8°C
Od roku 1983 až do devadesátých let byla Ilona Svovodová v angažmá v Realistickém divadle, v současnosti je vedoucí hudebně-dramatického oddělení na Pražské konzervatoři. Jejím manželem byl skladatel, textař a klávesista Petr Skoumal (1938 - 2014). Poznali se právě během sametové revoluce…
„V Realistickém divadle už v průběhu osmdesátých let vznikala představení jako RES PUBLIKA, která proti něčemu šla. Nikdy nebylo jisté, že se večer opravdu bude hrát. Když se pozval nějaký host, což byly později i osobnosti jako Václav Havel, Karel Kryl nebo Eliška Junková, nevědělo se často do poslední chvíle, jestli představení bude povolené. Pro diváky i pro nás herce byl proto každý večer, který se mohl uskutečnit, obrovskou událostí. Právě tady jsem se poprvé setkala s Václavem Havlem. K nám do divadla s ním docházel i spisovatel Zdeněk Urbánek, jeho nejbližší přítel, a šíleně se do mě zamiloval. Nosil mi bílé růže. Havel z toho měl prču, smál se, že se ve starým dědkovi probudily city.“
*Vaše city v té době ale získal jiný Havlův kamarád, hudebník Petr Skoumal, že?
„Ano, říkali o nás, že jsme taková revoluční láska. V RES PUBLIKÁCH Petr doprovázel na piano, a měl takou vlastnost, že hrozně pomalu chodil. Když si se mnou začínal, šíleně mě to rozčilovalo! (smích) A do toho měl kokršpaněla se zlomenou packou, takže na jeviště pomalu nejprve vešel Petr a za ním stejně loudavě ten kokršpaněl, za kterým se táhly dva metry fáče. Režisér představení za mnou chodil, ať ho proboha nějak zrychlím. (smích) Po revoluci Václav Havel zavelel, že se musíme vzít, a vydal příkaz Láďovi Kantorovi a dalším poradcům, aby nám zařídili svatbu. Za svědky nám šli kamarádi Leoš Suchařípa a básník Pavel Šrut. Jenže si spletli hodinu a než ke svatbě došlo, strávili to nad vodkou. Dokážete si představit, jak to vypadalo. Všechno jsem to prožila na obláčku něčeho nového a bezstarostného.“
*Vraťme se ještě před revoluci a do dění v Realistickém divadle…
„V divadle to žilo dávno před listopadem. Představení, která dělal třeba pan režisér Luboš Pistorius, měla obrovskou moc. Když jsme hráli Život je sen od Calderóna, byl z toho takový protistátní večer, protože jsme hráli o nesvobodě – sice v době Calderóna, ale každý věděl. Diváci si svého nepřítele našli. Když se potom přehnala sametová revoluce, tahle vynikající představení najednou skončila. Nedalo se nic hrát. Hlavní nepřítel totiž odešel. Rok jsme byli rozčarovaní. Ale jen na chvilku, jen jako – teď už je zase o čem hrát.“
VIDEO: Jan Potměšil o listopadu ´89: Masakr na Národní ve mě zapálil oheň
Jan Potměšil o listopadu ´89: Masakr na Národní ve mě zapálil oheň David Turek, Aleš Brunclík
*Z toho, co říkáte, mělo Realistické divadlo na svou dobu odvážnou dramaturgii…
„Nastoupila jsem tam za vedení ředitele Zdeňka Buchvaldka, seriálového Muže na radnici. Taky byl komouš, ale držel v divadle lidi, kteří jinde pracovat nesměli. Hrála tam paní Jiřina Štěpničková, pro kterou chtěli kolegové v padesátých letech smrt, Luboš Pistorius, Jiří Adamíra, Jana Dítětová… Klobouk dolů před ním. Zemřel v roce 1987.“
*A ve vás se zrovna mísila revoluční nálada se zamilovaností…
„Ta doba pro mě byla hrozně krásná. Pořád se něco dělo, všechno bylo napjaté, tajné… Nevadilo mi, že to, co děláme, je nebezpečné, že jsem kvůli svým kontaktům s těmito lidmi hlídaná, byla jsem uprostřed dění a šťastná. Byla jsem pro ně taková spojka, ptáče.“
*Co jste měla za úkoly?
