18.5.2024 | Svátek má Nataša


SPOLEČNOST: Fronta na banány. Umělecký dokument

17.11.2021

Jak jsem se rozhodl, tak jsem i učinil: předcházejícími volbami poučen až vyučen jsem si tentokrát za účelem zachování duševní čistoty kategoricky přikázal vnímat náborové audiovizuálními hrátky ambiciózních jednotlivců i politických bratrstev jenom okrajově. Neboli pokud možno ignorovat všechny ty propagační, manifestační, bojovné, slibotechnové a sebechvalné myšlenkové výrony spoluobčanů, kteří zatoužili vyškrábat se po našich zádech (rozuměj volebních hlasech) až do parlamentních výšin a ministerských křesel. Za účelem čehož se kolikrát tak nedůvěryhodně, směšně či trapně jako maňásci předváděli v nejrůznějších televizních a rozhlasových spotech, šotech a bonmotech.

Už je to sice zase všechno přes měsíc pryč, vzpomínky se z müssli zvolna vytrácejí, leč v mém případě přece jenom jedna vytrvala. Tak neodbytně pitomá, že se k ní musím vracet. To se tak ale občas přihodí, zvláště když se do děje vloží kulturní fronta, jejíž o své výjimečnosti přesvědčení leckteří představitelé vždy tak ochotně podle potřeby přebírají samozvané role učitelů národů a nositelů celospolečenského politického směrování.

Připomínka bezbanánového socialismu

Videozážitek ten nazvaný ´Nebudou, banány už nebudou!´ herecky ztvárnil hlavně underground, vyhlášená alkoholem prosycená podzemní atmosféra Divadla Sklep. A podle toho to také dopadlo. Pokud neznáte, tedy…

ČAS DĚJE: kdysi za komunistů. MÍSTO DĚJE: prodejna ovoce a zeleniny, v ozářených vybrakovaných výkladech jenom pár konserv a nabídka ´Z LENINA´, vtipný nekompletní název jednoho zdroje vitamínů. AKTÉŘI DĚJE: před obchodem v šóru postávající vesměs známé osoby obého pohlaví, z nichž značná část v oné době ještě nebyla na světě, a fronty na banány zná tudíž jenom z vyprávění. KLAPKA, AKCE: prodavačka s Jobovou zvěstí „Letos už nebudou!“ podává poslední banán prvnímu zklamanému čekateli v řadě. Je jím Macháček, jenž tu jobovku (ne tak již banán) ve frontě předává dál zákaznici Pazderkové: „Už nebudou!“ Toto na zapamatování vcelku nenáročné sdělení se poté postupem přes Schneiderovou, Hanáka atd. opakuje celkem jedenáctkrát až k poslední Polákové. A právě v tu chvíli vstupuje na scénu coby alles gute tohoto uměleckého dílka rovněž osvědčená dvojice Šteindler - Vávra s otázkou: “Na co tady čekáte?“ Poláková jim prozrazuje “Letos už nebudou!“, což oba příchozí okamžitě vyprovokuje rozpohybovat se k téměř častuškovému třeštění „Už nebudou, už nebudou!“ FINÁLE, ROZLUŠTĚNÍ: teprve nyní, v souvislosti s absencí tropického ovoce, se zaskočený divák dozvídá, že to nebudou banány v prodejnách, leč komunisté v parlamentu. REŽIJNÍ VÝSLEDEK: během minuty zvládnutý nesmyslný dějový zvrat z bezbanánového komunismu do současného kapitalismu regálů plných cizozemských vitamínů. UMĚLECKÁ KRITIKA: v podání předních herců divadla Sklep humor až na půdu.

Jak se prochlastat k umění

Mám rád politickou satiru, třeba tvrdou až nelítostnou, jaká kdysi v České sodě zdobila právě zmíněné interprety, když dávali od cesty všem stejnou mírou. Jenže od té doby na jednu stranu vyměkla, až vymizela, a na druhou neobjektivitou přímo zparchantěla. A přitom dnes až tak pitomá! Jenže pak si člověk s pokrčením ramen uvědomí, co asi ze zmíněné atmosféry zmíněného sklepního divadla může vzejít, když…

Nesbírám drby a nemíním pomlouvat, vše následující je vyčteno z dostupných pramenů. M. Šteindler: „Já v podstatě chlastám od svých čtrnácti let, kdy jsme s Vávrou založili divadlo Sklep a dostávali tam holky pod záminkou našich představení. A od té doby mi to nějak zůstalo. O nás Sklepácích se říkalo, že jsme skupina alkoholiků maskujících svou běžnou činnost divadlem,“ prozradil v rozhovoru pro Sedmičku. Peklem alkoholové závislosti a následné léčby si prošly další vzory T. Hanák či E. Holubová, alkoholem zaháněli deprese i trému. Na první podobné zážitky si v této souvislosti vzpomněl i M. Dejdar v rozhovoru pro TV Seznam: „Evička Holubová mě tenkrát zatáhla do Divadla Sklep, kde to bylo non stop vožralý a já jenom koukal, jaký se dějou věci.“ To J. Macháček má ještě širší záběr, jak se nedávno pochlubil v Sedmi pádech: „Marihuany jsem vykouřil hodně, dost věcí z natáčení Samotářů si nepamatuju.“ Před dvěma lety se po jednom z bujarých večírků s kolegy ze skupiny MIG 21 vloupal do restaurace v Havířově a skončili na záchytce a následně před vyšetřovatele, během nedávného karlovarského filmového festivalu se zase spolu s frontovou bojovnicí Schneiderovou představil – podle Blesku - v celonoční pitce v baru symbolicky pojmenovaném Bokovka. Užitečnou společnost jim dělal i televizní ředitel Dvořák, neboť jak vyzkoušeno, při alkoholu se nejlíp uzavírají kamarádšofty a kšefty.

