Mechanický pomeranč - Násilí, sex a Beethoven

Mechanický pomeranč. Foto: Petr Zikmund.

V první řadě je třeba zmínit, že po prvních poněkud rozpačitých sezónách pod uměleckým vedením Lukáše Slavického, se málopočetný soubor začíná profilovat do technicky zdatného i dramaturgicky jistého. Samozřejmě, že z celkového počtu premiér se dva tituly Radio Svobodná Bystrouška v choreografii a režii Petra Zusky a zřejmě i Labyrint pana Fauna v tvůrčí dílně uskupení DEKKADANCERS v choreografii Marka Svobodníka a Štěpána Pechara, měly odehrát v sezóně minulé.  Další premiérou byl titul 3 a 1, ve kterém se představili tři tvůrci z řad tanečníků: Sebastiano Mazzia, Zdeněk Mládek, Bela Kéri Nagy spolu se zkušeným choreografem Viktorem Konvalinkou (DEKKADANCERS).

Téměř před koncem letošního roku se pak do repertoáru dostává nový titul inspirovaný slavným filmem Stanleyho Kubricka Mechanický pomeranč z roku 1971 na motivy knihy britského, velmi plodného spisovatele Anthony Burgesse. Téma je to pro taneční divadlo velmi drsné a skýtá tvůrcům širokou paletu dramatických situací. A to je pro choreografa Toma Rychetského „voda na jeho mlejn“. I když v taneční stylizaci, byť velmi silně působivé, mi násilí nepřipadá tak hrůzné jako ve zmíněném kontroverzním filmu, který je dobré si zopakovat.

Násilí, sex a Beethoven, to jsou hlavní spouštěče pro dosti šíleného hlavního hrdinu Alexe. Tento agresivní týpek všemožně manipuluje spolu se svými kumpány i další společností, kterou Rychetský spolu s režisérem inscenace Pavlem Šimákem nazývají Systémem, který představují muži i dívky tanečního souboru oděni do stejných černých obleků a kabátů. Někdy se nechají manipulovat a v dalších situacích se stávají protivníkem, odpůrcem, věznitelem. Systém, tedy sbor tanečníků, komentuje celý příběh svými reakcemi na agresivní chování děsivých znásilnění, zabíjení a okrádání nevinných obětí. Protože právě to se Alexovi chce dělat. Chce se mu z nutkavého stavu zrůdné závislosti, zabíjet, mučit a znásilňovat… To proto byl film odsuzován a následně zakázán, až do Kubrickovy smrti. Přes mnohé nominace na Oscary a další ceny, z důvodu přílišného tlaku a údajné zvýšení kriminality v Británii, se mu vyšší podpory nedostalo. Celé dílo Burgessovo i Kubrickovo má navzdory příšerným výjevům hluboký smysl. Nejde jen o násilí, sex a fatální závislosti. Stále se totiž stává, že se historie opakuje. Absurdní je, že ke všemu hrůznému potřebuje Alex vážnou hudbu, konkrétně tedy Ludwiga van Beethovena. Nakonec se dostává do vězení, kde podlehne určité terapii. Ta se rovná krutému mučení v tom smyslu, že dotyčný nesmí usnout ani spát, po celou dlouhou dobu se musí koukat na násilí, vraždění v přímém přenosu a do toho mu věznitelé pouští stále dokola vážnou hudbu. V inscenaci jsou scény této opačné manipulace také drsné, ale ve srovnání s filmem, jsou ve výrazivu pohybově-fyzickém přece jen slabší. Nicméně to chce diváka, přece jen otrlého i informovaného. K většímu pochopení přispěje nahraný text, hlas herce Jana Bidlase a skladatele Ivana Achera. Použité citace jsou z knižní předlohy i filmu, ale na můj vkus je jich až přespříliš. Myslím, že sugestivní hudba posiluje dramatický děj dostatečně.

Tom Rychetský představil taneční inscenaci po delší odmlce. Jeho letité zkušenosti a znalost řemesla dávají aktuální choreografii jistý nadhled  ̶  zbytečně nespěchat a nepřehlcovat taneční vazby, krokové fráze ani partneřinu. Inscenace má tedy velmi dobrý temporytmus, smysluplnou strukturu a skupina tanečníků se citlivě přeskupuje a rozvrstvuje v prostoru. Je to přínos, když si choreograf i režisér umí hrát s prostorovou dynamikou. Divák to cítí jako architekturu, v níž pak každý herecký výraz a význam lépe vyznívá, má své místo a čas. Do jaké míry pomohl s choreografickou stavbou Ondřej Vinklát, nemohu zcela identifikovat. Přes veškerý můj hluboký obdiv k  němu si myslím, že úspěch skvělé inscenace patří především Tomáši Rychetskému a Pavlu Šimákovi. Bezpochyby také Danielu Tesařovi za light design a Evě Jiříkovské za nápaditou scénu.

Nejdříve byly vidět černé sufity, divné bedny s kulatými otvory, ale posléze se ukázalo, že jsou to staré typy reprobeden, zesilovačů. Ta největší pohyblivá bedna  ̶  kulisa se proměnila v různé symboly, v jakýsi úkryt, skrýš, ve vězení, možná část bytu, pokoje, kde si sebestředný sadista Alex pouštěl „na plné pecky“ svého Beethovena… Kostýmy od Lucie Šperlové jsou civilní, vítězí černá barva, jen Alex a kumpáni mají bílé košile a nešťastná dívka, oběť, měla šaty světle červené, následně roztrhané na kusy. Z červené látky, symbolu krve, má Alex vázanku či kravatu, která má v inscenaci svůj význam. V závěru jsem se přes jinak jasné obrazy a výjevy se trochu ztrácela. Celý Systém, tedy celá společnost je zmanipulována, možná kolektivní vina se ukáže v plné šíři, znázorněná v unisono jednotvárném sborovém tanci. Manipulace společnosti, nástin totalitního systému je nabíledni. Výtvarně umocněna sjednocením kostýmů všech přítomných se zmíněnou červenou vázankou. Tedy symbol, který „nás starší“ jasně trkne do oka! 

Kondice, nasazení a úroveň celého českobudějovického baletního souboru neuvěřitelně posílila. Čtyři premiéry ve třech měsících, krátce po sobě uvedených, jsou obrovským výkonem všech zúčastněných, a to není samozřejmé, zvláště v regionálním divadle. Ze sólových příležitostí suverénně vede Sebastiano Mazzia v roli Alexe (stejně tak i ve zmíněných premiérách Labyrint a 3 a 1), dále František Vlček, Hiroto Yamaguchi a Paolo Terranova jako Alexovi kumpáni a Dívka B (matka oběti) ve skvělé interpretaci Mai Iwamato.

 Psáno z premiéry 26. listopadu 2021, DK Metropol.

Mechanický pomeranč
Choreografie, režie: Tomáš Rychetský, Ondřej Vinklát
Režie: Pavel Šimák
Hudba: Ivan Acher
Scéna: Eva Jiříkovská
Kostýmy: Lucie Šperlová
Světelný design: Daniel Tesař
Asisenti choreografa: Béla Kéri Nagy, Zdeněk Mládek
Představení řídí: Jana Prašničková
Premiéra 26. 11. 2021