Jolana Voldánová (52): Motorka je moje opožděná vášeň!
Patří mezi naše nejoblíbenější moderátorky. Dvacet let Jolana Voldánová (52) působila v České televizi, kde uváděla hlavní zpravodajskou relaci. Poté se rozhodla pracovně zvolnit. Z televize odešla a začala věnovat více času rodině a sobě. S manželem podnikatelem Petrem Císařovským oslaví příští rok dvacet let od svatby. Dohromady mají tři děti. Každý po jednom z předchozích vztahů, spolu mají šestnáctiletou dceru. Čím ji manžel tehdy okouzlil? Co ji nejvíc baví na motorkách? A kde stráví letošní Vánoce?
Jolano, sledujete jako bývalá tanečnice StarDance letošní ročník? Jaké to tehdy pro vás bylo?
„StarDance samozřejmě sleduju pokaždé a vždycky si říkám: Bože, to byla taková dřina a dril, že jsem šťastná, že to sleduju už jen doma nebo maximálně vyrazím kolegy podpořit na přenos. Ale jinak si s úsměvem vzpomínám na tu »naši« první řadu, která byla výjimečná právě tím, že nikdo, včetně nás, nevěděl úplně přesně, do čeho jde. Když pak StarDance skončila, začali jsme jezdit po vystoupeních. Bylo jich v následujících letech tolik, že to ani nespočítám. Vlastně mě do dneška šokuje, že jsem se několik let docela dobře »živila« i tancem.“ (směje se)
Máte svého favorita?
„Právě proto, že důvěrně znám zákulisí a umím si představit, jak leckdo bojuje například s trémou před přenosem, jsou pro mě favoriti vlastně všichni už od prvního kola. A to, že to všem nejde vždycky stejně skvěle, ještě nemusí být handicap v očích diváků, kteří jsou na té misce vah rozhodující. A mně se navíc obvykle líbí ten, kdo trochu pluje mimo hlavní proud. Letos je to pro mě asi nejvíc Tereza Černochová.“
Zatančíte si i teď? Třeba s manželem nebo se synem.
„S manželem tančím moc ráda. Potíž je, že on je ochotný a navíc skutečně výborný tanečník až tak od půlnoci dál. (směje se) A se synem jsem si naposledy zatančila na jeho maturitním plese a shodli jsme se, že ještě bude muset protančit mnoho nocí, než se z něj stane král parketu.“ (směje se)
Jako malá jste měla spoustu zájmů, byl tanec mezi nimi taky?
„Vlastně ano, i když jsem se mu nikdy nějak aktivně nevěnovala. Ale vzpomínám si, jak unešená jsem byla coby pětiletá holčička z baletu, na který mě do Národního divadla vzala maminka. Pak jsem chvilku do baletní přípravky taky chodila, ale byla jsem zklamaná. Žádné baletní špičky a bílé sukýnky, ale dril na baletním sále. Já navíc měla od narození problém s kyčlemi, takže například »provaz« pro mě byl neřešitelný baletní prvek. A tak když se po roce rozhodovalo, kdo půjde dál a kdo skončí, bylo jasné, v jaké budu stát skupině. Ale nevzpomínám si, že bych cítila nějakou lítost nebo smutek, že ze mě baletka nebude.“
Je o vás ale taky známo, že jste chtěla studovat herectví, hrála jste divadlo, recitovala... Kdo byl u vás v rodině tak všestranný?
„Já nevím, žádný extra divadelník nebo recitátor se v rodině, pokud vím, nevyskytoval. Jeden prapředek, Bedřich Voldán, byl hudební skladatel a houslista, ale jakékoliv hudební nadání mě, myslím, úplně minulo. Ale já jsem se už jako malá docela ráda předváděla, takže odsud to asi pochází. Táta vzpomíná, jak jsem na zájezdu bavila celý autobus svými »postřehy« do mikrofonu, prostě jsem komentovala všechno, co jsem viděla za okny. Podotýkám, že jsem byla tak maximálně někde v první nebo druhé třídě a tuhle výsadu mluvit do mikrofonu jsem měla díky tomu, že táta ten autobus řídil.“
Nicméně jste velmi úspěšnou moderátorkou, dvacet let jste působila v České televizi, jak se vám změnil život potom, co jste z televize odešla?
„To se těžko popisuje, protože se v mém pracovním životě změnilo vlastně úplně všechno. Ale co je důležitější, že po letech každodenního adrenalinu přišla doba velkého zklidnění. Najednou jsem začala mít víc čas nejen na rodinu, ale hlavně sama na sebe. Nějak mám pocit, že když dvacet let obden sedíte nebo stojíte ve zpravodajském studiu, protéká vám život mezi prsty rychleji, než by měl. Teď je to o tom, že si sama řídím, co a jak budu dělat, sama určuji, kdy přidám a kdy zvolním. Netvrdím, že se vždycky trefím a že občas neskuhrám, že jsem vzala blbou práci, ale je to moje volba, a to je pro mě to nejcennější.“
Potřebovala jste tedy zvolnit? To a mnohem více zjistíte v tištěném Aha! pro ženy číslo 49.