Příběh hnutí, jež se znelíbilo Kremlu. Memorial 30 let odhaloval ruskou historii, teď za to stojí před soudem

Lenka Kabrhelová mluví s Ivanou Milenkovičovou, zpravodajkou Českého rozhlasu v Rusku

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

29. 11. 2021 | Praha/Moskva

Prominentní ruské lidskoprávní hnutí Memorial se před moskevským soudem zpovídá z údajného porušení zákona a takzvaných „zahraničních agentech“. Organizaci, která se od 80. let snaží o systematické vyplňování bílých míst ruské historie, hrozí likvidace ze strany úřadů. Proč se jedno z nejrespektovanějších a nejstarších lidskoprávních hnutí v Rusku stalo trnem v oku vládě prezidenta Vladimira Putina? A co všechno prozrazuje soudní proces o povaze současného Ruska?

Hudba: Martin Hůla
Editace, rešerše, sound design: Kateřina Pospíšilová, Miroslav Tomek, Martin Hůla

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

Proces není o jedné jediné organizaci, byť velmi významné. Není jenom o likvidaci Memorialu, který od 80. let systematicky mapuje politické represe – minulé i současné – o organizaci, která se těší mezinárodnímu věhlasu.

Proces je potřeba vnímat i v kontextu celkového směřování ruského režimu vůči nezávislé občanské společnosti. I třeba toho, jak se v posledních letech v Rusku interpretuje historie, jak se mění pohled na sovětskou minulost, zvlášť na stalinskou éru. Proces dalece přesahuje Memorial samotný. Je to, můžeme říct, významný milník, pokud se chceme bavit o obecné dynamice současného ruského režimu.

Minulý týden jsi byla u soudu, kde začalo přelíčení. Vezmi nás tam, jak to tam vypadalo? Můžeš popsat atmosféru, co se tam dělo?
Bylo to vůbec první zasedání ruského Nejvyššího soudu, které se týká žádosti ruské generální prokuratury o to, aby byla zlikvidovaná mezinárodní centrála Memorialu. Konkrétně s poukazem na to, že tato organizace měla údajně systematicky porušovat zákon o tzv. zahraničních agentech, že toto označení neuváděla ve všech svých materiálech.

Na žalující straně tam byli kromě prokurátorů ještě zástupce ruského ministerstva spravedlnosti a také Roskomnadzoru, což je regulační úřad pro dohled nad médii a komunikacemi, nad internetem, mimo jiné.

Na straně Memorialu pak stál poměrně početný tým obhájců, který zahrnoval třeba prominentního právníka Genriho Reznika. To je skutečně velmi známý advokát, dnes mu je už přes 80 let. Za svou dlouhou profesní dráhu zastupoval celou řadu osobností od předních politických představitelů Jelcinské éry až třeba po spisovatele Vladimira Sorokina.

Zároveň tam bylo hned několik dalších mladších advokátů, kteří obhajobu vedli v dosti bojovném duchu, když ses ptala na atmosféru. Nedocházelo sice k ostrým slovním výměnám, přesto byla obhajoba velmi důrazná, důkladně připravená. Ostat ně z pohledu Memorialu jde opravdu o všechno, o jeho existenci a podle toho to vypadalo. Hned několikrát se stalo, že na položené dotazy nedokázala prokuratura odpovědět, panovalo z její strany dlouhé mlčení.

Dá se říct, že tak byl i velký rozdíl třeba oproti tomu, když se v únoru v Rusku konaly dva podobně ostře sledované soudy, když soudili Alexeje Navalného. Tehdy prokurátorka Jekatěrina Frolovová, která byla u obou procesů s Navalným, reagovala velmi pohotově, velmi aktivně.

Oproti tomu u prvního stání s Memorialem minulý týden si žalující strana s některými dotazy – a zcela věcnými, je potřeba podotknout – vůbec nevěděla rady, přestože tam byli minimálně tři prokurátoři. Přinejmenším tolik jich zabírala kamera při videopřenosu do vedlejšího sálu, kde jsme seděli my novináři. Jednání bylo nakonec zhruba po čtyřech hodinách odročené na 14. prosince.

