Když vás od světa oddělí zeď. Co všechno to pro lidi chráněné civilizací znamená?

Nyní se inscenace dočkala premiéry v sále. Výsledkem je devadesátiminutové představení, které je bezmála monologem jediné hostující herečky a členové HaDivadla v něm hrají výhradně zvířata.

Zvláštní rakouská próza z roku 1963 od depresemi sžírané autorky si na českou podobu musela počkat až do roku 2019. Hrdinkou románu je matka odrostlých dětí a městská žena, která se vydá na víkendový pobyt na loveckou chatu své sestřenice a jejího manžela Huga do podhůří Alp. Hned první ráno však protagonistka, jejíž jméno neznáme, doslova fyzicky pocítí, že ji od okolního světa uprostřed lesů spolu s loveckým psem Rysem, krávou a kočkou oddělila hladká, chladná, neviditelná překážka. Žena si ji pojmenuje jako zeď z názvu knihy, v níž však Haushoferová nehledá odpovědi, proč se tato tajemná bariéra zjevila nebo jak ji probořit. V centru pozornosti tady stojí spíše záznam, jak se na tuto nenadálou situaci adaptovat, jak se s touto radikální změnou vyrovnat.

A z toho vychází vlastně také Polívkové režie vizuálně minimalistické, vlastně i herecky úsporné inscenace, která se jakoby stává monologickým soupisem pracovních nutností a nezbytností k přežití této moderní Robinsonky. Hlavní bezejmenná postava (všechna zvířata však jméno dostanou či mají) tady neprovádí nějaký drásavý sebezpyt. Jde spíše o radikální proměnu její životní situace a následné přeskupování životních priorit v poměru k divokému přírodnímu prostředí a také o novou optiku v nahlížení sebe samotné. Z výše uvedeného je jasné, že inscenace Zeď v HaDivadle až krutě přiléhá ke dnešní na mnoho způsobů ostrakizované době i k dnes docela módnímu divadlu pracujícímu s environmentální tematikou.

Útoky na první signální

Polívková všechno podřizuje až dokumentárnímu ztvárnění této moderní robinsonády, staví obrazy, které světlem a zvukem i prostotou útočí na první signální soustavu přihlížejících. Tady není prostor na velkolepá slova, dopředu se dere každodennost, péče o zvířata, jejich rozmnožování či sadba brambor a sklízení fazolí. A rurální prostotu zobrazuje i scéna Antonína Šilara. Téměř prázdný centrální hrací čtverec osadil jen třemi scénickými objekty: na holé čtvercové ploše ze tří stran obklopené hledištěm stojí toliko menší lihová kamna, rádio a kus kmene. Nad tímto vyprázdněným prostorem, který je kolmo svícený z velkého světelného komína, se až zlověstně vznáší zavěšená puška. Je jasné, že se z ní na závěr po čechovovsku vystřelí, ale více prozrazovat nelze...

Stylotvorným prvkem této režie Kamily Polívkové je také zajímavá práce se zvukem. Nejde jenom o hudbu (Aid Kid), ale také o sound design Dominika Dolejšího, ve kterém do sálu zaznívá přenášené praskání ohně, kapání syčící vody na rozžhavenou plotnu nebo také hladový zvuk pily, s níž musí hlavní hrdinka přeřezat ono stojící a vcelku silné poleno. Na diváka se takto přenáší pocit fyzicky náročné a lopotné práce, kterou denně na samotě zakouší. A tento divadelní vesmír, jehož dimenzi modelují právě ony ruchy či citoslovce a také monologický projev hrdinky, formují a před diváka staví až materializovanou a fyzicky hmatatelnou izolovanost hrdinky.

Místy až poněkud elegické vzpomínky režisérka Kamila Polívková svěřila Tereze Hofové. Výkon hostující herečky budí respekt, protože jde vlastně o jeden devadesátiminutový monolog. Hofová věcně rekapituluje prožitý život, také její projev má charakter až jakéhosi dokumentu, kterým mírně vzlíná hořkost. Svérázná zálesačka dokáže nepateticky komentovat a vyjádřit zanícení v péči o zvířata, ale také děs a hrůzu v hraničních situacích.

Její čistě zvířecí společníky tvoří sextet hereček a herců HaDivadla, kteří na počátku večera sedí mezi diváky v prvních třech řadách hlediště. Tato místa postupně opouštějí při vnikání do děje. Svá zvířata (pes, kráva, kočky a býček) charakterizují toliko jemnou mimetikou a gestikou typickou pro tyto savce, kteří tady svými ráznějšími fyzickými akcemi rozžívají jinak vcelku statické a až monotónní vyprávění. To má i díky zatmívání místy až povahu rozhlasové hry.

 Polívková však ze svého vyprávění s výtečným světelným i zvukovým designem díky ústřednímu výkonu Hofové vytáhla naléhavost tématu. Věcným katalogizováním potřeb hrdinky tak dokáže stavět otázky, co všechno to předváděné pro nás lidi chráněné a zhýčkané civilizací znamená.