Kultura21.cz

Pozici zajímavé zpěvačky si vydobyla už v polovině šedesátých let, kdy natáčela v ostravském rozhlase soulové písničky. Avšak velká sláva přišla až začátkem sedmdesátých let poté, co natočila písně jako Kůň bílý, Čím zvoní píseň má, Mámo, kup mi brášku nebo Markétka, na které navázaly malé písničkové skvosty typu Wykrentovy skladby Lásko. Pak následovala nepřeberná řada křehkých šansonů, jímavých balad či tanečních písniček ve stylu funky či soulu, z nichž ona udělala hity. Právě v těchto dnech slaví zpěvačka 80. narozeniny.

Marie Rottrová nazpívala řadu hitů ze zahraničí, ale na druhé straně měla dostatek původních písní napsaných přímo pro ni. Byly mezi nimi i balady a šansony, ale také skladby určené k tanci. Komponovali pro ni Bohuslav Ondráček, Vladimír Figar nebo Jiří Urbánek, zatímco texty psali Jaroslav Wykrent, Jiřina Fikejzová nebo Jaromír Nohavica.

Ovšem tohle všechno přišlo až po období, kdy zpívala ponejvíce v angličtině a za zády se jí vystřídalo několik menších kapel i velkých orchestrů. Tehdy Marie Rottrová hledala sebe samu - a našla. Tehdy se našla v repertoáru Arethy Franklin a dalších černošských zpěvaček, i když jejich písničky zpívala jinak, přesto báječně.

Zpívající bankovní úřednice

Už v dobách, kdy pracovala v Ostravě jako bankovní úřednice, zpívala - coby nadšená amatérka - s tanečním orchestrem, později se skupinou Františka Trnky, a celé toto období vyvrcholilo spoluprací s ostravským rozhlasovým orchestrem. Teprve až potom přišla nabídka od skupiny Samuel, kterou přijala. "Bylo to osudové rozhodnutí, a navíc dvojnásobné," vzpomíná Marie Rottrová. "Jednak jsem nastoupila do kapely, jednak jsem se poznala se svým prvním manželem Vlastimilem Kučajem. Právě se vrátil z vojny, hrál na kytaru a zpíval, a navíc mi imponoval, protože byl sportovní pilot. Zanedlouho jsme se vzali a posléze založili skupinu Majestic. Na repertoáru byla hlavně černošská americká hudba, kterou jsme hrávali v Ostravě - Porubě. Také se nám narodili dva kluci. Takové byly moje amatérské začátky..."

K profesionální kariéře přičichla až v roce 1969. Bylo jí osmadvacet let a doma už měla dva malé synky. Dostala tehdy nabídku od skupiny Flamingo, kterou tvořili muzikanti Ostravského rozhlasového orchestru. "Tehdy od nich odcházela Hanka Zagorová do Prahy, a tak jsem nastoupila místo ní. V tu chvíli se ze mne stala profesionální zpěvačka. Od té doby se však začaly ochlazovat vztahy mezi mnou a manželem. Zatímco já působila ve Flamingu, on zůstal v Majestiku a bylo mu to líto," přiznala před časem zpěvačka.

I když se s Vlastimilem Kučajem rozešla, stal se z exmanžela časem kamarád, který pro ni psal nadále i v dalších letech písničky, které se objevovaly na jejích pozdějších albech. Ve Flamingu přešla razantně od swingu k soulové muzice, což dokládá mnoho nahrávek, mimochodem i několik parádních duetů s Petrem Němcem (Opatruj svých sedmnáct, Volej známý číslo, Tobogán). Kapelu tehdy vedl až do své předčasné smrti (1975) znamenitý trumpetista Richard Kovalčík, druhý osudový muž Marie Rottrové. "Měla jsem obrovské štěstí, odevzdávala jsem mu maximum a on mi to stejnou míru vracel," uzavírá jednu z nejkrásnějších a zároveň nejtěžších kapitol svého života zpěvačka.