„Jsem vystudovaná sekretářka, umím psát rychle všema deseti, takže jsem vždycky přes noc přepisovala na propisovací papír všechny možné pamflety a petice. Byla jsem pro divadla dobrej kauf. Přepisovala jsem takhle dokonce knihu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále. Dalo mi to hrozně práce. Dělalo se to přes kopíráky na asi šest nebo sedm tenounkých papírků, pauzáků, víc jich to nevzalo. Musela jsem do psacího stroje pořádně mlátit, aby se to vůbec propsalo. Když to dnes vyprávím svým dětem, diví se, proč jsem si to nenaklikala na počítači… (smích). Pak jsem to ještě množila na takové prehistorické kopírce. Pak ale byla další věc, dávat tyhle petice k podpisům lidem. Měla jsem příbuzné pod Ještědem, vozila jsem petice k nim, oni je vždy roznesli po vesnicích, kde mi je lidé podepsali, mnohdy i vyzdobili obrázky a vrátili. Pamatuju, že jsem je měla u sebe, nesla je jednou do divadla a potkala na nábřeží Václava Havla. Byla noc, chtěla jsem mu je předat, ale on jen prošel a špitl: ‚Miláčku, pokračujte dál, nezastavujte se, jdou za mnou támhleti pánové, tak ať nejdou i za vámi.‛ Pak jsem občas skutečně někoho potkala, jak mi stojí u branky a podobně.“
*Musela jste být obezřetná, komu petice nabízíte?
„Byla jsem naivní a blbá, nabízela jsme je hodně lidem. Jezdila jsem hrát na Slovensko, do Bratislavy, a pamatuju se, že jsem je tam vezla nadšená s tím, že přivezu papír plný podpisů slovenských kolegů. Do jednoho jsem byla trochu zamilovaná, a zvláštní je, že jsem se vracela jen s podpisem Mariána Labudy a z lásky vystřízlivěná. Tvrdil, že má hodně práce, že o ni nechce přijít a že to musím pochopit. Tím omámení skončilo.“
*To jste byla docela statečná…
„Nebyla jsem statečná, to vůbec ne. Ale je fakt, že na mě byly docela velké tlaky, kterým jsem nepodlehla. Byla jsem mladá a nevinná a oni mysleli, že budu dělat to, co po mně chtějí. Třikrát jsem dostala nabídku do Národního divadla, ale pod podmínkou, že vstoupím do strany. Já na to, že nevím, proč by Desdemona nebo Hanička musely být ve straně. Přicházeli za mnou s úkoly, že mám kdesi veřejně poděkovat straně a vládě za mladou generaci, nebo že mám uvádět Silvestra pro ministry a papaláše ve Slušovicích. Přišlo mi to až komické, proč bych to měla dělat? Tehdy jsem byla drzá, ale mám díky tomu čisté svědomí. Na rozdíl od jiných. Do Realistického divadla, do klubu, si s námi totiž v jednu chvíli začali chodit povídat nejen lidé, kteří změnu chtěli, ale i ti, kteří ji tušili, a chtěli se svézt nebo potřebovali alibi. Vyznat se, kdo je kdo, je dodnes těžké.“
*Vysloužila jste si tou drzostí nějaké tresty?
„V jednu chvíli jsem nesměla hrát ani v pohádkách. Potom v roce 1989 režisér Jiří Svoboda natáčel film Jen o rodinných záležitostech, kam si ale prosadil mě, Jiřího Bartošku, Milana Kňažka a další, kteří jsme podepsali Několik vět. Byl to takový alibistický film o politických lágrech padesátých let, který měl očistit hodné komunisty od zlých. V polovině natáčení přišla revoluce, kluci už to ani nechtěli dotočit. Ale vzniklo to.“
*Z Realistického divadla se 17. listopadu a v dalších dnech stalo jedno z prvních center revoluce… Byla jste tam?
„Ano. 17. listopadu jsme měli na Smíchově premiéru Maryši, kterou režíroval Miroslav Krobot, a do divadla k nám přibíhali zbití studenti. Dění na ulici se přesunulo k nám do divadla. A pokračovalo další den, kdy se u nás konala schůze herců. Bylo zvláštní, jak byly ty debaty komické. Málokdo chtěl radikální změnu. Je plno lidí, kteří si pak hráli na hrdiny revoluce, ale tenkrát ještě chtěli kličkovat a čekat, až jak se to vyvrbí. Hlavně nic neuspěchat.“
*Kdo byli ti progresivní a kdo byli zpátečníci?
„Rázný byl Leoš Suchařípa, můj pozdější muž Petr Skoumal, Boris Rösner… Zdrženliví byli většinou lidé z Národního divadla, ti chtěli být umírnění. Moc dobře si pamatuji, že na chvíli debatu dokonce zvrátili!“
*Dění v dalších dnech bylo velice překotné, jak jste ho prožívala?
