Senátoři zažívají v posledních týdnech a měsících nebývalou politickou konjunkturu. Začalo to už legendárním vystoupením předsedy horní komory Miloše Vystrčila za svobodu Tchaj-wanu, nyní tu máme senátorský návrh na diplomatický bojkot blížících se olympijských her v Číně a samozřejmě spektakulární paragraf 66 na zbavení prezidenta jeho pravomocí.

Je tak trochu groteskní, že o budoucnosti muže, kterého v přímé volbě volily tři miliony lidí, by měli nyní rozhodovat lidé, jimž k zisku senátorského mandátu většinou postačil počet voličů rovnající se návštěvě zápasu hokejové extraligy.

Přestože se teď senát cítí být na koni, ve skutečnosti je to stále ten druhořadý orgán, daleko za Poslaneckou sněmovnou, což dokumentuje i chronická nepopularita senátních – navíc dvoukolových - voleb.

Jiří Dienstbier za ČSSD například před časem neuspěl se svým návrhem nechat se inspirovat australským modelem a volit pouze jednokolově. Téměř každý ze současných senátorů byl totiž zvolen ve dvoukolové volbě, proto už z logiky věci nemá nikdo žádný důvod, aby se proti tomuto systému postavil, i když senátorské volby jsou už tradičně spektakulární fraškou.

Piráti už několik let zcela správně upozorňují na to, že zefektivnění Senátu je zcela explicitně také součástí programového prohlášení právě končící vlády!

Není také žádným tajemstvím, že premiér v demisi a šéf hnutí ANO Andrej Babiš je dlouhodobým odpůrcem Senátu. Současná společnost, a tedy i politika, se ale v poslední době natolik polarizovala, že zde prostor pro jakoukoliv meritorní, pragmatickou diskusi o budoucnosti Senátu, neřku-li o jeho trvalé deaktivaci prostě nezbývá.

Ale pozor! Zpochybnění existence dvoukomorového parlamentu rozhodně není specialitou 21.století a Andreje Babiše.

Těmto snahám čelí totiž Senát už od dob svého vzniku v roce 1920.

A byl to sám Ferdinand Peroutka, jenž v roce 1924 poznamenal: „Už tehdy, kdy byl vytvořen senát, ozývaly se hlasy, že k ničemu nebude. A ukázalo se vskutku, že po celou dobu svého trvání neučinil ničehož, co by se podobalo činu. Pro politické strany má zatím senát jen tu výhodu, že mohou v něm umístiti své politické veterány, o které by se – nebýt tohoto pensijního ústavu – musily postarati samy.“

Přesně mířená mířená slova Ferdinanda Peroutky, která byla vyslovena před celým stoletím a jsou zcela aktuální i dnes.

Jenomže kvůli rozšířené obavě z údajné plíživé totality všude kolem nás, jíž se společnost těžce kontaminovala, byl Senát v posledních pěti letech úspěšně vykreslován coby tzv. pojistka demokracie, opravdu poslední demokratický orgán a jediná instance s účinnou záchrannou brzdou a gloriolu patentované spravedlnosti a pravdy.

Svou vinu na tom však nesporně nesou i Miloš Zeman a už zmiňovaný Andrej Babiš a jejich neuvážené cynické výroky na adresu této instituce.

Právě od nich pocházejí vtipná (alespoň podle autorů) moudra a doporučení typu – necháme Senát vyhladovět nebo ho jednoduše celý odkoupíme, zprivatizujeme a hned poté zrušíme, v nouzi nejvyšší zaplatíme senátorům doživotní rentu, aby příliš nereptali atd.

Tyto pseudozábavné hrátky si ovšem společnost přeložila spíše jako zjevnou dehonestaci horní komory a snahu o její odstranění, které by duu Zeman-Babiš velmi šikovně uvolnilo ruce – a chudák národ by pak zůstal osamocen a vydán napospas jejich autoritativním choutkám.

Oba politici tím dost krátkozrace anihilovali možnost jakýchkoliv zásadnějších změn - a to navíc v příhodné době, kdy Bohuslav Sobotka končil ve funkci premiéra, aby ho posléze vystřídal právě Andrej Babiš.

Senát odchodem Sobotky ztratil svého vlivného ochránce. Bývalý premiér se nechal opakovaně slyšet, že je naprostý nesmysl rušit senát v době, kdy vše funguje tak, jak fungovat má, neboť v těžkých dobách možné ústavní krize bychom pak takového rozhodnutí trpce litovali.

Ústavní krizi vzniknuvší z poněkud surrealistického výkladu české Ústavy prezidentem Milošem Zemanem, máme už za sebou. Patrně s definitivní platností.

Ale byla to ona krize, o níž hovořil Bohuslav Sobotka? Opravdu Senát chránil naši demokracii před údajnou hrozbou nastupující totality a autokracie? Nesmysl! Vždyť jeho reálné a výkonné pravomoci nedosahují ani na Hrad, ani do Strakovy akademie, ba ani do Poslanecké sněmovny!

Jsem nicméně přesvědčen, že kdyby byl Senát skutečně rozpuštěn, drtivá většina z nás by to hodně dlouho ani nezaznamenala a hlavně nijak negativně nepocítila.

Fakt, že Senát může být v politickém systému přebytečným a postradatelným, pochopili už například Dánové či Švédové, kteří tuto instituci prostě a jednoduše zrušili. Přesto tím nevstoupili do světa nesvobody ani totalitního temna.

Leckomu možná vytane na mysli otázka: Kdybychom se rozhodli Senát opravdu rozpustit, kdy by to asi tak bylo nejlepší? Během období politické stability, nebo spíše krize? Je lepší využít ekonomickou konjunkturu, nebo počkat na hospodářský pokles? Co myslíte vy? Kdy je ta pravá chvíle? Spíše na podzim, nebo na jaře? Když prší, nebo svítí sluníčko? Když vane západní, nebo východní vítr?

Obávám se, že takový okamžik nenadejde nikdy. Přece ty lidi jen tak nevyženeme na ulici! Mnozí z nich už by si nikde ani neškrtli, kdo by si vzal něco takového na svědomí?

Ale vzhledem k posledním zkušenostem s lockdownem bych navrhoval trvalý přestup na efektivní systém home office s tím, že republika své statečné senátory povolá do zbraně, až jí bude skutečně nejhůř.

A propos: Nevíte, jestli blanickým rytířům proplácí stát diety…?