Můžeš možná zmínit některé z argumentů, kterými se hnutí Memorial, potažmo jeho právníci, brání? Jakým způsobem svoji pozici vysvětlují?
Memorial a jeho právní zástupce argumentovali, že chybějící zmínka o statusu zahraničního agenta se týkala deseti materiálů z několika tisíc, které publikoval, že označení tehdy doplnil hned po upozornění a především, že za to už byl potrestaný, a to konkrétně pokutami v přepočtu přes milion korun. Že zkrátka nemůže být potrestaný podruhé za tutéž věc. Stejně tak, že likvidace je podle něj nepřiměřené opatření, zcela krajní.

Pojďme připomenout historii a roli tohoto hnutí. Říkala jsi, že je jedním z nejzásadnějších, které mapovalo především politické represe, ale asi i situaci na poli lidských práv, dá se říct. Pojďme připomenout, kdy a jak vznikl Memorial, kdo ho zakládal a jakou roli vůbec ve společnosti hrál?
Memorial je skutečně jedna z nejstarších nevládních organizací v Rusku, byť přesnější by bylo možná říct sdružení, protože má dosti spletitou organizační strukturu. Není to přísně hierarchická organizace, což vychází z toho, jak před více než třiceti lety vznikal.

Bylo to na konci 80. let v době perestrojky, kdy se začínalo otevřeně mluvit o temných kapitolách sovětských dějin, o politických represích, o stalinských čistkách, a kdy se zároveň začínaly otevírat desítky let nepřístupné státní archivy včetně těch patřících bezpečnostním složkám.

Memorial tehdy vznikal poměrně organicky, souběžně na vícero místech v podobě sdružení lidí zajímajících se o tuto část minulosti. Kolem lidí, kteří v řadě případů byli sami perzekvovaní sovětským režimem, kolem disidentů. Nejznámější osobností, která stála u zrodu Memorialu, byl určitě sovětských fyzik a nositel Nobelovy ceny míru Andrej Sacharov. Ten už se toho nedožil, protože umřel na konci roku 1989.

Ale jednou z vůbec prvních a velmi symbolických akcí, takovým zúčtováním s minulostí, které Memorial inicioval, bylo v roce 1990 – ještě před rozpadem Sovětského svazu – vytvoření památníku obětem sovětských represí. Konkrétně v podobě velkého kamene ze Soloveckých ostrovů, kde byl jeden z vůbec prvních gulagů, a to přímo před moskevským ústředím sovětské tajné policie KGB na Lubjanském náměstí. Umístili ho tam v době, kdy tam ještě stála i socha Felixe Dzeržinského, zakladatele předchůdce sovětské policie Čeky. Byl to velice symbolický akt.

„Každým rokem sem v den památky obětí politických represí přichází víc a víc lidí. Je to velmi důležitý, byť pomalý společenský proces. Lidé veřejně a nahlas čtou jména obětí přímo pod okny budovy bývalé KGB. Nám jde o personifikaci teroru. (Radiožurnál, 31.10.2016)“

Můžeme ještě popsat, jakými všemi aktivitami se od té doby Memorial zabýval? Co všechno spolupracovníci této organizace objevili a zdokumentovali, co všechno zjistili? Od té doby následovalo třicet let velmi aktivního života organizace. Co všechno má za sebou?
Za více než třicet let existence se Memorialu, a to určitě nemůžeme nezmínit, podařilo podrobně zmapovat osudy více než tří milionů lidí, kteří byli popraveni v Sovětském svazu. Někdy díky příbuzným, kteří Memorialu materiály sami předávali. Často to ale bylo opravdu až díky mravenčí práci v archivech.