"... Žít v Ostravě znamená z hlediska beatové geografie být poněkud za bukem, tak opravdová kariéra pro ni začíná právě teď, po velkém úspěchu na beatovém festivalu, kde ji většina hudebníků a odborníků viděla poprvé, trvalým navázáním spolupráce se skupinou Flamingo a snad už i podepsáním exkluzívní smlouvy s firmou Supraphon. Zatím jí ještě mohu říkat česká Lady Soul..." (Jaromír Tůma, Melodie č. 5/1969)

Život Marie Rottrové

Marie Rottrová pochází z Ostravy, kde se 13. listopadu 1941 narodila. V Ostravě prožila velkou část svého života, zažila tam i velký kus své umělecké kariéry. Po základní škole nastoupila na gymnázium, po maturitě začala pracovat ve spořitelně. Se zpíváním a muzikou ale začala poměrně brzo. "Pocházím z ostravské části Hrušov, můj tatínek byl skladatel, sbormistr a varhaník v tamním kostele sv. Františka z Assisi. Byl také prvním mužem, který hrál v mém životě nezastupitelnou roli. Byl o třiadvacet let starší než moje maminka. Když jsem se narodila, bylo mu pětačtyřicet, takže pro mne a mého bratra představoval velkou autoritu. Nicméně byl ohromný vtipálek a smysl pro až sarkastický humor jsem zdědila po něm. Po mamince jsem dostala do vínku zase hlas. Zpívala v kostelním sboru a amatérsky operetu. Dodnes slyším její Ave Marie Franze Schuberta," vzpomíná Marie Rottrová.

Ve svých třinácti letech zpívala v kostelním sboru, a kromě psaní básniček se učila - k potěše svého otce - hrát na klavír. Hrála devět let, ale jak sama přiznává, vážná hudba jí souzena nebyla, zvláště když její bratr sáhl po kytaře a začal hrát a zpívat rokenroly Elvise Presleyho. To pak zpívala s ním a s klavírem byl konec.

V roce 1960 se zúčastnila soutěže mladých talentů a na finálovém koncertě, který doprovázel Orchestr Gustava Broma, se umístila jako čtvrtá. Poté reprezentovala Ostravu v pražském soutěžním pořadu Poprvé před kamerou a tehdy v něm zvítězila s písní Jana Hammera a Jaromíra Hořce Rozmarné stvoření. To byl de facto začátek její nahrávací kariéry.

Od roku 1961 natočila několik desítek nahrávek a její tehdejší hudební růst by se dal charakterizovat asi takto - od běžné taneční písně přes beat až k soulové písni. V roce 1968 už měla na svém kontě dva singly s písněmi Paroloď, Jsi jen blud a Jsem bláhová.

I když ji muzika bavila, uvažovala, že by ji po maturitě bavilo studovat filozofii, psychologii nebo logiku, ostatně o tyto obory se zajímá dodnes. Přesto si tenkrát podala přihlášku na práva, leč přijata nebyla. "Zřejmě proto, že jsem byla z hluboce věřící rodiny," říká Marie Rottrová. "Tatínek měl tehdy kamaráda ve spořitelně, a tak jsem se po maturitě ocitla nejdřív v pobočce a za rok v hlavní ostravské spořitelně."

Flamingo s Marií Rottrovou a Petrem Němcem

Zpívala a nahrávala ve svém volném čase, setkávala se se spoustou muzikantů a autorů, její repertoár se postupně rozšiřoval a vyhraňoval. Stoupala i obliba jejích soulových nahrávek stejně jako její popularita. Když někdy v roce 1969 položil hudební publicista Jaromír Tůma Marii Rottrové otázku, jestli si myslí, že hudba, kterou dělá, má u nás naději, odpověděla: "Nevím, jestli to má šanci, snad jen u několika fanoušků." Když jí otázku zopakoval o rok později, řekla: "Ano, ohlas je velký..." - Jak by ne, Flamingo s Marií Rottrovou a Petrem Němcem mělo za sebou nejen účast na druhém československém beatovém festivalu v Praze či několik televizních vystoupení, ale také turné po českých městech, a takřka všude bylo vyprodáno.

"Když se dívám na vzestup Marie Rottrové, uvědomuju si, jak Richard Kovalčík dovedl hnát všechno dopředu," okomentovala tehdejší vzestup své ostravské kolegyně Helena Vondráčková.

