Curated by Carlos, triptych Birmingham Royal Ballet

Hvězdná dvojice se představila hned na samotném začátku, kdy jejich zbrusu nový duet obohatil již existující choreografii Chacona španělského tvůrce Goyi Montera na Chorální preludium č. 3 J. S. Bacha v podání na scéně přítomného klavíristy Jonathana Higginse. Ferri s Acostou se pohybují v jasných světelných výsečích jeviště rámovaných v přítmí stojícími tanečníky, kteří svým přeskupováním neustále mění hranice prostoru. Fascinující je především úroveň taneční techniky obou umělců, především pak v případě Ferri, u níž nic nenapovídá věku osmapadesáti let. Je jasné, že ve svém oboru bude spíše ojedinělým úkazem, vzhledem k rostoucí úrovni rehabilitací, taneční a sportovní medicíny, kompenzačních cvičení se dá předpokládat, že obdobných případů bude přibývat, což stále silněji vyvolává otázku a poptávku po repertoáru a příležitostech pro tanečníky ve zralém věku ve stylu dnes již zrušeného NDT 3.

Prázdné jeviště bez jakékoli scénografie rámované černými šálami rozděluje a geometricky člení jen nápaditý světelný design (Nicolás Fischteli, Goyo Montero, Peter Teigen), jenž hrál zásadní roli i ve vnímání pohybu černě oděných tanečníků. Montero, jehož dílo po úvodním duetu stojí na Bachově Chaconně č. 2 d moll, choreograficky staví především na nekonečných kánonech a prolínání hlasů a motivů, pozornost je díky světlu upřena na velké oblouky drah nahých paží tanečníků a dlaní tanečnic, pohybová technika se opírá o plavný, z neoklasiky vycházející slovník.

Interprety doprovází živí hudebníci na jevišti, po Higginsovi přebírá štafetu Robert Gibbs s houslemi, následně kytarista Tom Ellis, aby se v závěru kruh opět uzavřel tóny piana.

Imminent Daniely Cardim se odehrává před obrovskou, kamennou stěnou v pozadí jeviště vyvolávající dojem jeskyně, před níž se míhají tanečníci a tanečnice ve světle béžových kostýmech. Choreografii doprovází původní hudba Paula Englishbyho, jejíž proměny reflektují světelné změny od konejšivě žluté, přes chladně modrošedou až po chaoticky oranžovočervenou. Na hudební a světelné změny však téměř nereaguje taneční slovník, který se urputně drží sice ladného, zato naprosto vyprázdněného neoklasického tvarosloví s ustavičně opakovanými arabeskami a tour en attitude. Díky ústřední interpretce, která se tu a tam zastaví uprostřed tančících, tváříc se ztraceně, zoufale a vnitřně rozpolceně, se dá vytušit, že autorka svým dílem chce i něco sdělit, ostatně zřejmě i proto si na pomoc povolala dramaturgyni Lou Cope. Ani ta bohužel dílu nedodala spád a nepomohla mu vymanit se z kategorie návodného, doslovnými metaforami ubíjejícího blábolu na téma vymanění se ze zajetých kolejí, nutnosti klást si neustále kritické otázky a výslednému opuštění platonské jeskyně.

Triptych uzavíralo nejdivadelnější dílo, City of Thousand Trades Miguela Altunagy, které autor vytvořil přímo na tělo birminghamského souboru. Jeviště je poseto různě velikými betonovými kvádry a železnými tyčemi, mezi nimiž bloudí tanečníci v civilních, převážně džínových kostýmech, nad nimi ve tmě sedí hudební ansámbl, z něhož se ozývá hlas básníka Casey Baileyho. Za zvukové kulisy staveniště sledujeme výstavbu železobetonového, chladně industriálního města, kam přichází lidé ze všech koutů světa začít nový život a najít příležitosti. Slyšíme mnoho výpovědí, společné mají všechny jistý pocit vykořeněnosti, opuštěnosti a nejistoty, shodují se rovněž v nutnosti zaplatit určitou daň za nové začátky – kontakt s rodinou, romantický vztah, přátelství… Sdělení je chvílemi opět poněkud urputné. Ano, najít své místo ve světě, kde nikoho neznám, není snadné. Překvapení! Do toho se autor nevyvaroval ani jistých dalších klišé, jako jsou výjevy z opuštěných, slabě osvětlených betonových kójí 1+0, kde osamocení jedinci tráví svůj čas, či naopak rozjuchaný moment společného křepčení, v jehož závěru očividně dochází k navázání mezilidských kontaktů, což všechny vede k extatickému objímání a halasným projevům nadšení, které však, a zde mohu částečně vinit monitor počítače, nepůsobí dvakrát upřímně. Užití slov bývá v tanci docela ošemetné, zde nejsilněji působí ve chvíli, kdy se promluvy mísí, překrývají a nejsou na první poslech zcela srozumitelné, jen tu a tam z nich vystoupí napovrch jedno dvě slova, která ještě umocňují onen všeobecný chaos anonymní společnosti.

Složené programy, nejčastěji triptychy, jsou na taneční scéně mimořádně oblíbené, což jistě dává smysl. Nesou s sebou však vždy i riziko a nutnost se nad jejich složením doopravdy zamyslet, aby výsledek nepřipomínal buď dort Pejska a Kočičky anebo moment, kdy v audio přehrávači nastavíte náhodný výběr. Což byla trochu potíž i Curated by Carlos, v němž jsem úplně neodhalila smysl propojení jednotlivých kusů, které navíc byly v pohybovém slovníku ve výsledku velmi podobné až zaměnitelné, což celkový dojem zbytečně sráželo a vyvářelo homogenní hmotu bez jasných kontur a názoru.

Curated by Carlos

Chacona
choreografie: Goyo Montero
hudba: Johann Sebastian Bach
kostýmy: Goyo Montero, Verena Hemmerlein
světelný design: Nicolás Fischteli, Goyo Montero, Peter Teigen
housle: Robert Gibbs
kytara: Tom Ellis
klavír: Jonathan Higgins

Imminent
choreografie: Daniela Cardim
dramaturgie: Lou Cope
hudba: Paul Englishby
kostýmy a scéna: April Dalton
světelný design: Peter Teigen

City of a Thousand Trades
choreografie: Miguel Altunaga
dramaturgie: Madeleine Kludje
hudba: Mathias Coppens
slovo: Casey Bailey
kostýmy a scéna: Giulia Scrimieri
světelný design: Michael Lee-Woolley