Mimochodem, byly to i osudy některých Čechů, potažmo Čechoslováků, kteří buď žili na území tehdejšího Sovětského svazu, nebo tam byli zavlečení. Když už se bavíme o české stopě, tak to byla i připomínka sovětské okupace v roce 1968, o kterou se právě Memorial staral na území dnešního Ruska, včetně připomínky slavné demonstrace z Rudého náměstí, kdy proti okupaci Československa tehdy veřejně vystoupila skupina osmi mladých lidí a ti za to pak dostali buď několikaleté tresty vězení, vyhnanství, anebo nařízenou psychiatrickou léčbu.

„V Moskvě na Rudém náměstí dnes zatkli čtyři osoby. Účastnily se demonstrace na protest proti Brežněvovu tažení na Prahu. Demonstrace probíhala na Rudém náměstí, nedaleko místa, kde probíhají jednání o Československu. (Československý rozhlas, 25.8.1968)“

„Přišlo nás osm a několik přátel stálo opodál a dívalo se. Jak jsme vytáhli cedule, hned se k nám sbíhali agenti KGB, co nás sledovali a začali nás bít. Já jsem dostal těžkou taškou, jako by v ní bylo kamení, ale ve skutečnosti to byly knihy. Zřejmě Marxův Kapitál, nevím. Na chvíli jsem ztratil vědomí, vedle mě seděl Viktor Fajnberg. Ten měl krvavou tvář i ruku, ve které držel vyražené zuby. (Radiožurnál, 25.8.2018)“

Memorial také pořádal různé semináře, výstavy týkající se sovětské minulosti a v průběhu 90. let se pak zaměřoval i na soudobé záležitosti. Na aktuální případy porušování lidských práv se začalo výrazněji soustředit hlavně lidskoprávní křídlo Memorialu. Hodně se věnovali a věnují dodnes dění třeba v Čečensku a dalších kavkazských regionech. Mimo jiné dnes právě lidskoprávní křídlo Memorialu vede i seznam politických vězňů.

Takže se dá říct, že obě složky – jak lidskoprávní, tak i historická – potom hrály důležitou roli v tom, jak současné Rusko chápe samo sebe a jak se vztahuje třeba ke své minulosti a co z toho dál vyvozuje?
Určitě. Přinejmenším do značné míry suplovali roli státu v oblastech, které zůstávaly nepokryté, nezmapované. Snažili se odhalovat bílá místa v minulosti.

Můžeme možná připomenout i jaké konkrétní hlasy kterých osobností zaznívaly ze strany Memorialu k ruské společnosti?
Byl to už zmiňovaný Andrej Sacharovov, ale také třeba další známý sovětský disident a obhájce lidských práv Sergej Kovaljov, první ruský ombudsman a spoluautor ruské ústavy. Zemřel letos v srpnu ve věku 91 let. Kovaljov byl ale známý i u nás. Byl to nositel řady ocenění, mimo jiné Řádu Tomáše Garrigua Masaryka druhé třídy.

Připomenu ale, že s Memorialem, zvlášť s jeho aktivitami v Čečensku, potažmo obecně na Kavkaze, jsou spojené významně i dvě ženy. Byla to lidskoprávní obhájkyně Světlana Gannuškinová, dnes už téměř osmdesátiletá dáma. A také zavražděná Natalja Estěmirovová, aktivistka, novinářka, kterou v roce 2009 unesli v čečenské metropoli Grozném a pak ji našli zastřelenou v sousedním Ingušsku. Estěmirovová často spolupracovala i s ruskou novinářkou Annou Politkovskou, kterou zavraždili o tři roky dřív.

