Nomád, velbloudice a karavanová síť

„Kde se schovává ten chlápek, kterého jsme přijeli navštívit?“ zvolá Mika do temna přístřešku s oprýskaným karavanem. Dlouho se nám nedostává odpovědi, až se zpoza plachty vynoří drobný, šlachovitý, avšak svalnatý muž s bílým vousem a turbanem kolem hlavy. Na sobě má roztrhaný nátělník a obří vyšisované kalhoty, které na něm drží jen díky pásku uvázanému možná až příliš vysoko v pase. Když nás vidí, na jeho tváři se rozzáří bezzubý úsměv. Postupně všichni mizíme v jeho objetí.

Když mě muž, který si neřekne jinak než Goran, sevře v náruči, do nosu mě udeří silný odér chlapského potu. Není se čemu divit, čilý šedesátník žije na hranicích Gruzie s Ázerbájdžánem pod plachtou ve svém karavanu, bez sprchy a záchodu. Vykonávat potřebu chodí ke stromům — ale pozor, ne k těm posvátným! Společnost mu dělá jen stádo koz, smečka psů a jeho milovaná velbloudice Gini, díky níž ho v těchto končinách všichni znají jako Velbloudího muže.

Poslední nomád

Namáčknutá na zadní sedačce černého teréňáku pozoruji, jak se urbánní krajina Tbilisi mění ve skalnaté reliéfy s řídkým porostem. Spolu s nadšencem do konceptu ekovesnice Mikou, permakulturním zahradníkem Nikou a filosofy a provozovateli komunitního domu Jean-Lucem a Peterem se vydáváme svou přítomností podpořit Gorana — jednoho z mála nomádů mezi tisíci těch digitálních, kteří v Gruzii žijí.

Přece bychom ke Goranovi nepřijeli s prázdnýma rukama! Do kufru se vešlo deset kilo těstovin, pět kilo rýže i čočky a pět litrů oleje. Návštěvník by neměl zapomenout ani na Goranovu hladovou psí smečku, která se vrhla na granule, zatímco Goran pod vousy mumlal něco o tom, že jsou to beztak drogy a vůbec by to jíst neměli.

Zatímco digitální nomádi jsou většinou dobře placení lidé pracující v online marketingu nebo IT, a mohou si tak své zaměstnání vzít kamkoli po světě, Goran je nomádem v původním slova smyslu — cítí se doma kdekoli na světě. Jeho svoboda je vykoupená skromností — žije z toho, co najde, zabije nebo co mu přinesou známí.

Proto mě nepřekvapí, když se Jean-Luc ozve s náznakem výčitky v hlase: „A to přijedeme ke Goranovi jen tak? S prázdnýma rukama?“ Nika — robustní muž s černými vlasy svázanými do drdolu a hustým vousem — téměř neznatelně přikývne a stočí volant k supermarketu vedle silnice. Mika bere do rukou dva pětikilové pytle těstovin, pět kilo rýže a čočky a pět litrů oleje. Pak ještě desetikilové balení granulí, kterými si plánujeme získat Goranovy napůl divoké psy. Naložíme kufr a vyrážíme dál.

Zanedlouho dorazíme k hranicím s Ázerbájdžánem. Přejedeme most a odbočíme na prašnou stezku obklopenou skalkami, která nás skrz staveniště dovede až k řece. Když zahlédneme zelenou plachtu, zajásáme — jsme na místě. Brzda zaskřípe a zpoza plachty vyběhne smečka asi deseti štěkajících šelem. Popisovat je člověku ze střední Evropy jako psy by vytvořilo nepravdivý obrázek. Jsme na ně ale připravení. Otevřeme kufr a po hrstech vyhazujeme granule. Celá ta šaráda není bez pozorovatele. Jen pár desítek metrů od nás, s hlavou vysoce zdviženou, na nás hledí pozorné oči mohutné velbloudice.

Vášnivá diskuze Gorana s Mikou, za kterým na kládě visí trofej chlupů z velbloudího ocasu.

Goran — krycí jméno Velbloudí muž

Když přijdeme k plachtě, vidím, že se pod ní kromě slepice skrývá i oprýskaný karavan, ve kterém Goran téměř třicet let kočoval mezi Evropou a Asií. Jeho současné tábořiště u řeky ale působí zabydleně — pobývá tu už několik let. Na šňůrách stanu visí ušmudlané košile a kalhoty a kolem vyhaslého ohniště jsou rozmístěné polštáře, klády i zrezlé nádobí. Na sluníčku se vyhřívají slepice a v koši jsou nasbírané houby.

Zpoza plachty vyleze rozespalý Goran. Kolem nás pobíhá psí smečka, od alfa samice po několik štěňat. Jsou vyzáblí a někteří trpí svrabem. „Proč je nenecháš kastrovat? Vždyť se o ně o všechny nemáš jak postarat,“ běduje nad štěňátky Mika. „Vykastrovat?!“ zděsí se Goran a mávne nad Mikou rukou. „Jsi městský člověk, to vůbec nemůžeš pochopit,“ řekne pohoršeně a radši nás zve k ohni na čaj. „Posaďte se, včera jsem vyčistil polštáře,“ kyne rukou směrem k pro mě pořád dost špinavě vypadajícím sedačkám a dekám. Ale posadím se.

Ač se to na první pohled nezdá, je to velká hostina. Pro pitnou vodu musí Goran chodit až jeden a půl kilometru a v létě prý bývá někdy až tři dny bez vody. Žít jako nomád je podle Velbloudího muže stále náročnější. Dřív mohl člověk pít spolu se zvířaty ze stejných řek a nebylo to pro něj nebezpečné. Teď jsou ale všechny znečištěné. Člověk, který žije jako on, musí dobře vědět, ze kterého potoka může pít. Podle Gorana tak alespoň bude připraven, až už se nebude dát pít ani voda z kohoutku.

