Může státní učitel vést svoje žáky ke kritickému myšlení?

Pamatujete si na facebook zaplevelený bytostně odpornými fotkami? Je to pár týdnů…

Jistě – dobře vím, že (a)sociální sítě nejsou věrným odrazem společnosti, ale pro mnohé jevy jsou nepochybně jejich katalyzátorem i laboratoří. Nemá cenu pojmenovávat, proč pro mnohé lidi je virtuální prostor důležitější než ten skutečný, proč svůj vlastní život podřizují životu anonymních a vzdálených lidí, proč svoji právě prožívanou a tedy neopakovatelnou přítomnost nahrazují buď idealizovanou minulostí nebo beckettovsky očekávanou budoucností. Smutné je, když člověk takto nemocný působí na druhé lidi, když takto nemocný člověk vykonává pedagogickou práci. Tím, že sleduji řadu pedagogických skupin, vím, že se tento jev nevyhýbá žádné z nich. Je to na druhé straně dobře, protože nemohu být kýmkoli osočen, že nadržuji té druhé straně hřiště.

Nebojím se vyjádřit svůj názor, často to dělám a je dobře, že podobnou odvahu mají mnozí naši učitelé. Jen pozvedám obočí, s jakou bezmyšlenkovitostí, rychlostí a černobílým chápáním života mnozí mnohokrát měsíčně obměňují svoji profilovou fotografii vyjadřující tu podporu, tu pohrdání, tu jen pouhou potřebu se zviditelnit, aby ostatní věděli, že tu jsem. Nic proti tomu, je-li to názor vyjadřující myšlenku a stanovisko jednotlivce. Problém vidím v tom okamžiku, kdy začíná růžky vystrkovat davové vidění světa. Le Bon správně poukazuje na jednoduchost a líbivost proklamací, na něž dav slyší a naopak pojmenovává jeho těžkou nelibost a zlobu, pokud někdo projeví jiný názor.

Sdílím svoji naději, že bude zejména mezi námi pedagogy přibývat těch, kteří umějí věci správně pojmenovat a  činí tak i v době a v případech, kdy okolní dav očekává něco jiného. Naději, že přibývá těch, kteří opakování líbivých hesel prokouknou i přes to, že ve vzdělávacím prostoru hesla působí optimisticky. Protože dav – ať ten fyzický nebo složený z virtuálních členů – nikdy nic dobrého nevykonal…