„Tuto sobotu byla zavražděna ruská novinářka Anna Politkovská. Zpráva zasáhla nejen Rusko, ale celý svět. Podle její mateřské redakce Novaja gazeta chystala v pondělí, dva dny po jejím zavraždění, uveřejnit materiály o únosech a mučení lidí v Čečensku a odpovědnosti čečenského premiéra Ramzana Kadyrova za tyto činy. (ČRo 6, 13.10.2006)“

„Za vraždou čečenské bojovnice za lidská práva Natálie Estěmirovové prý stál čečenský prezident Ramzan Kadyrov podporovaný Kremlem. Obvinila ho z toho ruská organizace na obranu lidských práv Memorial, se kterou aktivistka spolupracovala. Kadyrov jí údajně vyhrožoval, urážel ji a považoval ji za svého osobního nepřítele. (ČRo 6, 16.7.2009)“

Tahle a mnohá další jména z Memorialu dokázala udělat i víc než jen nevládní organizaci. Ale pomohla ji vyprofilovat i v jakousi morální autoritu široce respektovanou za hranicemi Ruska, která z této pozice dokázala přitáhnout pozornost k záležitostem, u nichž ruský režim o pozornost příliš nestojí – na různé případy porušování lidských práv, pokusy o přepisování dějin.

Pomohly ji vyprofilovat v organizaci, které rádi naslouchali a dodneška naslouchají i zahraniční diplomaté, politici nebo mezinárodní organizace, jako je třeba Rada Evropy včetně jejich komisařů pro lidská práva.

Dokážeme vystopovat moment, kdy se situace zlomila a ruský režim přestal organizaci tolerovat? Co se stalo, že se Memorial stal terčem ruských úřadů?
Tlak, kterému Memorial – a nejen on i další nevládní organizace anebo média, případně jednotlivci označení za tzv. zahraničního agenta – čelí, a to musíme doplnit, je dlouhodobý a poslední dekádu se neustále stupňuje, což koresponduje s jakousi celkovou dynamikou ruského režimu. Konkrétně od návratu Vladimira Putina do Kremlu, proti čemuž se tehdy konaly na ruské poměry rozsáhlé demonstrace.

Připomenu, že krátce po tehdejších prezidentských volbách ruský parlament přijal legislativu, která zavedla status tzv. zahraničního agenta. Ten může ruské ministerstvo spravedlnosti, ale nemusí, udělit organizaci, podle pozdějších úprav i jednotlivcům, kteří jsou financovaní z ciziny – i třeba granty – a zároveň se zabývají činností, kterou státní orgány interpretují jako politickou.

Ti pak musí toto označení uvádět ve všech svých materiálech, ať už tištěných nebo na internetu, na sociálních sítích. Status s sebou nese i různé prověrky ze strany úřadů, dodatečnou administrativní zátěž a v neposlední řadě má to označení v ruštině silně negativní podtext. Svého nositele dělá v podstatě pro své okolí toxickým. D ělá z něj někoho, s kým není radno se příliš stýkat, pokud se člověk nechce dostat do problémů.

Ruští představitelé často opakují, že takové označení mají dávno i Spojené státy. Nicméně koncept není úplně srovnatelný a sám Memorial, ale i další organizace, které mají tento status, namítají, že zákon je v Rusku od počátku především nástrojem, jak se vyrovnat s nepohodlnými.

Co se stalo, že se situace změnila zrovna teď? Proč v tuto chvíli ruské úřady postupují takto výrazně vůči Memorialu?
Letošní rok, potažmo už minulý, byl svým způsobem milník, kdy řadu dlouhodobých procesů, dlouhodobé tažení vůči nezávislé občanské společnosti nebo médiím katalyzovalo několik událostí.

Jednak, že Rusko do letošního roku vstoupilo s reformovanou ústavou, což v důsledku směřuje ještě k větší konsolidaci moci do rukou Kremlu a kremelské strany Jednotné Rusko a také k odklonu od standardních mezinárodněprávních mechanismů, protože Rusko nadřadilo svoji ústavu mezinárodním dohodám.

Za druhé pak také urychlila kontinuální proces eroze svobod a práv určitá vlna občanské nevole, občanského odporu, která začala po návratu Alexeje Navalného z Německa a jeho zatčení, kdy se konaly na ruské poměry velké a zásadní demonstrace, a to nejen tradičně ve velkých městech v Moskvě a Petrohradu, ale i v regionálních centrech na Dálném východě na Sibiři.