"Jsou u nás hlasy krásnější. Existují tu taky hlasy všestrannější, Marii Rottrové je například cizí kantiléna, křehký pěvecký humor a vlastně nikdy nezazářila ani v běžném diskotékovém šlágru. Její technika není souměřitelná s kouzly Pilarové, Vondráčkové nebo Čeřovské. Zato však může rozdávat rytmickou dokonalost a bezprostřednost, hlasové napětí, umění výrazově naplnit každou notu a spojit smyslovost a oduševnělost. Silou svého vnitřního temperamentu a jeho nádherným pěveckým zvládnutím je Marie Rottrová jedinečná. Nikdy nebude zpívat jako černé soulové interpretky, k nimž s takovou úctou vzhlíží. Ale má-li s nimi něco společného, je to samozřejmě podání. Ani v nejvypjatější skladbě u ní necítíte křeč, pózu, hysterii. Pro soulového zpěváka není nejtěžší naučit se vnějším žánrovým znakům, vím dokonce o několika ekvilibristech, kteří báječně napodobí Raye Charlese. To je věc manýry. Ale nikdo nenapodobí Charlesovu uvolněnost." (Jiří Černý, Melodie č. 1/1973)

Bylo to někdy v roce 1970, kdy o spolupráci s Marií Rottrovou projevil zájem Karel Gott. A reakce ostravské zpěvačky? Pravda, natočili spolu duet Mít pouhej tejden, ale dál se už nic nedělo. Marie Rottrová zůstala po řadu let věrná Ostravě i kapele Flamingo, která začala patrně z "administrativních" důvodů (strana a vláda tehdy nerada viděla anglicky znějící názvy) používat hezký český název Plameňáci.

A proč tenkrát nešla za Gottem do Prahy? "Musela bych opustit Flamingo a zpívat jiné písničky. Musela bych se rozloučit se spoustou věcí, se kterými jsem rozloučit nechtěla. Navíc jsem měla ráda jednoho člověka z kapely. To sehrálo podstatnou roli. Vlastně rozhodující," řekla zpěvačka v rozhovoru pro dnes už neexistující časopis Mladý svět.

Lyry, hity a bílé vrány

Sedmdesátá a osmdesátá léta znamenala pro Marii Rottrovou hotový seriál úspěchů. Začalo to účastí v domácí soutěži festivalu Bratislavská lyra 1971, kde spolu s Petrem Němcem soutěžili s "nadupaným" duetem Bohuslava Ondráčka a Zdeňka Borovce Hej, nebuď nesvá. A bylo to právě při této písni, kdy "publikum procitlo z festivalové vážnosti a s radostí dalo písničce svou cenu," jak trefně poznamenal ve své reportáži kritik Jiří Černý.

Zpěvačka, která měla v roce 1971 velký hit Kůň bílý, se tak mohla opřít nejen o perfektní kapelu, ale rovněž o kvalitní autory, kteří ji psali takříkajíc na tělo. Vedle Jiřího Urbánka, Vlastimila Kučaje, Vladimíra Čorta, Pavla Vrby nebo Jaroslava Wykrenta to byl například také pražský hitmaker Bohuslav Ondráček. Už tehdy pro ni napsal několik písniček (Čím zvoní píseň má, Pojďme, kam nás nohy ponesou, Svatba U dvou lilií), které způsobily, že se ve Zlatém slavíku za rok 1971 ocitla v kategorii zpěvaček na třetím místě. A pak v té době měla ještě jeden velký hit, který udělala z písničky Vladimíra Rukavičky a Milana Procházky Mámo, kup mi brášku. Líbila se však také písnička Co mám, to dám, což je vlastně polská lidovka opatřená českým textem Jiřiny Fikejzové.

"Natočení Koně bílého a dalších polských písniček má trošku "na svědomí" to, že se v Ostravě běžně díváme na oba polské televizní programy. Brzy jsem zjistila, že polští autoři píší muziku, kterou bych sama moc ráda zpívala. Je sice ovlivněná anglosaským směrem, ale je v ní dost polských motivů. Slyšela jsem dokonce několik velmi hezkých polských soulovek a bluesovek." (Marie Rottrová, Melodie č. 11/1980)

Nazpívala ostatně i ústřední písničku Karla Svobody a Zdeňka Rytíře Život utíká pro detektivku režiséra Václava Vorlíčka Smrt si vybírá (1972), ale ve filmu plném hereckých hvězd (Václav Postránecký, Jan Libíček, Ladislav Mrkvička), ji "zpívá" v roli zpěvačky Kláry Jana Šulcová.

