Hlavní obsah

Prošla si anorexií. Na vlastním příběhu ukazuje, jak snadno lze této nemoci propadnout

Dana Kaplanová, Právo, Dana Kaplanová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

V létě jí bylo dvaadvacet let, studuje filozofii v Praze, měří 169 cm. Váhu nezjišťuje od svých patnácti let, dokonce ani u doktora nechce vědět, kolik váží. Barbora Adamcová z Litoměřic prožila boj s anorexií.

Foto: Jaroslav Balvín

Barbora Adamcová

Článek

Bára je ve třetím ročníku vysoké a právě udělala zkoušku z latiny. V budoucnu se chce živit psaním. Zajímá ji i scenáristika, chodila na FAMU na konzultace, ke spolupráci ji vyzval režisér David Sís, aby pomáhala se scénářem v televizním pořadu Zdravotní test národa.

Máš velký zadek!

Sedíme v pražské kavárně, upíjíme espresso a já se snažím zjistit, proč tahle hezká, chytrá a úspěšná slečna v patnácti letech skončila v pražské motolské nemocnici na kapačkách.

„Asi ve čtrnácti mi kdosi řekl: Ty máš ale velký zadek! To si člověk zapamatuje a já jsem vyhodnotila, že jediné, co můžu pro své tělo udělat, je přestat jíst a hodně cvičit. Ukázalo se, že mám dost silnou vůli. Denně jsem naběhala spoustu kilometrů a k tomu jsem snědla pouze mrkev nebo jablko. Zaměřila jsem se jen na své tělo, nic jiného jsem nevnímala.

I v den, kdy mi zemřel dědeček, jsem si šla zaběhat, místo abych truchlila s rodinou. Jsem cílevědomá, ambiciózní, až sebedestruktivní. Diagnostikovali mi perfekcionismus,“ vypráví bez zábran. Kdo jí onu osudnou větu řekl, však neprozradí.

A zadek se opravdu zmenšil. Nejen to, Báře se vyrýsovala kostra, tváře se propadly, zhubly jí dokonce i prsty na rukou. Byla spokojená. Problémem anorexie, což je porucha příjmu potravy, ale je, že ubývá tuk i mezi vnitřními orgány těla.

Anorektičkám pak kromě jiných závažných potíží selhávají i ledviny, ztratí menstruaci. Na rozdíl od bulimie, kdy se lidé přejídají a pak se úmyslně vyprázdní (zvracení, průjmy, odvodnění), tady pacienti odmítají jíst a to málo, co do sebe dostanou, musí mít i málo kalorií.

Trpí tím často tanečnice, gymnastky, modelky. A dívenky v pubertě, kdy se jim mění postava. Přesně tak to začalo u Báry. Navíc vyrůstala s bratry. Štíhlými bratry...

Cítila se skvěle

Když Bára zhubla, spolužáci na základce se jí nejprve posmívali. Kromě ní samotné úbytek kilogramů nikdo neocenil. Její jediná blízká kamarádka měla naopak trochu obavy, ale nevěnovala tomu větší pozornost.

Foto: soukromý archiv Barbory Adamcové

Rodiče Karolína a Petr Adamcovi dlouho netušili, co jejich dceru trápí.

„Někteří se mě ve škole ptali, jestli mi nevadí, že jsem tak křehká. Nebrala jsem to jako nedostatek, ale naopak jako privilegium nad ostatními, kteří museli svá těla přijmout jako daná. Měla jsem pocit, že dělám správnou věc, že jsem rozhodně lepší a disciplinovanější než ostatní spolužáci a má rodina. Měla jsem železnou vůli, a když jsem se třeba rozhodla, že už si nedám ani sousto, dodržela jsem to.“

Fakt, že Bára dospěla do vážné nemoci, si spolužáci uvědomili, až když často chyběla ve škole. Pochopili, že se opravdu něco děje.

Byla šprtka...

Bára pochází z Litoměřic. Jako malá holka byla introvert, neměla moc kamarádů. Připouští, že byla mamánek. Má nevlastního staršího bratra a mladšího vlastního. S ním také vyrůstala. V jejich soužití moc rovnováhy bohužel nebylo, cestu si k sobě našli až teď, v dospělosti, jako parťáci.

