Tihle dva pánové se znali a ctili nějakých 55 let.
„Nás dal dohromady někdy kolem roku 1965 Karel Pavlištík. Já jsem vedl Slovácký krůžek, Karel byl uměleckým vedoucím a Mirek Zikmund slavný cestovatel. Oni oba se taky hodně zajímali o politiku, to nebyla moje parketa, ale už tehdy vznikala zajímavá diskusní setkání, rád se toho účastnil třeba taky Ludvík Vaculík,“ vypráví ve svém baťovském domku devětaosmdesátiletý pozoruhodný muž.
Coby stavař a původně vyučený zedník měl zlaté ruce.
„Čehož Miroslav Zikmund rád v nejlepším slova smyslu využíval. U jeho vily bylo pořád hodně práce a on moji pomoc nikdy neodmítl, já se zase rád podíval do míst, kam se jen tak někdo nedostal,“ vzpomíná Zuska.
On, rodák z Podluží a bytostný folklorista, měl jeden nevšední úkol.
„Mirka jsme zvali na besedy u cimbálu a já i kamarádi jsme ho učili slovácké písničky. Líbily se mu moc, snažil se, měl je rád, ale že bych ho vzal mezi sólové zpěváky, tak na to by to asi nebylo,“ směje se pan František.
Na dlouholetém kamarádovi obdivoval to, co všichni, kteří byli Zikmundovi nablízku.
„Jeho paměť, to bylo něco fenomenálního, dopodrobna si vybavoval zážitky z dalekých cest, tváře, lidi, události, neskutečné. A pozor, pokud v něm někdo viděl jen do sebe zahleděného badatele, který třídí a zapisuje vzpomínky, tak je vedle jak ta jedle. Mirek byl pro každou švandu, uměl pointovat, doplňovat, každé setkání s ním bylo obohacující. Mluvili jsme spolu po telefonu ještě přede dvěma měsíci. Pořád se bavil o práci, jako by nikdy neměla skončit. Samozřejmě jsme s přáteli věděli, že tělesná schránka od stovky už není to, co dřív, ale myšlenky, ty mu šly nejbystřejší hlavou pořád, to vím,“ praví pan František.
Zlín samozřejmě na velkého muže vzpomíná. Kromě dvou oficiálních kondolenčních míst v muzeu a na radnici vzniklo jedno neformální i u spodní branky jeho vily. Zastavil se tu i Vojtěch Lehký. „Svíčka pro pana Zikmunda je na cestu do nebe. Já myslím, že tam s Jiřím Hanzelkou začnou cestovat po hvězdách,“ říká pan Vojtěch.