Gini ve svém nekonečném výběhu.

Zanedlouho už nám servíruje černý čaj do očividně dlouho nemytých skleniček od zavařenin. Já z batohu vytáhnu štrúdl, ale Goran ho odmítne se slovy, že jí jen jedno jídlo denně a ať mu ho případně nechám na večer. A protože horký čaj mi přijde jako vhodná chvíle, konečně se Gorana odvážím zeptat, jak se vlastně stal Velbloudím mužem.

Goran, pravým jménem Roland Charles Verdon, je původem ze Švýcarska. Kdysi, spolu se svou ženou, vlastnil obchod se zdravou výživou. Když ale jeho žena zemřela při nehodě, vydal se do hor, kde podle jeho slov potkal čarodějnici, která mu řekla, ať si splní svůj dětský sen a koupí si velblouda. „Když jsem vyrůstal, potřeboval jsem k někomu vzhlížet. Už tehdy jsem věděl, že k člověku to nebude. A velbloudi jsou naprosto okouzlující zvířata, se svou aristokratickou vznešeností, individualitou, navíc jsou nesmírně odolní, cestují na dlouhé vzdálenosti a vydrží týden bez vody. To byl můj vzor,“ vzpomíná.

Gini si pořídil na jedné ze svých cest po hedvábné stezce. Její matka pochází z Afghánistánu, kde žijí dvouhrbí velbloudi, zatímco otec je z Mongolska, kde jsou typičtí velbloudi s jedním hrbem. „Gini je tedy něco mezi, stejně jako já. Zdědil jsem aristokratický vzhled po matce, ale srdce mám po otci, který byl gypsy,“ tvrdí Goran. Dodává, že právě mísením genů z různého prostředí vznikají následně ti nejsilnější jedinci.

Tábořiště na hranicích Gruzie s Ázerbájdžánem.

Sám odmítá mluvit o tom, že by měl nějaké vlastní děti. „Pokud se mě ptáš, kolik dětí vzniklo z mého semene, je to zhruba pět. Možná víc, možná míň. Ale my gypsy nikdy nevnímáme děti jako něco, co by patřilo jen jedněm rodičům. Já se postarám o každé dítě, které bude mou pomoc potřebovat,“ tvrdí.

Stejně tak podle Gorana nelze vlastnit ani velblouda, jde pouze jít po jeho boku. Přiznává ale, že mít velblouda za parťáka vyžaduje jistou míru autority. „Jak stárnu, už na ni občas nestačím. Když by mě Gini vyhodnotila jako slabocha, neposlechla by mě a klidně mě může i kousnout,“ vysvětluje Velbloudí muž. Přiznává, že už přemýšlel i o tom, že by se s Gini rozloučil, ale podmínky v zoologických zahradách, kde by ji chtěli, jsou pro něj nepřijatelné. „Velblouda nemůžete zamknout na záhonku. Potřebuje mít dostatek prostoru,“ rozčiluje se. Je pravda, že pokud Gini něco má, je to volnost. Zabere nám půl hodiny, než velbloudici v jejím nekonečném výběhu najdeme. Pohybuje se po prérii bez překážek — žádné ploty ani řetěz, jen kus provazu a zvon kolem krku.

Karavanseráj — refugium na hedvábné stezce

Goranovým snem je obnovit karavanseráje — přístřešky pro poutníky na hedvábné stezce spojující Východ a Západ. Vysvětluje, že jejich význam nebyl jen ochránit obchodníky cestující s karavany plnými hedvábí, zlata, koření a dalšího vzácného zboží před případnými lupiči a před nepříznivým počasím. Jednalo se zároveň o centra, v nichž docházelo k výměně kulturních zvyků a ke všeobecné výměně informací. Karavanseráj má být útočištěm poutníků, komunitním domem, místem pro odpočinek i školou.

Tábořiště na hranicích Gruzie s Ázerbájdžánem.

Podobný koncept přístřešků na cestě podle něj v pravém slova smyslu existuje už jen v Afghánistánu. Odůvodňuje to po desetiletí probíhající válkou, kvůli níž jsou tam stále lidé na útěku. „Karavanseráj je především útočištěm pro kohokoli, kdo je na cestách. Právě proto vidím jejich místo i v dnešní době, kdy se stále prohlubuje migrační krize,“ tvrdí.

Teď se ale Goran zaseknul v Gruzii, na hranici s Ázerbájdžánem. Na samotě u hranic ho pomalu opouští nejen energie pokračovat v cestě, ale i většina přátel. I Mika přiznává, že tu byl naposledy před dvěma roky. Velbloudí muž nás proto domů nepouští s lehkým srdcem. „Byl by rád, kdyby k němu chodili pracovat nějací dobrovolníci, jenže jeho životní styl se neslučuje s životními standardy většiny lidí, byť taktéž proenvironmentálně smýšlejícími,“ krčí rameny Mika. Mnozí to zkusili, avšak po několika dnech byli zpět v Tbilisi, div ne na útěku.

Goran tvrdí, že problémem moderního člověka je uvědomit si své priority. Možná má pravdu — neustále se honíme za štěstím, aniž bychom se na chvíli zastavili a zamysleli se nad tím, co nám ho vlastně přináší. U Gorana člověk určitě čas na přemýšlení najde. Je ale pravda, že byť je sympaťák, bez sprchy, záchodu a pravidelného přídělu jídla bych k němu pracovat taky nešla. Zrovna tyto vymoženosti do mých priorit patří. Možná že i takto malá inovace v jeho zařízení by Goranovi zaručila častější společnost.

Kontakt: MarieDrahonovska@seznam.cz.