„Maminka je původně učitelka, pak pracovala v jedné zahraniční firmě a byla pořád pryč. Pravda je, že často držela diety. Tatínek je právník. Jako malá jsem byla zacyklená do sebe, mluvila jsem potichu, často jsem měla pocit, že někoho obtěžuju. Chybělo mi sebevědomí, i když jsem ve škole byla jedničkářka, zkrátka šprt. Celou základku jsem psala povídky a básně nebo jen dialogy a tyhle pocity jsem do nich dávala. Nebo to, co jsem si přála prožít a neprožila jsem.“

Sladké teď miluje

Rodiče její problém začali vnímat až tehdy, když ji otec chtěl postavit na váhu, zdvihl ji a zjistil, že vůbec nic neváží. „Nutili mě jíst a já to potom v panice vyzvracela. Byla jsem jen uzlíček šlach,“ vzpomíná Barbora.

Následovalo chvilkové zlepšení a pak zase recidiva, Bára skončila v ambulantní péči. V nemocnici hlídali, aby nehubla, protože nejdřív se musí zachránit tělo, pak teprve nastupuje psychoterapie.

„Naši si vyčítali, že si toho nevšimli. Volali jim známí a ptali se, jestli nejsem nemocná. Já ale věděla, co chtějí slyšet, tak jsem je trochu zmanipulovala. I doktory v nemocnici – že jsem podstatu nemoci pochopila, že budu jíst. Chodím k psychoterapeutovi dál a ještě asi dlouho budu, i když se cítím zdravá.“

Foto: soukromý archiv Barbory Adamcové

Po dvouleté známosti se s přítelem Filipem zasnoubili.

A zdravě se také snaží žít. Jídelníček nijak neomezuje. Spořádá spoustu zeleniny a ovoce, ale jinak se ničemu nevyhýbá.

„Když mám na něco chuť, téměř vždy si dané jídlo dopřeji. Miluji sladké, zvlášť v těchto chladnějších dnech, kdy si k horkému čaji u práce a psaní ráda dávám třeba kousek koláče nebo čokoládu.“

Anorexie se vzdala

V létě Báře vyšel útlý román nazvaný Chuť prázdna. Je to příběh o dospívající dívce, které se pomalu vkrádá do života anorexie. Zažívá běžné situace, ale začíná mít pochybnosti o sobě, o svém těle. Nakladatelství Euromedia Bářinu prvotinu zařadilo do sekce Yoli, která je určena mladým dospělým.

„Každý, kdo trpí anorexií a má prázdný žaludek, cítí v puse podivnou pachuť. Tak chutná anorexie, tak chutná prázdno,“ vysvětluje titul své knížky mladá autorka, která se účastnila různých literárních soutěží. A například v Litoměřicích na soutěži Máchovou stopou, kde získala druhou cenu, zaujala porotce a spisovatele Josefa Formánka. Jeho povzbuzení si cení.

„Jednou jsem měla autorské čtení svých povídek v Art Trafice v Praze na Letné a přišla tam Anna Musilová, redaktorka z Euromedie. Zalíbily se jí a zajímala se, jestli nemám něco rozepsaného. Nabídla jsem jí vlastní příběh o anorexii. Začínající autor musí čerpat ze svého života a já nic dramatičtějšího nepoznala. Touto knižní zpovědí se anorexie naprosto vzdávám. Byla to zkouška, jestli jsem ten problém vyřešila. Tím, že vyšla, se to podařilo. Ale dál chci pomáhat holkám, které do toho spadly, je jich docela dost,“ tvrdí Bára.

Přítele sama oslovila

Kromě jiného plánuje besedy o anorexii na základních a středních školách. A také další román, ale ten už bude o něčem jiném. Může totiž vypovídat i o dalších věcech. Jejími koníčky jsou literatura, film, divadlo, opera, klasické výstavy, cestování.

Foto: soukromý archiv Barbory Adamcové

V Himálaji učila malé Indky angličtinu.

„Kromě nemoci mě jako dvacetiletou hodně ovlivnil dobrovolnický pobyt v Indii, kdy jsem měsíc a půl učila děti angličtinu a zapojila jsem se do programu Women’s empowerment. Cílem bylo naučit mladé Indky o věcech mluvit, nebát se svěřit komunitě, ale taky používat internet a vzdělávat se. Líbil se mi také pobyt v podhůří Himálaje, kde jsem načerpala sílu a poznala skvělé lidi.“

Hodně ji inspiruje přítel Filip, novinář, který se zabývá politickou a kulturní analýzou. Mimochodem, v těchto dnech se zasnoubili... „Přišel mi do života před dvěma roky. Posilněna alkoholem jsem ho v jednom nočním podniku sama oslovila!“ směje se Bára. Zdá se tedy, že její sebevědomí je už opravdu v pořádku. Ani její plány nejsou malé.

„Chci dál psát nejen knihy, ale i scénáře, a hlavně musím dodělat bakalářské studium. A chtěla bych cestovat. Po očkování,“ dodává Barbora.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám