu pouhých 14 dnů, po kterých jsem se v Dubnici připravoval, ještě 1,5 kg kvalitní svalové hmoty! To vše díky tomu, že otec Vlada Miška každý den nosil hovězí svíčkovou z jatek v Ilavě, kde pracoval."

Nastal den odjezdu a naši reprezentanti se sešli na bratislavském nádraží společně s ústředním trenérem MVDr. Bačinským, zatímco předseda svazu Ladislav Filip je již očekával v místě konání (byl totiž členem přípravného výboru mistrovství světa). Při příjezdu do Bělehradu byli ovšem svědky situace, která jim rozhodně na sebevědomí nepřidala. Přijížděl zrovna vlak z Paříže a z něho vystupoval obrovský, svalnatý černoch, který nesl zavazadla jakési ženě. A Laco Kléri pronesl větu, kterou budu citovat v originále pro lepší autenticitu: "Ci boha, keď tu majú takých nosičov, ako asi vyzerajú pretekári?" Až na místě soutěže zjistili, že tím "nosičem zavazadel" nebyl nikdo menší než legendární Serge Nubret, tehdy jeden z nejlepších kulturistů světa, který zde exhibičně vystupoval a účastnil se kongresu jako viceprezident IFBB pro Evropu! Na omluvu neznalosti našich reprezentantů je třeba dodat, že přístup k zahraničním časopisům byl velmi ztížený, nedaly se u nás zakoupit, a tak se s osobnostmi světové kulturistiky mohli seznamovat pouze prostřednictvím reprodukcí fotografií v "ročenkách" a v časopise Tréner, popřípadě v týdeníku Štart.

Přes mírný šok z vlakového nádraží si naši reprezentanti nevedli vůbec špatně, ba právě naopak. A to se proti ním "spikla" i změna pravidel na poslední chvíli (jak už to tak v IFBB bývá…). S ohledem na velký počet účastníků (57 z 32 států), i když to byla spíše záminka, se zkrátila délka volných sestav z původních 90 vteřin na 60 a k tomu ještě nebyl povolen vlastní hudební doprovod s ohledem na to, že ho většina zúčastněných závodníků ani neměla. To ovšem pro naši trojici byl velký hendikep, protože všichni přijeli s propracovanou choreografií volných sestav dokonale sladěnou s hudebním doprovodem, takže nakonec z nich zbylo pouhé torzo. Ovšem bylo nutné se této nemilé situaci přizpůsobit a improvizovaně slepit sestavy na poslední chvíli, jak se dalo.

Ano, jelo se v podstatě do světa na zkušenou a nikdo nic moc nevěděl, s jak kvalitními soupeři se utkáme. Takže žádná velká očekávání… S největší konkurenci v kategorii do 175 cm s počtem 30 účastníků se museli poprat právě Boris Plintovič a Bohumil Divílek. Oba si vedli více než dobře, vždyť Plintovič skončil těsně před branami finále na 7. místě a Divílek na jedenáctém. A to Boris stál na pódiu vedle legendárního Američana Chucka Sipese, který ovšem skončil "až" druhý za Ahmedem Enünlü. Tento turecký reprezentant se vypracoval na jednoho z vůbec nejlepších amatérských kulturistů světa a dokázal svoje vítězství zopakovat i o rok později. Z toho je vidět, s jak náročnou konkurencí se museli naši nezkušení reprezentanti vypořádat. Pro ještě lepší výsledek by oba reprezentanti potřebovali mít kvality i toho druhého, tedy Plintovič Divílkovo vyrýsování a Divílek zase Plintovičovy objemy. V té nejvyšší Laco Kléri, nejstarší a nejzkušenější z našich reprezentantů, trochu doplatil na subtilnost své postavy, s 92 kg závodní váhy se musel poměřovat se samými stokilovými, přesto z toho bylo rovněž 7. místo! Ben Weider v rozhovoru s Alexandrem Bačinským tak trochu nevěřil svým očím, když viděl, jaký pokrok naší reprezentanti udělali oproti loňskému mistrovství republiky v Brně. Absolutním vítězem se stal tehdy ještě neznámý Franco Columbu, který se již na toto mistrovství připravoval v USA společně s Arnoldem.

