Na hradecké angažmá vzpomíná Růžička rád, ač skončil předčasně. „Prožil jsem tu dva roky a musím říct, že jsem tady byl spokojený. První sezona nám poměrně vyšla, dostali jsme se do finále Ligy mistrů. Ve druhé nás přejel ve čtvrtfinále Liberec, který pak porazil i favorizovanou Spartu. Hrozně rád na to vzpomínám, protože na to nemůžete zapomenout,“ uvedl v ČTK.
Svěřil se i s tím, že měl při své první návštěvě Hradce Králové v roli hosta trochu problém s orientací na stadionu. „Šatnu jsem trefil a střídačku taky. Přes ni procházíte jako první, takže jsem se na ní zastavil,“ usmál se Růžička.
Kouče mrzelo, že na stadion mohlo kvůli přísným epidemickým opatřením dorazit jen 1 000 diváků. „Zaplaťpánbůh, že tady není úplně prázdno. Diváci ale hokeji chybí. Normálně by bylo plno a byl by to nejen náš souboj na ledě, ale i souboj fanoušků.“
Ještě víc Růžičku štvala porážka. Celkově už třetí z pěti zápasů od chvíle, kdy na lavičku Vervy nastoupil. „Musíme si s hráči malinko probrat, co bych chtěl. Trochu si už připadám jako učitel, protože pořád sedíme u videa. Potřebuju zvolnit, protože těch informací už je hodně a vidím, že se hráčům začínají motat. My ale máme tutové šance a bohužel je neproměňujeme,“ upozornil na hlavní problém Litvínova.
Ukázalo se to i v závěru utkání v Hradci Králové. Petr Straka mohl tři minuty před koncem vyrovnat, ale minul prázdnou branku, a poté navíc hloupě fauloval, čímž naděje svého týmu ukončil. „Stráča má bohužel smůlu, uskočilo mu to už doma s Vítkovicemi v prodloužení za stavu 3:3. Dneska taky. Nedá se nic dělat. Musíme být trpěliví. Zápasy jdou rychle po sobě a v mužstvu síla je,“ věří Růžička.
