Válka jako prokrastinace
V armádě čichá plyn ze sprejů, sbírá kousky rozstřílených kamarádů, vykopává dveře iráckých vesničanů, sní nad katalogem z Ikey a nechává si od kámošů posílat drogy. Po návratu do nich spadne naplno, protože i když byl život v Iráku nesnesitelný, není možné ho jen tak nechat za sebou. Poloautobiografický román Nico Walkera barvitě zachycuje absurditu a zvrácenost moderního válčení.
Když měl Nico Walker (1985) odkrouceny dva a půl roku ve vězení za bankovní loupeže, vyšel o něm článek na americkém serveru BuzzFeed, který zaujal Matthewa Johnsona z nakladatelství Tyrant Books. Ten se s Walkerem zkontaktoval a nadhodil mu, že by měl svůj životní příběh zpracovat do podoby románu. Tehdy osmadvacetiletý Walker na nabídku po dlouhém přemlouvání kývl, a ještě než ho po sedmi letech (z původních jedenácti) z vězení propustili, spatřil v roce 2018 světlo světa jeho Cherry (v českém překladu Poprvé). Román se dočkal nadšeného přijetí na všech frontách a letos v únoru měl premiéru i stejnojmenný film.
Walker prý narukoval do armády z určitého idealismu a doufal, že jako zdravotník nebude mít co do činění se zabíjením, ale do motivací jeho částečně autobiografického hrdiny se již promítají autorovy zdrcující zkušenosti z mise v Iráku a následného života s posttraumatickou stresovou poruchou. On i řada jeho spolubojovníků vnímají armádu hlavně jako kariérní výtah (američtí váleční veteráni mohou např. zadarmo studovat na veřejných vysokých školách) a dříve či později ji začnou nesnášet: „Už jsme chtěli, aby to skončilo. Už na tom nebylo nic zajímavýho. Vůbec nic. Promrhali jsme spoustu času. Prohráli jsme. A lidé pořád umírali. Po jednom, po dvou. Žádní hrdinové, žádné bitvy. Nic. Byli jsme tam jenom na výpomoc, my velebení strašáci do polí, byli jsme tam, abychom vypadali zaneprázdněně, abychom jezdili po cestě sem a tam, tam a sem, drazí jako kráva, tupější než kráva.“
Těžko najít drtivější odsudek