Že byla Marie Rottrová i dobrou showmankou, předvedla třeba v rámci televizního Silvestra (1972) spolu s Helenou Vondráčkovou a Naďou Urbánkovou v rozverné písničce Anči sviť. Později uplatnila svůj smysl pro humor a komediální nadsázku v televizní sérii Divadélko pod věží, anebo - opět v triu s Jitkou Zelenkovou a Helenou Vondráčkovou - v evergreenu Bei mir bistu shein, který zazněl v jejich podání v pořadu Čin čin (1993).

"Ráda bych jela na nějaký zahraniční festival ověřit si svoje mindráky, takové maličké. Naše neúspěchy mě dost zaráží. Všude teď vyhrávají Poláci, Maďaři, Jugoslávci... Moc bych to chtěla zkusit. S písničkou, které bych věřila, že buď vyhraje, nebo úplně propadne," prohlásila v rozhovoru, který uveřejnil časopis Melodie č. 1/1973.

Možnost reprezentovat na zahraničním festivalu dostala v létě téhož roku v polských Sopotech, kde doposud žádný z českých interpretů nezabodoval. Ale tehdy ještě neprorazila - stejně jako Hana Ulrychová nebo Jana Kocianová, které tam tenkrát soutěžily také. "Supraphon reprezentovala Marie Rottrová," napsal v recenzi pro Melodii č. 11/1973 kritik Josef Kotek, a byl kritický. "Ani její repertoár, pohybující se v neměnném, extatickém forte, na publikum nezapůsobil, snad vlivem trémy z velkého pódia a zároveň i snahou tento prostor plně zvládnout zbytněla zpěvaččina soulová osobitost skoro až v křeč."

Bratislavská lyra

V roce 1973 se zpěvačka zúčastnila také Bratislavské lyry, kde soutěžila s písní Mariana Vargy a Kamila Peteraje Piesočný dom. Zpívala ji samozřejmě slovensky, ale žádnou z cen písni nevyzpívala. Přesto se o festivalové štěstí pokusila i v několika dalších ročnících. Měla být na Lyře i v roce 1975, ale nakonec písničku Zdeňka Marata a Zdeňka Borovce Nestůj, běž dál odzpívala (de facto zaskočila) Hana Ulrychová, neboť Marie Rottrová onemocněla.
O rok později zpívala v domácí soutěži Bratislavské lyry dokonce dvakrát - jednak písničku Ta řeč je tvá máma (Bohuslav Ondráček/Zdeněk Borovec), jednak duet s Petrem Němecem Pojď (Jiří Urbánek/Jaroslav Wykrent), ale i tentokrát z toho nebyla žádná cena, i když reakce publika byla na obě písničky více než skvělá. Nedařilo se jí ani v roce 1982, kdy na Lyře soutěžila s takřka pětiminutovou písní Jiřího Zmožka a Zdeňka Borovce Ten vůz už jel. Navzdory porotě, která působivou skladbu patrně přeslechla, patří písnička k těm, jež se dodnes hrají a zpěvačka je na svých koncertech léta uváděla.

Zatímco na Bratislavské lyře se jí moc nedařilo, jinak to bylo na Děčínské kotvě. Prvně na tomto festivalu soutěžila už v roce 1971, a to s písní Petra Jandy a Václava Fischera Ještě chvíli, ale na žádnou z cen tenkrát nedosáhla. Podařilo se jí to až v roce 1977, kdy se svižnou Ondráčkovou písničkou Sedm divů světa jubilejní desátý ročník děčínského festivalu s přehledem vyhrála. "Vítězná skladba přinesla silný a nosný melodický nápad, nový a neokoukaný, písnička sama podtrhuje výjimečné interpretační schopnosti Marie Rottrové," napsal ve své zprávě o děčínském festivalu pro časopis Květa publicista Miloš Skalka.