Byla to přitom právě vlna masových protestů, která už předtím v roce 2019 po tehdejších volbách zafungovala jako katalyzátor pokud jde o tažení proti občanské společnosti, proti nesystémové politické opozici. Připomenu, že lidskoprávní křídlo Memorialu sice status tzv. zahraničního agenta dostalo už v roce 2014 jako jedna z prvních organizací a v řádu měsíců ho pak následovala jak mezinárodní centrála, tak i dílčí pobočky včetně regionálních.

Nicméně teprve v roce 2019 po zmiňovaných volbách začaly ruské orgány Memorial aktivně stíhat za chybějící označení. Nejen Memorial. Poslední dva roky mu pak ruské soudy opakovaně vyměřovaly pokuty, což bylo samo o sobě téměř likvidační, ale stupňovaly se i různé útoky – ať už verbální, nebo i fyzické – ze strany různých radikálních skupinek. Ty třeba zvenku vandalizovaly jeho sídlo.

Je to jen pár týdnů, co maskovaní muži vpadli i na promítání filmu režisérky Agnieszky Holland. Konkrétně to byl film o hladomoru na Ukrajině. Ale byla tu už i předtím za poslední dva roky a i o něco dříve snaha dát Memorialu najevo, že je zkrátka v hledáčku státních úřadů a že úřady bedlivě pozorují veškeré jeho kroky.

Pamatuju si třeba, když jsem v srpnu 2019 natáčela na Dnech paměti v Karélii v Sandarmochu, kde se nachází tamní největší popraviště z dob stalinských čistek, z dob velkého teroru a kde se právě pod hlavičkou Memorialu každoročně koná připomínka obětí, tak už tehdy byla akce mimořádně sledovaná bezpečnostními složkami.

Neustále se kolem ochomýtali jacísi zvláštní lidé, kteří zcela evidentně nepatřili k účastníkům piety, kteří pečlivě monitorovali, kdo tam je. Zcela nepokrytě a zblízka fotili účastníky akce, fotili poznávací značky aut, fotili unijní diplomaty, kteří tam přijeli. Nad hlavami natáčel dron. Bezpečnostní složky měly zcela zjevně zájem zjistit, kdo přesně tam je a co se tam odehrává.

Vzhledem k tomu, co jsi říkala o postavení Memorialu v ruské společnosti, že to je organizace, která působí jako zásadní instituce veřejného života nebo alespoň dosud působila, jaké reakce toto všechno vyvolává v ruské veřejnosti? Projevilo se to i během soudu? Přišli tam lidé třeba Memorial podpořit?
Přišli. Skutečně několik desítek lidí přišlo osobně podpořit Memorial i přímo k Nejvyššímu soudu. Někteří se i pokoušeli protestovat před budovou soudu, přičemž nejméně tři lidi podle organizace OVD-Info při protestu policie zadržela. Už od dopoledne před budovou soudu stál nachystaný policejní anton.

Ohlasy jsou ale poměrně široké, hlavně v digitálním prostředí, a to nejenom v Rusku, ale i v rámci ruskojazyčné komunity v zahraničí. Lidé si na sociálních sítích mění profilové fotky na logo Memorialu. Přes 100 tisíc lidí podepsalo online petici proti jeho likvidaci. Na podporu Memorialu vystoupila řada osobností, například čerstvý držitel Nobelovy ceny míru, novinář Dmitrij Muratov.

Když se ještě vrátím k soudu, který se konal minulý čtvrtek, tak na místě byla řada ruských i zahraničních médií. Zasedání soudu skutečně přitahuje výraznou pozornost. Účastnili se ho i někteří zahraniční diplomaté.

Zajímavé ale je, že Česká republika tam zástupce tentokrát neměla. Přestože třeba když byl v únoru souzený Alexej Navalnyj, tak ho tehdy k soudu poslala – k nelibosti ruské strany tam Česko mělo svého zástupce. Říkám k nelibosti, jelikož Rusko účast zahraničních diplomatů tradičně interpretuje jako provokaci a údajný nátlak.

