Hold éře Setuzy. Umělkyně zalila suť ze zbourané fabriky do mýdel

Ručně vyráběná mýdla by člověk čekal spíš na vánočním jarmarku, teď je ale vystavují v galerii. Sice by se s nimi šlo namydlit, výrobkyně to ale nedoporučuje. I když stovka barevných kostek na první pohled lahodí oku, Ana de Almeida do nich zalila i suť a střepy z ruin po dřívější ztužovně tuků, kterou nedávno demolovali v areálu ústeckých Severočeských tukových závodů, známějších pod zkratkou Setuza.

„Byl by to trochu drsný peeling,“ usmívá se 34letá tvůrkyně rozkročená mezi Portugalskem, Rakouskem a Českem, kde se narodila. V mýdlech je toho ale zatavené víc: částečky dobových reklam, archivní materiály, fotografie z výročních zpráv Setuzy a nakonec i tuk, jehož výrobou továrna proslula. Na výstavu zve ústecký Dům umění, který najdete v Masarykově ulici č. 14.

Místo obědů obrazy. Menzu v Ústí přebudovali na laboratoř umění

Ana de Almeida měla v uplynulých dnech výstavu představit osobně, ale znemožnil jí to rakouský lockdown. Telefonicky z Vídně prozradila, že se dlouhodobě zajímá o dějiny průmyslu v Československu a v létě se zabývala i historií Setuzy, jen pár týdnů předtím, než bourali její historickou část. Podle umělkyně se více než stoletá éra fabriky na městě výrazně podepsala. Nemyslí tím jen kulturní a sportovní život kolem odborářů socialistické Setuzy. Ale i to, jak se ještě němečtí otcové zakladatelé továrny Schichtovi „míchali“ do života tehdejších zaměstnanců. Nejen že jim postavili lázně a jejich dětem jesle, ženám pracovníků také adresovali kuchařku s vlastnoručními recepty. Umělkyně to vypátrala v severočeských archivech.

Historicko-kulturní průzkum, o kterém dokáže Ana de Almeida dlouho zaujatě vyprávět, ale může návštěvník výstavy pouze tušit. V Domě umění má totiž divák čest pouze s mýdly, a ne s žádným obsáhlým textem nebo s panely, které jsou v muzeu obvyklé. „Nerada bych pracovala s něčím, čemu nerozumím,“ říká k pozadí uměleckých prací autorka.

Ta z glycerinového polotovaru vyrobila za měsíc a půl díky internetovým tutoriálům sto mýdel různých vůní a barev. Jednak v ateliéru, ale i doma v kuchyni, když byly její dvě děti doma v karanténě. Z demolice továrny získala i suť, písek či úlomky cihel, sklo i bloky ztuhlého tuku. „Najednou je továrna na mýdlo v mýdlech samotných,“ usmívá se.

Tady se vyráběl legendární Ceres. Ve staré ruině našli dělníci stoleté stroje

Ana de Almeida oceňuje pomoc kurátorky Barbory Hájkové, výstava a vlastně celý projekt totiž vznikly díky jejímu pozvání a ve velmi blízké spolupráci. „Bez kurátorky, která se angažovala i v terénu, bych se k tomu materiálu nikdy nedostala,“ je si umělkyně vědomá.

Silné vizuální vyznění výstavy oceňuje pracovnice galerie Kateřina Palešníková. „Je to milé. Nejsou to ale jen hezká mýdla, ve kterých jsou neobvyklé věci. Má to intenzivní výzkumnou linii, autorka získala o továrně spoustu informací,“ říká galeristka, která má teď originální mýdla dennodenně před očima.

Výstavy si všimli i v nedalekém ústeckém muzeu. „Zaujal nás velmi originální a atraktivní způsob fixování, ta forma připomenutí místní průmyslové tradice,“ potvrzuje muzejník Martin Krsek s tím, že instituce zvažuje, že by část výstavy koupila do uměleckých sbírek. „Ta mýdla by se dala využít do stálé expozice k dějinám Ústí ve vztahu k průmyslníkům Schichtům, která by do budoucna mohla vzniknout,“ dodává Krsek. Výstava je k vidění do 30. prosince.