napsal Leo K.

Někde, na Novinkách nebo na Aktuálně – už jsem zapomněl – vyšel článek o tom jak si vedou jednotlivé státy v covidové mizérii. Pod článkem byly monology, kdoví proč nazývané diskusí, čtenářů, kteří jsou přesvědčení, že celá pandemie je jenom jakási hra, ze které lze vystoupit. Jeden typický ohlas jsem si poznamenal. Jakýsi Josef Pepan napsal:

Na tomto marasmu okolo Covidu se podílí ruku v ruce nenažrané farmaceutické firmy, ustrašení politici, přizpůsobiví paraziti a pochopitelně media. Lidi už nežijí normální životy 2 roky, jsou ve stresu, mnozí strácejí práci a perspektivu. Mnozí ztrácejí životní elán a perspektivu. UŽ TOHO NECHTE PROBOHA !!!

Nevadí mě „s“ ve slově ztrácejí, nevadí mě ani zbytečné verzálky. Vadí mě, že existuje jeden za mnohé, kteří si myslí, že se z pandemie lze odhlásit. Přesně tak, jak to napsala tady na Kose v březnu Anita:

„Piky piky na hlavu, už na babu nehraju“

Narodil jsem v třicátém devátém takže si z Protektorátu zase zvlášť nějak moc nepamatuji. Ale ve čtyřicátém pátém už mě bylo šest a na vybombardované plzeňské Slovany jsem se byl s tátou podívat. Zvláštní čety odklízely trosky a na jednom místě jich bylo zřetelně více, protože ze zkroucené traverzy byly slyšet údery. „Jsou tam ve sklepích zasypaní lidé“ mě vysvětlil táta.

Rád bych se zeptal Josefa Pepana jestli tihle lidé neměli větší motivaci se „odhlásit z téhle hry.“

Tam nešlo o práci, životní elán, perspektivu. Tam šlo o život. Několik desítek lidí o něj tenkrát přišlo. Teď je to v našem státě několik desítek tisíc. Jsme ve válce. Našim nepřítelem není ani tak ten v podstatě neživý virus, který má zvláštní afinitu k plicním sklípkům, jako spíše naše nezodpovědnost. Přesně stejně jak to napsal v jednom ze svých nezapomenutelných hořkých vtipů Pavel Kantorek.

Jen jsem ten Kantorkův geniální  výrok maličko přizpůsobil, protože covid není politický systém a šíří se ně něm naopak zcela nezávisle.

„Nikdo vám nemůže upřít základní lidské právo chovat se jako sobecké hovado.“

Nikdy, než za pandemie covidu, se neukázalo jasněji jaké katastrofální následky přinesl liberální individualismus Václava Klause a hloupá představa svobody bez odpovědnosti. Představa, že svoboda slova mluvčího určitým způsobem osvobozuje od povinností a následků spjatých s jeho výroky. Mnohdy je to ještě skrývané za právo na názor s následně zuřivou reakcí, že jde o popření tohoto práva.

Jenže názor je neověřitelný subjektivní výrok, který interpretuje realitu a je prezentován v zaujatém jazyce.

Na mrtvé si můžete sáhnout, na lidi „normálně žijící v epidemii“ nikoliv. Ta „normalita“ je posunutá a setkávání, stisky rukou, polibky stejně jako vzrušené hádky kolem hospodského stolu či hlasitý zpěv jsou v epidemií ohrožené společnosti svrchovaně riskantní činností, kterou si uvědomoval i středověk. Když odbočím, tak si můžete toto tvrzení ověřit v Boccacciově Dekameronu, kde si rozpustilé příběhy vyprávějí tři mladí muži a sedm mladých žen, kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, který vypukl ve Florencii roku 1348. Kdybyste tam vykřikoval„nechte lidi normálně žít,“ tak by vás městští drábové zahnali do vašeho domu a zabednili všechny otvory, kterými by se dalo uniknout, dokud byste buď nezemřel nebo mor neustoupil. O našem zdravotnictví by se vám ani nezdálo.

Kam chcete utéct před pandemií? Na Mars?

Výkřik „UŽ TOHO NECHTE PROBOHA !!!“ je stejný čin jako když v obsazeném divadle vykřiknete „HOŘÍ!“ Je to totální ignorance reality a jejím zveřejněním ovlivňujete tisíce lidí, kteří myslí ve zkratkách. Přesně tak, jak to parodoval před čtyřiceti lety Pavel Kantorek.

Vadí mě nezodpovědnost Josefa Pepana a jeho epigonů, kteří ovlivňují tisíce lidí, ale uvědomuji si, že jsou tím nejmenším drobkem, takřka mimo rozlišovací schopnost, nezodpovědnosti vůči lidské společnosti. Co ale říci k „politikům“ a jejich epigonům, kteří stejně zkratkovitým myšlením jako uvedený Josef Pepan, prosazují fantastické projekty bez studie proveditelnosti. Bez návaznosti na realitu. Mluvím o reformě průmyslové civilizace, o fantasmagorické obsesi oxidem uhličitým, o zelené myšlence,

která je pouhou ideologií do doby, dokud nebudou provedeny analýzy její reálnosti a nebudou vyhodnoceny její zákonité dopady.

