Film Armageddon z roku 1998 vypráví na první pohled šílený příběh. K Zemi míří asteroid s potenciálem zničit veškerý život a NASA, respektive tým v čele s Brucem Willisem, má jen 18 dní na to s tím něco udělat. Ačkoliv vědecká přesnost slavného hollywoodského trháku pokulhává, základní premisa není až tak mimo realitu. O tom, zda Zemi zasáhne asteroid schopný vymazat z mapy třeba celý stát, se totiž můžeme dozvědět jen několik hodin dopředu. A nebo také vůbec.

Planetek, které by takové katastrofy byly schopné, je nespočet, a to díky pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem. Nachází se v něm i planetka Dimorfos (sama obíhající kolem planetky Didymos), kterou roce 2003 objevil český astronom Petr Pravec. Právě k ní teď míří mise americké vesmírné agentury NASA nazvaná DART. A má jediný cíl – přímo se s touto 170metrovou planetkou srazit v rychlosti šest kilometrů za sekundu.

DART je totiž takzvaný kinetický impaktor, tedy v podstatě těžká družice opatřená motorem, jejíž cílem bude otestovat, zda je schopná vychýlit alespoň o trochu oběžnou dráhu Dimorfu. Ten sice není na kolizní dráze se Zemí, ale kdyby byl, mohl by díky své velikosti vymazat z povrchu zemského například většinu Česka.

Vědci dnes vědí o naprosté většině asteroidů v blízkosti Země, které mají v průměru přes jeden kilometr. „V kategorii 140 metrů do kilometru jich známe zhruba čtvrtinu. To jsou ale jen expertní odhady, které vychází spíš z toho, kolik jsme jich už objevili a kolik jich tedy přibližně může zbývat,“ popisuje pro CzechCrunch Nikola Schmidt z Univerzity Karlovy, jeden z největších českých expertů na planetární obranu.

Říká, že na destrukci celé Evropy by přitom stačil asteroid o velikosti 650 metrů. Pokud bychom měli smůlu, dozvěděli bychom se o něm při nejlepším několik dní dopředu, což už by nespravil ani náraz projektilu, jako je DART. Mohlo by se navíc stát, že by mířil od Slunce, což by jeho pozorovatelnost ještě zhoršilo a také by mohl narazit zcela bez varování.

Nejznámějším příkladem dopadu asteroidu z poslední doby je Čeljabinský meteor, který rozzářil oblohu nad jižním Uralem 15. února 2013 – jeho velikost vědci odhadli na zhruba dvacet metrů. Bylo jediným štěstím, že vstoupil do atmosféry pod velmi ostrým úhlem a vybouchl zhruba ve třicetikilometrové výšce, jinak by napáchal mnohem větší škody než pouze vysklená okna z tlakové vlny. Dopředu o něm přitom vědci neměli ani ponětí.

Jednalo se o největší zdokumentovaný meteor od doby takzvané Tunguské události. Tehdy, v červenci 1908, vybouchlo nad ruskou tajgou těleso o velikosti 50 až 190 metrů. Oběťmi byly díky odlehlé lokalitě „jen“ desítky milionů stromů na ploše velké zhruba jako Liberecký kraj. Pro srovnání – meteorit, který před 66 miliony lety vyhubil 75 procent všeho zemského života včetně dinosaurů, měl v průměru zhruba 10 kilometrů.

Jak zachránit lidstvo

Hrozba od asteroidu tak není natolik vzdálená, jak by se mohlo zdát. Vychýlení z jeho dráhy pomocí nárazu, jaké předvede DART, je v zásadě drobné a mělo by proto smysl jen tehdy, pokud by asteroid byl dostatečně daleko (několik měsíců až let) od potenciálního nárazu. Jaké jsou tedy další možnosti, pakliže by nás od nárazu dělily spíše hodiny?