„Doslova jsme žili v divadle. Dostávali jsme úkoly, začali rozvážet informace po republice... Nevím, jestli to byl kabaret, divadelní představení nebo válka, v mysli to vidím jako prapodivný stav, kdy jsem věděla, že mě sice nikdo nezastřelí, ale nebezpečné to bylo. Poslali mě třeba za dělníky do ČKD, kde nás nechtěli pustit dovnitř. Dostala jsem proto nůžky na plech a měla jsem se prostříhat v 5:45 do továrny skrz plot. Na druhé straně plotu na mě čekali a odvedli mě do haly před dělníky. Já se svou drzostí a ženským šarmem se jim snažila něco říkat, vysvětlit, co se děje, nabízela tiskoviny, a oni pak benevolentně svolili, ať jim to tam nechám, že si to přečtou. Chovali se velmi neomaleně. Když jsem stála na jeřábu a plkala před nimi, nebylo to příjemné.“
*Kdy jste se poprvé zaradovala, že se revoluce povedla?
„Ona se povedla?“
*Nemáte ten pocit?
„Ale ano, tehdy ano. Když byla generální stávka, byla jsem zrovna nemocná. Měla jsem boreliózu, předávkovali mě antibiotiky a asi šest dní jsem neviděla, takže jsem slyšela jen hlasy. To byl asi ten moment. Žijeme ve svobodné zemi, moje děti mohou studovat, co chtějí, mohou cestovat… Jen… lidsky se to tu nevyčistilo. Studovala jsem na konzervatoři, a když jsem se tam po třiceti letech vrátila, stále jsou tam stejní, nejmenovaní lidé, kteří nás v divadlech ničili. Třicet let po revoluci by to tak být nemělo. Jenže slušní lidé nemají sílu bojovat se sviněmi. Vidím to podle sebe. Raději mávnu rukou a odejdu, než abych se s nimi pouštěla do boje. Vzpomenu si často v této souvislosti na Václava Havla, který také neměl sílu nebo vůli učinit razantní krok, když se měl vypořádat s některými lidmi. Podle mého měla být třeba zrušena komunistická strana. Alespoň jako symbolické gesto.“
VIDEO: Ilona Svobodová na křtu knihy o 1989: Jak se musela před revolucí živit?
Ilona Svobodová na křtu knihy o 1989: Jak se musela před revolucí živit? David Turek, Aleš Brunclík
*Vás manžel a Václav Havel byli kamarádi, jaké bylo to jejich přátelství?
„Nedávali ho na odiv. Když se stal Václav prezidentem, Petr se nechtěl pasovat do role některých dalších kamarádů, ze kterých se stali vyžírkové, kteří tím něco sledovali. Oba byli plaší, rádi se viděli, uznávali se, ale nikdy to nebylo okázalé. Bylo to jemné, něžné, a nemusel to každý vidět.“
*Cítila jste po revoluci ve společnosti potřebu zúčtování?
„Zúčtování? Ten, kdo dělal sviňárny, na to dávno zapomněl a nehlásí se k tomu. Nebo řekne, že k tomu byl přinucen. Moc dobře si ty lidi pamatuju. Petr vždy mluvil o několika kolezích, kteří je práskali. Jeden je velmi známý a oblíbený, nebudu ho jmenovat, ale když to řekl našim dětem, vysvětloval jim, proč si jeho písničky nechce pouštět nahlas v autě, nevěřily mu. Nechtěly to vůbec slyšet. Pak zjistily, kde byla pravda, uznaly, že z tatínka nemluví závist a omluvily se mu. Můj táta, který byl po revoluci rehabilitovaný, dělal v archivech StB v Pardubicích, a nabízel nám, ať se tam jedeme podívat, kdo na nás udával. Ale je to hrozně těžké, když se dozvíte, že to byl třeba nějaký kamarád, se kterým se stýkáte. Petr věděl své, a to asi stačilo. A já? Ještě nedávno, když jsem učila na konzervatoři, dělala jsem projekt, v němž jsem chtěla upozornit, co komunistický režim dělal s lidmi, jak se zbavoval inteligentních lidí. Dostala jsem za to vynadáno. Teď už jsem naštěstí vedoucí a mohu svou práci dělat tak, jak myslím, že je to správně. Co se některých lidí týče – s kým chci, tak se bavím, s kým ne, tak ne. Nepodám jim ruku, nechci s nimi ani sdílet místnost. Je to taková moje satisfakce…“
Další rozhovory nejdete v knize 1989 očima 30 slavných osobností!