Ale aby bylo jasno: osobně proti alkoholikům nic nemám, a pokud se mi některý z nich nepostaví do cesty, nevnímám je. Dilema ´Pít či nepít?´ je pouze jejich věc a jejich rozhodnutí, stejně jako očkování. Já jenom z principu i do budoucna odmítám přijímat podobná alkoholu propadlá stvoření jako obdivované a vzývané morální vzory a vnucované politické vůdce společnosti.

Na demokraty si ovšem herci hrát neumějí

A teď ještě po stopách vzniku tohoto vskutku vydařeného minutového ´uměleckého´ dílka, na němž se podílely tři desítky osob ´postižených´ dosavadní parlamentní existencí komunistů. S myšlenkou přišel spolek Dekomunizace, jenž se svou avizovanou iniciativou ´Zbavit komunistickou stranu a její členy podílu na moci v České republice´ již úspěšně prospal celé třicetiletí. Ten poté vzniklý scénář nabídl sedmnácti příslušníkům kulturní scény. Výrobou byl pověřen Flux Film a grafická studia Zaraguza a Movše, jména tvůrců nejsou zajímavá až na jedno: hudba Michael Kocáb. Za zmínku stojí, že náročný text (pro připomenutí: „Letos už nebudou… Už nebudou… Už nebudou…“) je výsledkem aktivní tvůrčí spolupráce hned tří scénáristů. Závěrem v této souvislosti už jenom otázka na štědrého ministra kultury L. Zaorálka, jaký grant by on tomuto uměleckému skvostu přidělil. Stačil by meloun?

Nebylo toho málo, co v období budování socialismu v obchodech chybělo. Však se to, jako zásadní argumenty, připomíná i po mnoha letech dodnes. Zvláště v kategorii tropického ovoce: třeba grapefruity nebo ananasy, o pomelu nemluvě, granátová jablka jsme znali jenom z knížek. Ale proč připomínat právě banány?

Ty totiž byly. Ne sice v takovém množství, jako dnes v regálech či kontejnerech, ale byly, to vím. Když jsem v roce 1962 začínal novinářskou kariéru jako redaktor okresních novin Rozvoj v Rakovníku, bydlel jsem dva roky v podnájmu u paní, která pracovala v rozvozu ovoce a zeleniny. Banány byly, citrony též, občas i pomeranče. Což ale není obhajoba doby prezidentování A. Novotného, jenom připomínka. Nabízí se tedy otázka, proč ona fronta příslušníků kulturní fronty tak zoufale toužila právě po tomto ovoci?

Herci, banány a alkohol, jak se to rýmuje?

A víte, že docela dobře? Dokonce všestranně dobře. Například toto ovoce musí být pařmenům symbolické už jenom tím, že obsahuje etanol, hovorově špiritus, který si běžně spojujeme s alkoholickými nápoji. Však se také k výrobě etanolu používají právě banánové slupky. Sotva však předpokládat, že by některá umělecká párty v jakémkoli sklepu vrcholila pouze jejich přehnanou konzumací, byť třeba při čtení povídek Opilé banány spisovatele Šabacha. To už větší grády nabídne domácí banánové víno či likér, natož nějaká značková lihovina, třeba třicetiprocentní Cobana Liquera vyráběná ze sladkých banánů z Kanárských ostrovů. Případně flambované s čokoládou a rumem.

A jak proti opilosti etanolem bojovat? Budete se divit, ale právě na základě bratrovražedného boje tohoto ovoce, tedy jeho spotřebou. Třeba když před plánovanou zábavou sníte dva až tři banány, protože obsahují značné množství vody. (Pro zvláště zvídavé: Když lidé pijí alkohol, většinou si k němu nedávají vodu, takže jsou pak dehydrovaní a druhý den je jim špatně. Alkohol blokuje tvorbu hormonů, které napomáhají tělu udržet vodu, a v banánech obsažený draslík zabraňuje minerální nerovnováze, která se s pitím alkoholu spojuje.) A pokud jste tuto dobrou radu opominuli, a na druhý den je vám všelijak, jedním z nejrychlejších způsobů jak překonat kocovinu je - banánový mléčný šejk přislazený medem.

Tak už víte, proč a z jakých důvodů jsou všestranně použitelné banány v centru zájmu umělecké scény? A proč se jejich nedostatek tehdejšímu režimu z jistých kruhů dodnes vyčítá? Či proč tento fakt může být důvodem k realizaci takové předvolební pitomosti.

Příklady táhnou, zvláště podobné

Proto se přidám i já, mám taky potřebu něco si s předlistopadovým režimem vyříkat. Inspirován natočím rovněž jednu frontu. Bez grantu, jenom na telefon, dialogy sesmolím sám a vytvořit dav mi ochotně přislíbilo několik sousedů. Například otec mladé čtyřčlenné rodiny, jež dá za podnájem půl jednoho platu, nebo samoživitelka, která musí s dětmi bydlet u rodičů.

Na natáčení se vydám ze svého družstevního bytu 3+1, v roce 1973 pořízeném za 32 000 Kčs (tedy za zhruba dvacet čistých měsíčních příjmů, což by dnes nestačilo ani na půl čtverečního metru), v ruce primitivní scénář. Začíná vzkazem úřednice u okénka „Už nebudou!“, což se potom ve frontě jako vlna přelévá od jednoho zklamaného k druhého: „Už nebudou… Už nebudou… Už nebudou… Dostupný byty pro vobyčejný lidi už nikdy nebudou…“