Nejde jenom o masovou výrobu solárních panelů, ze které bohatne Čína paradoxně s pomocí energie z uhelných elektráren. Zase – nevadí mě, že bohatne zrovna Čína, ale vadí mě, že se „problém“ CO₂ jenom přesune v rámci planety jinam, ačkoliv se argumentuje, že máme je jednu planetu. A je to vydáváno  za skvělé řešení klimatického problému.

Elektromobilita? Píše Michal Rybka.

Proč ne, ale musí mít strategii, musí mít distribuční síť, dostatek zdrojů a plán, co se bude dít, když všichni přijedou z práce a do večerní špičky si začnou dobíjet auta, protože za pár hodin plánují jet do divadla. Nestačí to ale jenom promyslet, musí se to realizovat. Přitom v případě pokročilých nových zdrojů, jako jsou thoriové reaktory, je potřeba ještě výzkum a vývoj. Do té doby, než to bude funkční, prostě nelze plánovat, že se zbavíme klasických motorů a klasických zdrojů. Plánovat přechod na bezemisní zdroje, aniž by bylo jasné, jak to bude alespoň rámcově vypadat – a vymýšlet „růst ceny emisních povolenek“ coby trestu za nedostatečnou rychlost „Velkého skoku,“ je stejně šílené, jako vymýšlet pokuty pro pasažéry, kteří vystoupí z lodi pozdě, i když země ještě ani není na horizontu[…] Doporučuji vám seznámit se s životem německého chemika židovského původu Fritze Habera, který vyvinul Haber-Boschův proces, který dokázal vytvářet čpavek katalytickou syntézou přímo ze vzduchu – a vyrábět levná hnojiva, za což dostal Nobelovu cenu. Říká se, že zhruba polovina dnešní populace žije pouze díky tomuto výrobnímu procesu! […]

Jenže zase – Haber-Boschův proces je vnímán jako extrémně velká zátěž pro životní prostředí. Používaný vodík se získává z metanu, přičemž se na každých 1,1 tuny vodíku uvolní do atmosféry 6 tun oxidu uhličitého. Výsledkem je, že výroba amoniaku spotřebuje 3-5% světové produkce zemního plynu a vytvoří asi 1,8% emisí oxidu uhličitého. Zároveň se do atmosféry dostane množství nebezpečných oxidů dusíku. Kdyby se povedlo nahradit Haberovou-Boschovou syntézu procesem, který by tolik nezatěžoval planetu, znamenalo by to významný pokrok. Takový průlom je možná na dosah.

Badatelé australské Monash University Bryan Suryanto a kolektiv produkují amoniak elektrolyticky v článcích, v nichž je obsažený rozpuštěný dusík. Když takovým článkem prochází proud, tak na povrchu měděné katody vzniká nitrid lithia Li₃N. Elektrolyt článků obsahuje fosfoniové soli, když vodíkové ionty dorazí ke katodě, tak nahradí všechny tři atomy lithia a z nitridu vznikne amoniak. Ten se uvolňuje z povrchu katody a může být dál využit. Fosfoniové soli se neustále recyklují a proces může nepřetržitě běžet až 4 dny.

Nový proces je nehledě na toxicitu fosfoniových solí tak „zelený,“ jak „zelená“ je použitá elektřina. Haber-Boschův proces je tak „zelený,“ jak „zelený“ je v procesu použitý vodík. Tato druhá věta zároveň naznačuje s jakými potížemi se setká zelenými propagovaný „vodíkový věk,“ který je v současnosti možný jenom na jediném místě na světě a to na Islandu s jeho takřka nepřebernou zásobou geotermální energie. A Michal Rybka po přerušení pokračuje:

Odvržením pokroku si nepomůžeme – a prosté rady typu „nejezte, nekupujte, nemějte děti, přestaňte existovat“ ve skutečnosti žádné řešení nejsou. Ani extrémně úsporné rady typu „jsem raw vegan, který se myje v potoce, mám napůl zakopaný pasivní dům, a proto mi na laptop a zářivku stačí vlastní solární panel“ žádným řešením nejsou, pokud tedy nehodláte žít a zemřít jako poustevník. S dostatkem energie můžeme dělat všechno: Těžit, vyrábět, recyklovat, hydroponicky pěstovat, vyrábět umělou magnetosféru, podporovat biosféru, přežívat pod povrchem světů. Bez dostatku energie se můžeme tak maximálně modlit, aby nám na zahradě vzešlo proso. Málokdo si uvědomuje, že jen dostatek snadno dostupné energie nám dovoluje mít efektivní zemědělství a dost hnojiv na to, abychom vůbec mohli přežít v současných počtech. Pokud o dostupnou energii přijdeme a kombajny nebudou moc sklidit úrodu, protože je zrovna zataženo a ony nejsou nabité, jsme jednoduše v pytli.