Špičkovou formu z mistrovství světa pochopitelně chtěl Boris zúročit a nenašel soupeře ani na tak dobře obsazené soutěži, jako byla vždy Velká cena Sandow v Mariánských Lázních, odkud si odvezl i pohár absolutního vítěze.

Po zásluze byly jeho výsledky oceněny v anketě o nejlepšího a nejpopulárnějšího kulturistu roku 1970 vyhlášenou v "Ročence kulturizmu". Zvítězil, těsně následován Ladislavem Klérim a již s určitým odstupem Bohumilem Divílkem. A tak po pěti letech tréninku a dvou mistrovských titulech si teprve devatenáctiletý Boris upevnil svoje postavení nejlepšího kulturisty tehdejšího Československa! Jeho výsledky našly ocenění i při vyhlašování nejlepších sportovců Slovenska, kde se umístil v první desítce. Z toho je vidět, že kulturistiku začali vnímat a respektovat i sportovní novináři a tím se dostávala do povědomí i širší veřejnosti.

V roce 1971 zahájil Plintovič cestu za titulem vůči svým soupeřům zcela nekompromisně. Již koncem února na krajském přeboru soutěžil vlastně sám se sebou, protože svého oddílového kolegu, spolucvičence a věčně druhého Jozefa Štandu pokořil o dobrých 12 bodů. Zde musím připomenout, že i mistr Československa, byť reprezentant, musel každý rok začínat "od píky", protože v té době neexistovala ještě žádná výjimka, která by umožňovala přímý postup na mistrovství republiky. To bylo pro špičkové kulturisty velmi náročné, nejen udržovat, ale ještě vystupňovat formu v průběhu minimálně tři měsíců, protože nejvyšší soutěže se konaly většinou až koncem května či začátkem června. Že Boris zvítězil s velkou převahou i na mistrovství Slovenska, tentokrát mu dělal "křoví" Ladislav Čačo, tak to asi ani nemusím zdůrazňovat. Ne, to není důkaz slabé úrovně jeho soupeřů, vždyť na republikové mistrovství postupovali jen ti, co uspěli na krajských přeborech, ale svědčilo to o jeho výjimečných kvalitách. Ovšem tato soutěž byla pouze součástí přípravy na vrchol sezóny, mistrovství Československa, kde se teprve měl představit ve své špičkové formě. A neměl to Boris v tomto roce vůbec snadné, a to ze dvou důvodů. Jako student 5. ročníku polygrafického učiliště se musel připravovat na maturitu, ale co bylo mnohem horší, 4 týdny před mistrovstvím si zranil meniskus a z toho dva týdny byl upoutaný na lůžko. Bolesti ho trápily ještě na samotné soutěži. Do Stříbra, místa konání mistrovství ČSSR 22. května, to měli slovenští kulturisté pořádný "lán cesty". "Harcování" pronajatým autobusem, ve kterém cestovali všichni kulturisté Milexu, včetně funkcionářů a rozhodčích, se jim ale bohatě vyplatilo v podobě vynikajících výsledků. Získali oba juniorské mistrovské tituly, z nichž jeden v kategorii do 173 cm zcela nepřekvapivě obhájil Boris, následován oddílovým kolegou Štandou (jak jinak), a ten druhý ve vyšší kategorii nad 173 cm Vladimír Miško. Jen pro úplnost, v mužích do 173 cm zvítězil Marián Juráš z Vinohrady Bratislava a nad 173 cm se nepočítalo s vítězstvím nikoho jiného než Ladislava Klériho.

Diskuse k článku:

Reklama:

Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.