Schmidt je skeptický. „Nemohli bychom dělat vůbec nic. Je tady iluzorní představa, že by se zavolalo do NASA a ta by to nějak vyřešila. Pak by se ale také mohlo stát, že by nějaký stát použil jadernou zbraň, asteroid odsunul jinak než by se čekalo a odklonil jej od sebe jen do jiného státu,“ přibližuje Schmidt i etickou rovinu problému.

Právě jaderné zbraně jsou často zmiňované v kontextu planetární ochrany, ostatně použili je i scénáristé zmíněného Armageddonu. Schmidt však před tímto řešením varuje, protože by se mohlo jednat o velký problém z pohledu mezinárodní bezpečnosti.

Další možnosti jsou už čistě v teoretické rovině – třeba extrémně silný laser, který by dokázal asteroid zahřát do té míry, že by emitace částic z jeho povrchu způsobila odsunutí z kolizní dráhy. Nebo takzvaný gravitační traktor, tedy v podstatě dostatečně těžká družice, která by se zažehnutými iontovými motory mohla pomocí vlastní gravitace pomalu „odtáhnout“ asteroid pryč z kolizní dráhy. I to by však bylo třeba s velkým časovým předstihem.

Úřad pro koordinaci planetární ochrany, který funguje pod NASA, uvádí, že ročně vědci objeví zhruba 500 nových, Zemi blízkých asteroidů. Američané se soustředí teď na to, aby brzy vyzkoumali až 90 procent všech objektů této velikosti. Podle Schmidta je to se současnou technologií možné.

Foto: Arecibo Observatory/NASA

Obrázky Didymu z roku 2003. Malá tečka nad ním je Dimorfos

Kolizní dráha a velikost nad 140 metrů ale automaticky ještě nemusí znamenat katastrofu. „Důležité je, jestli se bude jednat o tvrdý kámen, nebo malé kousky prachu, které drží pohromadě gravitace. V případě snahy zničit ten druhý by to bylo jako střílet do polystyrenu,“ říká Petr Brož, geolog a popularizátor vesmíru z Geofyzikálního ústavu Akademie věd ČR. „V ideálním světě by se mohlo i stát, že projektil projde skrz a hmota se jen rozptýlí,“ pokračuje s tím, že záleží i na přesné hornině, z níž je asteroid složený.

Na experimentální misi se podílí i Češi

Schmidt i Brož se shodují, že ať už mise DART dopadne jakkoliv, přinese cenné poznatky. V první řadě si totiž lidstvo ověří, že kinetický impaktor funguje a zda například nemusí být větší. Předtím, než narazí do planetky Dimorfos, se z něho oddělí malý satelit nazvaný LICIA, který kolizi vyfotí. Sám Dimorfos obíhá kolem své větší planetky nazvané Didymos a za úspěch se bude považovat, pokud se oběžná dráha Dimorfu o něco zmenší.

Kromě DARTu se ke stejnému asteroidu vydá i mise Evropské vesmírné agentury nazvaná Hera, která by měla pozorovat Dimorfos po nárazu, změřit kráter, který DART napáchá, a zaměřit i na prach, který se při nárazu uvolní. Hera se skládá z hlavního satelitu a z dvou menších komponentů, takzvaných cubesatů pod názvy Milani a Juventas.

Na prvním zmiňovaném přitom pracují i Češi z Akademie věd, brněnského Vysokého učení technického a softwarové firmy Huld. Ta vytváří software pro kameru, kterou bude mít Milani na sobě. „O Dimorfu toho zatím v podstatě zase tolik nevíme. Jen tušíme, jak by měl být zhruba velký, ale nemáme přesné údaje o jeho tvaru. Náš software to v rámci mise Hera bude schopný upřesnit,“ říká Adam Polívka, technický leader části, kterou má na starost Huld.

DART by měl narazit do Dimorfu někdy mezi koncem září a počátkem listopadu příštího roku. Evropská Hera pak vzlétne ze Země v roce 2024 a k Didymu a Dimorfu bude cestovat zhruba dva roky.