"... Příkladně zapůsobila Ondráčkova píseň Sedm divů světa objevným textem dosud neznámé Dagmar Outlé. Interpretace se suverénně ujala Marie Rottrová, aranžmá tu funkčně podtrhlo efektní exotičnost pentatonické melodiky a svěží rytmus hudebního nápadu, mírně rušily nechtěně komické přípodotky sboru." (Pavel Skála, Melodie č. 9/1977)

Lásko

Podstatné však bylo to, že se v jejím repertoáru začalo objevovat stále více původních písní, navíc měla štěstí, že přicházely příležitosti, jež měly ohlas u publika a kritiky. Takovou první vlaštovkou byla křehká lyrická písnička Jaroslava Wykrenta Lásko.

"Jaroslav Wykrent ji napsal pro sebe, a když s námi jezdil jako host mého pořadu a brnkal si ji v šatně, strašně se mi líbila. Tak dlouho jsem ho přemlouvala, až mi ji nakonec dal. Málokdo ale ví, že tohle je vlastně druhá verze. Ta první byla v aranžmá à la Chicago, což byl styl, který kdysi našeho kapela vyznávala - s dechy a tvrdými bicími. Když jsem pak to aranžmá slyšela na zkoušce, zděsila jsem se. Pohádala jsem se s kapelou, protože jsem byla přesvědčená, že tak ta písnička prostě nemůže vypadat. Vláďa Figar tehdy prohlásil, že jinak ta písnička být nemůže... Nakonec však přece jenom napsal krásnou verzi s hammondkami a violoncellem," zavzpomíná Marie Rottrová.

Písnička Lásko, která vyšla prvně na supraphonském singlu v roce 1974, zdobí několik kompilací zpěvačky, tou zcela první byl výběr z let 1971 - 1978, který se objevil na dlouhohrající desce Ty, kdo jdeš kolem (1979).

Písnička se stala hitem, který byl nakonec oceněn i během vyhlašování výsledků ankety Zlatý slavík 1974, rok co rok organizované časopisem Mladý svět. Novinkou tehdejšího ročníku se stalo udílení ceny Bílá vrána, kterou porota složená z odborníků a hudebních kritiků udělila nejlepšímu albu a nejlepší singlové nahrávce z domácí autorské dílny. Cenu si tenkrát odnesl Petr Ulrych za album Nikola Šuhaj loupežník a píseň Lásko autora Jaroslava Wykrenta, kterou nazpívala Marie Rottrová.

To mám tak ráda

Někdy v roce 1975 jí přinesla Jiřina Fikejzová francouzskou píseň Je suis malade, k níž napsala text To mám tak ráda - a interpretka za ni posléze dostala tehdy prestižní Cenu časopisu Melodie včetně titulu Zpěvačkou roku. A byla to právě zmíněná písnička, díky které začalo publikum vnímat Marii Rottrovou jako novou šansoniérku.

Rozebíral to s ní i v Melodii č. 8/1976 František Horáček. Podle něj prý měla odjakživa ze všeho nejvíc ráda soul, což je kultura hodně vzdálená oblasti francouzského šansonu. A tady je interpretčina odpověď: "Já jsem francouzskou muziku nikdy neznala a nesledovala, nijak mě nezajímala. Lamovu písničku mi vybrali a nabídli v Supraphonu, tak jsem si domů vzala singl a poslouchala jsem ho mockrát a nakonec jsem si řekla, že bych to snad mohla, ale jinak. On to zpívá takovou tou krásnou kantilénou, já kantilénu vůbec neumím, musela jsem tedy jít po výrazu, po textu. A nějak mi to přirostlo k srdci. Ani jsem si to nijak zvlášť nepřipravovala, přečetla jsem si text a už předem jsem věděla, jak to jedině můžu zpívat."

O pár let později se dnes už zpěvaččina kultovní píseň To mám tak ráda - spolu s ní také její interpretka - dostala do filmu Dušana Kleina Kam nikdo nesmí (1979). Ještě předtím natočila ústřední písničku - Já se já mám - do romantické komedie režiséra Iva Nováka Léto s kovbojem (1975), kde hráli hlavní role Daniela Kolářová a Jaromír Hanzlík.

V roce 1975 se měla ostravská zpěvačka dokonce objevit i na prknech pražského divadla Semafor, a to ve hře Jiřího Suchého a Ferdinanda Havlíka Skleněné prkno. K premiéře však nikdy nedošlo, protože hra se "pánům nahoře" nelíbila a autoři už neměli sílu dílo neustále proškrtávat a přepisovat.