Takže ne: Až vám bude někdo vysvětlovat, že budoucnost je v podomácku pěstovaném zelí a v cyklistice, tak víte, že před sebou máte cvoka, který nemá žádný plán – a navíc si neuvědomuje systémové dopady nedostatku energie.

Už jsem někde psal, že Lenin svým heslem „Komunismus = elektrifikace + vláda rad“ v podstatě trefil hřebíček na hlavičku. Když se pokusíme jeho slogan zbavit ideologických prvků zbude nám jednoduchá rovnice

Civilizace = použitelné zdroje energie.

Můj oblíbený filosof Karel Kosík předpověděl „zelenou“ ideologii už v devadesátých letech, kdy ve Století Markéty Samsové napsal

Skutečnou událostí, která určuje veškeré dění, není ani válka, ani revoluce, ani Osvětim, ani atomová energie nebo čipy, ale nepřetržitá grandiózní transformace, antiudálost, která všechny události požírá, nivelizuje, zbavuje svébytnosti a zapojuje do svého chodu a fungování, do totální a globální supertransformace. Stoupenci a ideologové tržního hospodářství o existenci této antiudálosti nevědí a netuší proto, že jsou spolu s trhem jejími nástroji a ovšem také – oběťmi. Před touto supertransformací nic neobstojí, a cokoli se dostane do jejího soukolí, modifikuje se pro její potřeby. Lidi a věci se stávají zajatci infernálního obklíčení, z něhož dosud nikdo nenalezl východisko.

Děsivé je, že tomu nikdo nevěnuje pozornost. Jestliže existuje nadnárodními institucemi tlačený trend zúžení zdrojů, měly bychom zpozornět o co tu vůbec jde. Zelení se chovají jako děti a předkládají vizi cíle bez realistické představy cesty jak k němu dojít. Jejich plán je znevážením pokroku a zpochybněním kreativních sil lidstva. Ne zcela přesnou analogií takového myšlenkového pochodu je nečekaná a pro mne přímo halucinační představa budoucího českého ministra financí

zásadním proškrtáním provozních výdajů vlády zvýšit příjmovou stránku rozpočtu.

Tak to alespoň vyplývalo 4.12. z odpovědi na otázku Jakuba Železného v Událostech, jak si pětikoalice představuje snížení deficitu státního rozpočtu o sedmdesát miliard pokud se to nemá negativně dotknout obyvatelstva. Jenom kroutím hlavou jakým právem nás tito „politici“ považují za nemyslící tvory. Opravdu máme věřit jejich ujišťování –

Nízké daně? Budou. Fungující veřejné služby? Určitě. Zemědělství? Šetrné a ekologické. Rodiny?  Budou se mít lépe. Štíhlý a levný stát? Můžete s tím počítat. Dostupné byty? Bez obav. Nové dálnice? Bez problémů. Demokracie? Zachráněna. Důchodová reforma? Máme, stačí ji jen schválit.

Je jedno jestli ve společnosti existují jedinci, pro které existuje k jakékoliv třeba i věcné zprávě jenom zásadní negace, popírání. Kteří říkají „Všechno je jinak, je to úplně naopak. To, čím nás krmí mediální propaganda, je ze své podstaty převrácené a lživé.“ Vlastně ani nejsou potřeba protiargumenty, stačí dostatečně přesvědčivě vyjádřené mínění, že jsou to všechno lži. Nebo „bojovníci za svobodu,“ kterou chápou jako možnost dělat si, co chtějí, bez vnějších omezení. Typickým příkladem je polovzdělanec Daniel Landa, který má jenom intenzivní pocit, že žije v totalitě a jeho práva jsou zásadně omezována. Landa podle svých vlastních slov funguje jako „zesilovač“ názorů jiných. Tím vlastně velmi přesně vystihl svoji úlohu jako mediálně známé osobnosti. A stejným způsobem fungují i jiné známé osobnosti stejně jako třeba sociální sítě. Ještě jednou – jednotlivci mě nevadí. Ti se vyskytují v každé i v té nespořádanější společnosti. Ale to, že je jich dobrá třetina (jak ukázaly volby) pokládám za jedovaté býlí, které tu rozesel svým Thatcherovským individualismem Václav Klaus.

Poznámka: Thatcherismus reprezentoval systematické, rozhodné odmítnutí poválečného konsenzu, kde se většina politických stran shodla na základních tématech keynesiánství, sociálního státu, zestátnění průmyslu a přísné regulace ekonomiky. Lze ho popsat jako politickou platformu zdůrazňující volný trh s omezenými vládními výdaji a snížením daní.