„Myslím si, že největší poselství adventní a vánoční doby pro současnou společnost je učit se čekat. Tím, že žijeme v takové zrychlené a splašené společnosti, už to vlastně neumíme. Ve vztazích, v životě, v práci – chceme všechno teď. A myslím si, že náš život se kvůli tomu stává povrchním,“ říká farář.

Jak jste se stal knězem?
Víru mi předali rodiče, za což jsem velmi vděčný. Nástupu do kněžského semináře těsně předcházela půlroční profesionální fotbalová kariéra v Opavě. Mé rozhodnutí bylo na rovině víry. Víra je vztah s Bohem a ve vztahu člověk naslouchá a vnímá toho druhého. Já jsem vnímal, že se mám stát knězem. Po dvou letech při studiích se mé rozhodnutí čím dál více upevňovalo a získal jsem vnitřní jistotu.

Co pro vás znamená jím být?
Je to vztah a služba. Bez vztahu ke Kristu bych nemohl být knězem. Možná nějakým lepším úředníkem, nebo třeba hercem. A službou myslím službu lidem. Žiji sám, a tak veškerý svůj čas věnuji ostatním.

A co pro vás znamenají Vánoce?
Uvedl bych dvě roviny. Nejprve tu pro společnost, ve které žijeme. Když jsem si slovo Vánoce napsal do Googlu, jako první mi vyjelo: nakupovat Vánoce, takže my si je hlavně kupujeme. A to už od konce října nebo začátku listopadu. A pak ve chvíli, kdy si na Štědrý den rozdáme dárky, tak končí. Dobře jsme si je nakoupili a z druhé strany vlastně i prodali. A pak začíná druhá vlna a to je nakupování slev. Už sedmadvacátého spěcháme zase do obchodu. Máme z toho takový adrenalin, že nejdříve jsme si koupili pohodu, štěstí, lásku a teď si můžeme kupovat levné věci a mít z toho zase nějaký ten fajn pocit.

Jaká je ta druhá rovina?
Vychází z křesťanských kořenů a v té začínají Vánoce adventem. První adventní nedělí začíná posvátný čas. Adventus, potažmo advenio znamená příchod, přicházení. A na někoho, kdo přichází, my musíme čekat. Myslím si, že největší poselství adventní a vánoční doby pro současnou společnost je učit se právě čekat. Tím, že žijeme v takové zrychlené a splašené společnosti, už to vlastně neumíme. Ve vztazích, v životě, v práci – chceme všechno teď. A myslím si, že náš život se kvůli tomu stává povrchním. Když chci všechno mít, všude být, všechno zažít, tak nemůžu jít nikam do hloubky. Ani ve vztazích k Bohu a člověku.

Učí nás Vánoce ještě něco?
Darovat se. Jako Bůh se daroval člověku tím, že se stal sám člověkem. Boží láska se tak vtělila do osoby Ježíše Krista. Pro nás je to absolutně nepochopitelné, ale bez této lásky bychom Vánoce neměli. A na to my trošku zapomínáme. Měli bychom tedy umět darovat. Hlavně čas, odpuštění, lásku, službu, oběť, nebo třeba kousek svobody.

Jak vy trávíte Vánoce?
Kněžství je o službě, a tak jsou naše Vánoce trochu specifické. Ve tři hodiny odpoledne začínáme s bohoslužbami pro rodiče s dětmi a potom v devět a v deset večer máme mši půlnoční. Mezitím se sejdeme s dalšími třemi kněžími z naší farnosti, a pokud je to možné, pozveme přátele nebo naše bývalé kněze. Míváme klasickou štědrovečerní večeři, chvilku si popovídáme u kávy a pak se rozejdeme k bohoslužbám. A dopoledne si ještě hlídám, abych navštívil své rodiče a popřál si s nimi pěkné Vánoce.

Jak moc Vánoce poznamenává covid?
Vánoce jsou svátky, kdy lidé hodně cítí sounáležitost. A tak je pro ně hodně těžké, pokud musí zůstat sami v karanténě nebo ve zdravotnických zařízeních. Hodně je to poznamenává. Když jsem loni někoho viděl po dvou měsících, kdy byl zavřený na pokoji, opravdu zchátral. Po stránce fyzické i duševní. Musí to být opravdu velmi těžké.

Farář Vítězslav Řehulka, v pozadí věž kostela svatého Ducha v Ostravě-Zábřehu.

Dělali jste online bohoslužby?
Ano, to nás covid také naučil. Lidem, kteří jsou doma, nemocní a v domovech důchodců, se snažíme mši zprostředkovat, aby byli s námi aspoň takhle duchovně spojeni. Viděli své lidi, kněze, místo, kde žili svou víru. Myslím si, že to hodně pomáhá a jsem za to vděčný.

Jsou pro vás nahrávané mše něčím jiné?
Když vstupuji před lidi, cítím velkou zodpovědnost vždy. Tolik mi nezáleží na tom, jestli jich je dvacet, nebo čtyři tisíce. Vždycky se do bohoslužby snažíme dát vše, co umíme a máme. Trochu víc nervózní jsem, ale třeba jen o deset procent.

Jaké jsou na ně ohlasy?
Lidé jsou velmi rádi. Ve vysílání jsme pokračovali i přes léto, protože tak si nás mohli pustit i ti, kteří byli třeba na dovolené. Nebo jsou třeba babičky-youtuberky, které si na to prostředí velmi zvykly. A v posledních čtrnácti dnech nám sledovanost hodně stoupla. Přes léto jsme měli asi padesát připojení na online přenos s tím, že si ho třeba dalších dvě stě lidí pustilo ještě ze záznamu. Teď se to zvedlo asi na osmdesát, takže skoro dvojnásobek.