"... Po premiéře v Lucerně mi Vladimír Čort řekl, že jsem v Marii, soulové zpěvačce, objevila cítění pro šanson. Pro mne šanson = píseň, soul = duše. Pro bezduché písničky by bylo Marie Rottrové škoda. Mám ji ráda také proto, že je odmítá i za cenu nepřízně. A že s ní publikum nehraje onu prajednoduchou hru na přízeň, nepodbízí se, protože nepodceňuje jeho vkus. Rozumíme si. Píšu pro ni ráda, je mi blízká živočišnost korigovaná rozumem, hoří si jako tichý oheň, která občas vzplane a popálí. Už se mi stalo, když jsem slyšela Marii zpívat text, s nímž jsem se profesionálně trápila, že mě mrazilo, jako bych píseň slyšela poprvé. Jako by slovům dala další rozměr, jako by pod textem bylo navíc něco nesdělitelného, a přece zcela srozumitelného. Ona prostě ví a navíc cítí." (Jiřina Fikejzová, Melodie č. 8/1976)

V sedmdesátých letech zpěvačka nadále bodovala v přehledech nejprodávanějších singlů, o což se postaraly písničky jako Markétka, On má, Řeka lásky, Expres mléčné dráhy, Řekni, kde ty kytky jsou, Má se stát, Bouda Na horroru, Hrej mi nebo Střapatá, nohatá. Vedle koncertů v tehdejším Československu projela s Plameňáky i kus světa, když vystupovala ve Švýcarsku, Holandsku, na Kubě, v tehdejším Sovětském svazu, Polsku, Finsku Švédsku, Francii a v obou německých státech.

Pro zahraniční publikum bylo určeno i zpěvaččino první exportní album. Už jeho samotný název Rhytm & Romance (1978) se supraphonskou etikou a znáčkem Artie prozradil záměr editorů - prezentovat Marii Rottrovou v její odpichové i lyrické podobě. Na desce se objevily v anglických mutacích takové písně jako Lásko, Řeka lásky, Kruh světla, Vysoko v horách, Ráno, To mám tak ráda, Expres mléčné dráhy, Modré oči mládí nebo Quasimodův sen, ze známých zahraničních hitů tu byly zařazeny zpěvaččiny cover verze písní Nutbush City Limits z repertoáru Tiny Turner nebo I´ve Had Enough z pera Joea Zawinula.

Brzo se z ní stala jedna z nejvytíženějších českých zpěvaček. Přesto i ona bojovala svého času s výčitkami: "Dlouho jsem si vyčítala, že jsem se vůči synům zachovala jako špatná máma. Protože zpívat s profesionální kapelou, to znamená být polovinu a někdy i dvě třetiny každého měsíce na šňůrách koncertů. Časem jsem ale zjistila, že to s výčitkami, i když do určité míry oprávněnými, trošku přeháním. Samozřejmě, nemohla jsem se o kluky starat tak, jako se třeba o mě starala moje maminka s tatínkem. Na druhou stranu jsem zjišťovala, kolik existuje rodičů, kteří mají na své děti daleko více času a přitom se jim nevěnují tak, jak jsem se klukům, přes všechno vytížení, věnovala já."

Hvězdolet 06

V roce 1979 vstoupila do projektu Hvězdolet 06, což byla dlouhohrající deska, kterou si - spolu s textařem Zdeňkem Borovcem - vymyslel skladatel Bohuslav Ondráček a na které se podílela spolu s Helenou Vondráčkovou, Václavem Neckářem, Hanou Zagorovou, Jiřím Schelingerem a Jiřím Kornem. Každý ze zmíněných interpretů měl na albu dvě sólové písně, v dalších titulech účinkoval v unikátním sboru spolu s dalšími protagonisty. Sólově si Marie Rotrrová zazpívala v písničkách Táta vám dá napít a Proud času naštěstí jde dál. Přesto neměla deska takový ohlas, jak se očekávalo, což padá na vrub minimální propagace. Kdyby třeba vznikl televizní film, v němž by se objevilo všech šest pěveckých hvězd, nemusel tento projekt zapadnout jen tak do ztracena.

