Romští autoři prostřednictvím osobních a rodinných příběhů s humorem i nostalgickým smutkem líčí sametovou euforii z možnosti podnikat, zakládat politická hnutí a etnoemancipační sdružení. Záhy však tyto radostné okamžiky v jejich vzpomínkách vystřídají obrazy tvrdé porevoluční reality, zejména existenční nejistoty, která nebyla ani tak důsledkem transformace, jako spíše výsledkem čtyřiceti let komunistické politiky uplatňované vůči Romům.
  |
„Myslím si, že lidé z majority netuší, s čím se v devadesátých letech Romové potýkali. A je to pochopitelné, každý měl tehdy co dělat sám se sebou, aby uživil rodinu. Nicméně tahle neznalost má bohužel za následek, že většina lidí smýšlí o Romech předsudečně. Naše knihy snad otevřou veřejnosti oči,“ doufá jedna z autorek Rena Horvátová.
Příchod romů do měst brzy vyvolal mezi starousedlíky nevoli, na což si dobře vzpomíná autorka Stanislava Ondová. Jedna z chomutovských ulic, ve které bez problémů společně žili čeští i romští sousedé, se brzy rozdělila na domy, kde bylo přijatelné a bezpečné bydlet, a kde naopak. „Moje vzpomínky jsou zkrátka jiné. Čeští vrstevníci se nejspíš budou divit, co jsme jako děti zakoušeli. Všichni si pamatujeme kupónovku, šušťákovky z tržnice, videoklipy Michaela Jacksona, my bohužel i strach ze skinů, kteří nám házeli kameny do oken,“ konstatuje Ondová.
Obě dvě kniha nabízejí dohromady třicet pět povídek. Romští spisovatelé ukazují, že ačkoliv historický milník vnímají docela jinak, bolestivých zkušeností ušetřeni nebyli. Navzdory všem prožitým příkořím a těžkostem však v knihách nepřevládá pocit rezignace a zklamání, ale spíše opatrného optimismu a vděku za příležitosti, kterých se ve svobodných podmínkách Romové dokázali chopit.