Z jakých důvodů teď lidé nechodí do kostela?
Hlavně kvůli karanténě, třeba rodiče dětí, které jsou nemocné. Někteří z opatrnosti, obezřetnosti, nebo pokud se zdravotně necítí v pořádku. Strach ze strany lidí nevnímám.

Nakolik mění covid život vaší farnosti?
Při prvním lockdownu jsem v televizi říkal, že v nás krizové situace poodhalí skryté dary a dobro, kterého je člověk schopný. To se taky ukázalo při šití roušek nebo na sounáležitosti. Když měla má sestra covid, mé další dvě sestry jí první den její karantény přišly zpívat pod okno, aby se necítila sama. To mi přišlo opravdu krásné. No a když pak přišly druhý den znovu, ona jim po šňůře na oplátku spustila štamprli slivovice.

Odkrývá krize v lidech i to zlé?
Samozřejmě, že odhaluje i špatné věci. Vidím to třeba na tom, jak očkování rozděluje společnost. Kolik se na to téma objevuje výčitek, nadávek a nenávistných komentářů.

Mění i víru?
V těch nejtvrdších lockdownech se v přístupu k víře ukázala hlavně velká kreativita. Když lidé najednou nemohli do kostela, ale přesto chtěli víru prožívat, tak si rodina třeba udělala bohoslužbu doma a učila se sama modlit.

Jak důležité téma je pro vás při bohoslužbách aktuální dění okolo covidu?
Já se vždy snažím držet evangelia. Při každé mši svaté jsou texty Písma svatého. Kdysi se říkalo: Co Čech, to muzikant, a dnes bychom mohli říct: Co Čech, to odborník. Večer se objeví nějaké téma v médiích a do rána jsou všichni odborníky. Já doporučuji, aby se raději zůstalo u toho muzikantství. Ale to je těžší, tak se nám moc nechce.

Co věřícím říkáte? Jak je v téhle době povzbuzujete?
Teď už to není tak těžké. Ale v minulých lockdownech jsme například do domovů důchodců nahrávali několikaminutová poselství. A sestry jim je pak přehrávaly. Lidem také hodně pomáhalo, když jsem jim říkal, že se za ně modlím.

Má je nějak podpořit i příslib nových píšťalových varhan, které v kostele Svatého Ducha postavíte?
Ano, chtěli jsme u nás, v kostele Svatého Ducha, lidem nabídnout jakési světlo na konci tunelu. Doteď jsme měli jen digitální varhany, lidé se tak mají na co těšit. Babičky mi říkaly: „Jé, já bych se toho chtěla dožít.“ A protože máme ve farnosti spoustu domovů důchodců, zažádali jsme do Kalkaty také o relikvie Matky Terezy. Ty by měly vyjádřit další duchovní podporu. Těm, kteří odcházejí z tohoto světa, nebo těm, kteří se o ně starají a jsou vyčerpaní. Matka Tereza se totiž celý život starala o umírající a k tomu se stále usmívala. Spala čtyři hodiny denně a pořád měla tu sílu.

Vnímáte, že jsou pro lidi teď nějaká životní témata významnější než před pandemií?
Na začátku pandemie, kdy jsme vůbec nevěděli, co bude, se objevovala témata vlastní konečnosti a vůbec smyslu života na Zemi. Hlavně při prvních úmrtích a když se nemoc začala týkat i našeho blízkého okolí. Bylo vidět, že si společnost uvědomila svou zranitelnost.

A v současné době?
Teď už lidé vůči tématu smrtelnosti otupěli a obrátilo se v jakési nárokování a vyžadování práva na svobodu.

Komplikují vám život covidové restrikce?
Učíme se s covidem žít. Už to není jako před rokem, kdy byla jakákoliv pastorační činnost mrtvá. Vše od setkávání přes vyučování náboženství po přípravy na svatby a křtiny. Teď nám činnost komplikují jen nařízení. Sloužit mši v roušce je nepříjemné, ale není to nemožné. Ovšem při shromažďování lidí jsou nařízení přísná, a tak zřejmě opět nebudeme mít živý betlém, který se nám podařil uspořádat v roce 2019, a ani tradiční dětské představení v kostele.

Jak budou letos vypadat Vánoce u vás na farnosti?
Covid nás učí být stále v pozoru, nežít v pocitu slepé zajištěnosti. My jsme tedy připraveni na to, co bude. Budeme se řídit všemi nařízeními vlády, která přijdou. V současné době se řídíme hlavně třemi R, což jsou rozestupy, roušky, ruce. Počet lidí na bohoslužbě je daný právě rozestupy, tak uvidíme, jak se to bude vyvíjet.

Dotknou se opatření půlnočních bohoslužeb?
Pokud vše zůstane tak, jak je, nemělo by se nic měnit. Možná rozšíříme jejich počet, aby se mohlo zúčastnit co nejvíce lidí. Řešili jsme to tak už na Velikonoce, kdy jsme místo dvou sloužili mše tři nebo čtyři.

Co byste lidem k letošním Vánocům popřál?
Když jsme v Izraeli navštěvovali svatá místa, provázel nás moudrý židovský průvodce. Ptali jsme se ho, jaký význam má jarmulka, která se nosí na hlavě. Říkal, že má dvojí význam. Jednak aby si uvědomil, kde končí, a uznal svou ohraničenost. Také symbolizuje Boží otcovskou ruku, která člověka chrání a žehná mu. A to bych nám všem chtěl popřát. Abychom vnímali svou omezenost, zranitelnost a křehkost. Myslím si, že jsme díky tomu citlivější k druhým lidem. A také abychom zakoušeli to Boží požehnání, které člověka provází a různým způsobem se projevuje.