"Projekt Hvězdolet 06, na němž se podílelo šest interpretů, které si autor Boban Ondráček vybral, neměl v médiích velkou odezvu. Je to škoda, protože si dodnes myslím, že po Golden Kids se Bobanovi podařilo dát do kupy opět pár sólistů, kteří měli chuť společně něco vytvořit. Já jsem šťastnej, že jsem se na těchto písních se svými kolegyněmi a kolegy podílel," nechal se slyšet Václav Neckář.

Velký ohlas měla zpěvaččina pěvecko-herecká účast v televizním muzikálu Neberte nám princeznu (1981), který v režii Martina Hoffmeistera natočila bratislavská televize a ve kterém se objevili Marika Gombitová a Miroslav Žbirka. Autorem hudby je Dežo Ursíny a Marie Rotrrová tady představuje matku hlavní hrdinky. Povedla se i vtipná televizní parodie úspěšného televizního seriálu Nemocnice na kraji města, která v režii Jaromíra Vašty dostala název Zpěváci na kraji nemocnice (1982) - Marie Rottrová tady měla postavu doktorky Králové. Až potom přišla postava královny matky, kterou si Marie Rottrová střihla v dalším televizním muzikálu Plaváček (1986), pod nímž je jako režisérka podepsána Jiřina Pokorná-Makoszová. Pohádkově laděné dílko s hudbou Pavla Skalického vzniklo v pražském televizním studiu a jako hlavní hvězdy se tu objevily - začínající Iveta Bartošová a Stanislav Hložek.

S pohádkami měla zpěvačka co dočinění i na albu Marie Rottrová vypráví pohádky Františka Nepila (1981), na kterém přitom vedle pohádkových vyprávěnek (Než začne ptáček hnízdit, Na čem se houpávali malí obříci, Jak vypadají hvězdy, Jak se dělá nebeská palačinka, Největší práci dá skřivánkovi žito, Hrál pán na flétnu) nechybělo ani několik jejích písniček (Střapatá, nohatá, Mámo, kup mi brášku, Čím zvoní píseň má, Expres mléčné dráhy, Paroloď, Štěstí, Markétka).

Mimořádně úspěšná bylo i její supraphonské album Marie a spol. (1987), na které natočila celou řadu duetů, ať už s Petrem Němcem (Ranní loučení), Karlem Černochem (Pár slov, pár gest), Pavlem Bobkem (S tím bláznem si nic nezačínej), Jiřím Kornem (Venku je déšť a mráz), Pavlem Landovským (Zatracenej čáp) nebo Jiřím Bartoškou (Klíč pro štěstí). Ale to už také sklízela velké úspěchy s písněmi, které pro ni otextoval písničkář a brilantní textař - Jaromír Nohavica (Lásko, voníš deštěm, Muž č. 1, Lhář, Dívka, která spí jen tak, Já a ty, Tak tohle je láska, Tahitská dívka, Proč za mnou stále jdeš).

Lásky, které voní deštěm

"První písničky pro mě složil Jirka Urbánek a můj první muž, a ti se tehdy v Ostravě obrátili na Jarka, jestli by pro mne něco nenapsal. Takovým vyvrcholením naší spolupráce se stala písnička Lásko, voníš deštěm, v originále She´s Gone od skupiny Black Sabath. Celkem jsem v ostravském rádiu natočila čtyřiadvacet písní s jeho texty," řekla o spolupráci s Jaromírem Nohavicou v roce 2002 v rozhovoru pro časopis Vlasta Marie Rottrová.

Přitom nadále spolupracovala s textaři, jako byli Vladimír Čort (Tobogán, Volej známý číslo, Tisíc tváří lásky, Krajina po bitvě, Bílá pláž, Expres mléčné dráhy, Já jsem jen pouhým stínem tvým) Zdeněk Borovec (Hodina H, Zřejmě letos nikde nejsou kytky, Ten vůz už jel, Jiřina Fikejzová (Kde jsi, Máma, Hvězda Supernova, Řekni, kde ty kytky jsou, Co je mezi námi, lásko, Chci tě, Kdo má rád, Osud mi tě přál) Jaroslav Wykrent (Oči, Střapatá, nohatá, Večerem zhýčkaná, Jizva na dlani, Skořápky ořechů, To nic, Ty, kdo jdeš kolem) nebo Pavel Vrba (Mít pouhej tejden, Začalo lejt, Má se stát, Bouda Na horroru, Ať soused shůry bouchá, Když tohle vím jen já).

