Jejich přítomnost ukazuje, co je Tatran zač. Na tréninku pokyny udílí trenér Milan Fridrich s asistentem Luďkem Benešem, první je ikona nedávné minulosti, druhý pomohl z klubu učinit hegemona na přelomu tisíciletí. „Tatran byl vždy rodinný,“ říká Beneš, jenž v kádru má i syna Marka. Klub letos slaví 30 let, mimo jiné i stylovým filmem o jeho historii, kde se vzpomíná na velká vítězství, nebo na nedávno zesnulého spoluhráče Michala Rebra.
Ve světě florbalu ojedinělá věc. Tatran Střešovice, nejslavnější značka v tomto sportu, držitel šestnácti mistrovských titulů, se rozhodl shrnout třicet let své existence dokumentem, jež mapuje vývoj klubu a tudíž i florbalu u nás. „Užil jsem si to. Je to čest být v něčem takhle významném. Těším se na to,“ usmívá se lídr Tatranu Marek Beneš.
Čtyřiadvacetiletý forvard je tváří současnosti, hrál ve Švédsku, táhne reprezentaci. Jeho otec představuje klubovou minulost. Dobu, kdy se teprve rodil zájem o nový sport. „Vždy tu byli odchovanci delší dobu a to se předávalo napříč generacemi. A když teď vidím, že syn jde ve šlépějích otce, tak je to hezké, je v tom emoce,“ navazuje na syna asistent Luděk Beneš.
Právě propojení generací zmiňují představitelé Střešovic velice často. Klub si na tom zakládá, málokdo se ve florbalovém rybníčku může pochlubit takovou historií a tolika osobnostmi. „Je to tou tradicí. 30 let je 30 let. Můžu to porovnat, působil jsem tu hráčsky, pak jsem trénoval. Ten vývoj sleduji. Jasně, tituly jsou důležité, bez nich by se film netočil, ale z hlediska lidského a společenského klub prostě přesah má,“ přikyvuje Luděk Beneš.
„Kolektiv, kde jsem vyrůstal, s ročníky 1995 až 1998, tak to byla skupina, která se zformovala a má přesah dodnes. Není to jen florbalové, ti lidé se navzájem ovlivnili i společensky,“ přikyvuje i Marek Beneš, jenž v klubu působí od čtrnácti let. „Co si pamatuji, tak všichni starší kluci zamířili na gymnázia, na vysoké školy a tudíž ani já jsem nepřemýšlel, že bych šel jinou cestou. V tomhle to bylo tím zdravým prostředím dané,“ doplňuje syn Marek.
„I mě klub extrémně formoval v životě i celospolečensky. Formuje lidi k tomu, jak být prospěšný. V době, kdy jsem hrál, tak jsme řadu věcí dělali proto, že jsme chtěli být spolu a něco pro to udělat z vlastní vůle. A bylo to běžné. Ne pro peníze, ale pro sebe,“ přikývl i Milan Fridrich.
Právě Fridrich, nezpochybnitelná ikona klubu, držitel sedmi mistrovských titulů a člověk, jenž je do jisté míry zosobněním toho, co Střešovice pro veřejnost znamenají. „Je to dáno tím, že v mé éře začala být popularita toho sportu o něco větší, florbal se dostal do médií a do televize. To období jsem prožil v Tatranu a tím, jak byl úspěšný, jsem byl úspěšný i já,“ nezastírá holohlavý sympaťák. Sám byl přímým účastníkem a mnohdy klíčovým mužem nejemotivnějších situací, které kdy česká soutěž přinesla.
„Asi bych vybíral mezi prvním Superfinále v roce 2012 a otočením finále proti Ostravě v roce 2011. Je hodně pravděpodobné, že taková otočka už se nikdy nestane,“ usmívá se Fridrich při zmínce o pátém rozhodujícím finále proti Ostravě v roce 2011, kdy Tatran prohrával 3:8 deset minut před koncem, ale dokázal zápas naprosto senzačně otočit v prodloužení. „Navíc jsem to tehdy měl spojené s tím, že jsem po zápase oznamoval, že se mi narodí dcera. Nevím, jestli si na to tehdy kluci pamatovali druhý den,“ směje se dnes tehdejší kapitán.
„Dřív jsem cítil, že florbal je Tatran. Díky době, kdy vyhrával jeden titul za druhým. Tehdy to bylo jako s německou repre ve fotbale. Na hřišti běhá nějaký počet sportovců, ale vyhraje Tatran,“ popsal Fridrich, co pro něj klub znamená. „Pro neflorbalisty je Tatran magnet, značka, proč ten sport znát. Stejně jako pro fotbalisty je to Slavie, nebo Sparta,“ dodává.
„Úspěch byl založen na tom, že jsme chtěli dělat víc, než ostatní. Pamatuji, že jsme byli nadšení, když jsme měli jako sponzora fitko a mohli tam chodit regenerovat. V sobotu v 11 ráno jsme chodili na schody s kondičním specialistou Danem Hejretem. Několik kluků se tam poblilo a příště už si rozmysleli, jestli půjdou v pátek večer kalit. Na tehdejší dobu to byl extrém a i dnes si troufnu říct, že by to kluci nedali,“ směje se Fridrich při vzpomínkách.
Za tolik let jich má dnes čtyřicetiletý držitel dvou bronzů z mistrovství světa nespočet. Hodně jich vytáhl i při natáčení samotného snímku. „Já florbal začal hrát pozdě a začátky Tatranu neznám, takže na dokument se ohromně těším,“ líčil. A nejde jen o počátky, vývoj klubu hezky ukazuje, jak se během třiceti let ze sportu několika nadšenců stala masová záležitost schopná naplnit největší arénu v zemi. Sám Tatran na tom má velkou zásluhu.
Úsměv však na závěr rozhovoru zhořkl při vzpomínce, která film zakončuje. „Je to těžké, člověk nechce říct něco nevhodného, zároveň chce oslavit, co Michal dokázal. Když se natáčelo, člověk už měl smutek trochu odžitý. Je skvělé, že se na něj takhle zavzpomíná. Byla to možnost říct, jaký byl a co všechno jsme prožili,“ uzavírá trenér povídání se slzami v očích slovy o bývalém brankáři Tatranu Michalu Rebrovi, jež znenadání zemřel na akutní plicní embolii v loňském prosinci.
Týmy s nejvíce tituly z florbalové nejvyšší soutěže
| Tatran Střešovice | 16 |
| Vítkovice | 7 |
| Chodov | 2 |
| Mladá Boleslav | 2 |
Témata:
florbal, sport, Švédsko, Ostrava, film, Florbal, Tatran Střešovice, Střešovice, Milan Fridrich (novinář), Marek Beneš, Sport na Heureka.cz
Související články