Jaké jsou vyhlídky, co se bude teď dít dál? Soud probíhá v několika větvích. Co teď bude následovat?
Dá se říct, že vyhlídky obecně nejsou pro Memorial příliš příznivé. Zvlášť pokud se podíváme, jak doteď postupovaly ruské soudy v podobných případech. Připomenu v té souvislosti třeba případ Hnutí za lidská práva, za kterým stál známý lidskoprávní obhájce a aktivista Lev Ponomarjov.

Podobně jako v případě Memorialu – to znamená s poukazem na opakovaná porušení zákona o tzv. zahraničních agentech – už před dvěma lety ruský Nejvyšší soud nařídil likvidaci tohoto hnutí. Přičemž o Mezinárodním Memorialu teď rozhoduje ta samá soudkyně jako v případě hnutí Lva Ponomarjova – soudkyně Ala Nazarovová. Připomenu, že také doteď ještě nikdo u ruských soudů neuspěl ani s odvoláním vůči přidělení statusu tzv. zahraničního agenta, a to přesto, že to řada jednotlivců i organizací zkoušela.

Nejsem si jistá, že by něco mohly skutečně změnit i veřejné ohlasy, včetně mezinárodních, veřejná podpora. Protože můžeme říct, že současný ruský režim je čím dále více lhostejný k tomu, co si o něm myslí někdo jiný. Už to dávno nepředstavuje jakousi psychologickou brzdu, protože Rusko se čím dále víc obecně uzavírá samo do sebe, izoluje se politicky, ekonomicky i kulturně.

Co se týče samotného procesu, tak víme, co se teď bude dít, co bude následovat?
Je několik větví, které se týkají Memorialu. Jedna se týká jeho mezinárodní centrály, tzv. Mezinárodního Memorialu. V tomto případě je zasedání nejvyššího soudu odročené na 14. prosince.

Pak je ještě jedna větev. Ta se týká lidskoprávního křídla Memorialu, které funguje značně autonomně. V jeho případě už první stání proběhlo o několik dní dříve a zrovna dnes bude jednání soudu pokračovat, byť se odehrává na nižší instanci. Žádost ruské generální prokuratury nebyla natolik přímočará jako v případě mezinárodní centrály. Nešla rovnou k Nejvyššímu soudu, ale zabývá se jí moskevský městský soud.

Memorialu hrozí – přinejmenším jedné z jeho částí – možné rozpuštění, což je to, co prokuratura chce v případě Mezinárodního Memorialu. Vzhledem k tomu všemu, co jsi říkala, jak důležitý případ v kontextu současného ruského dění je? Jak zásadní roli může hrát v tom, jakým způsobem budeme vůbec chápat to, co se v Rusku v tuto chvíli děje?
Můžeme říct, že je naprosto zásadní, byť to tak nemusí na první pohled vypadat. Proces skutečně není jenom o Memorialu, o jedné organizaci, přestože velmi významné. Je to takový, můžeme říct, emblematický případ, milník, který překračuje ruský režim, když směřuje k tomu zlikvidovat jednu z posledních zbývajících bašt nezávislé občanské společnosti, která ještě doteď směla v Rusku působit.

Je to emblematický případ i z hlediska přístupu k dějinám, k výkladu historie. Memorial je jednou z takových posledních překážek, která stojí státní moci v cestě k vlastní interpretaci dějin, k ohýbání historie, k vlastním politickým cílům. Je to i výmluvná ukázka celkových tendencí, kam současný ruský režim směřuje.

Lenka Kabrhelová, Kateřina Pospíšilová a Miroslav Tomek

Související témata: podcast, Vinohradská 12, Rusko, memorial, lidskoprávní organizace, Vladimir Putin, soud, zahraniční agenti, nevládní organizace