"Rottrová se vydává v prvních třech písních, jako kdyby jí zbýval poslední večer. Jestliže soul byl vždycky její druhou mateřštinou, tady překonává sama sebe. Pro každou světovou zpěvačku by bylo ctí po Michaelu Jacksonovi (Blame In On The Boogie), Valerii Simpsonové (Surrender) a Arethě Franklinové (Call Me) takhle zazpívat jejich skladby. Rottrovou ženou i texty, zvlášť Dagmar Outlé (Teď právě máš svou šanci) a Jiřiny Fikejzové (Kdo má rád), oba nabité - stejně jako hudba - erotikou, přímou a nedekorativní, s nejprostším slovníkem, využitím zejména Fikejzovou naze a bez artistních zábran. Kolik odlišných podob ženství umí Rottrová vyzpívat, znovu dokazuje, podporována dechem dalekých prostorů Figarova aranžmá, v Lásko, voníš deštěm, vážnost jejího hlasu ve střední a nižší poloze je odevzdaně výmluvná..." (Jiří Černý v recenzi na album Muž č. 1, Melodie č. 5/1982)

Divadélko pod věží

V osmdesátých letech dostala Marie Rotrrová velkou šanci v ostravské televizi, která s ní v komorním prostředí kavárny ostravské radnice natočila dvacet dílů hudebně-zábavného pořadu Divadélko pod věží, a jeden, velkolepý, která se už natáčel v ostravské sportovní hale. Hlavní hvězda si do něj zvala hosty z nejrůznějších profesí, s nimiž si často zazpívala duet. I tehdy měla za zády Plameňáky, které - po Richardu Kovalčíkovi - vedl Vladimír Figar.

"Miloš Zapletal, který se stal mým manažerem a byl vždy plný nápadů, vymyslel i Divadélko pod věží. Kromě zpívání jsem začala i trochu moderovat, hrát, vytvářeli jsme různé scénky... Setkala jsem se se spoustou nádherných lidí, kteří byli mými hosty. Hostovali tu Jiří Sovák, Vladimír Menšík, Ladislav Chudík, Jiřina Bohdalová, Jiří Bartoška, Pavel Bobek, Viktor Preiss a řada dalších. Pořad nespočíval jen v tom, sednout si s hostem ke stolu a povídat si o ničem - byl plný nápadů. Jiří Srnec například uplatnil nápady z Černého divadla, a tak když jsem zpívala písničku, létala jsem v povětří. Nebo Iva Janžurová, když hrála mou kadeřnici, mydlila mi hlavu šlehačkou a na vlasech mi dělala dort. S Petrem Nárožným jsme byli milenci ve snu. Byla to krásná doba," zavzpomínala na Divadélko pod věží Marie Rottrová v rozhovoru pro srpnové vydání časopisu Xantypa v roce 1997.

Pravda ovšem je, že se uměla orientovat na ty správné lidi a rozeznala kvalitní a nekvalitní text, což se projevilo v jejím repertoáru, kde není místo pro vatu. A měla - buďto ona nebo její spolupracovníci - čich na písně zahraniční provenience. Také se tomu říká dobrý odhad a vytříbený vkus. Ostatně i v posledních letech působí Marie Rottrová na posluchače a diváky příjemným dojmem zralé ženy, která umí, ví a zná. Nepodbízí se, zůstává stále svá a snaží se řídit dobrým vkusem- ať už co se písniček, oblečení včetně účesu týče - stejně jako svým ženským instinktem. Její elegantní ženství prostě jen tak nevyjde z módy.

Když cítila potřebu změny, dokázala se přestěhovat nejen do Prahy, což bylo v roce 1985, ale i klidně - v tomto případě uposlechla volání svého srdce - do německého Stuttgartu, aby se tam stala na nějaký čas oddanou manželkou a ženou v domácnosti. Nechala kariéru kariérou a zvolnila tempo. "Bylo za tím dvacet let vyčerpávající práce, což obnášelo i pětadvacet koncertů do měsíce, do toho televizní natáčení či práce v nahrávacím studiu, únavné harcování z místa na místo... Navíc to neustálé pendlování mezi Ostravou a Prahou. Začala jsem mít zdravotní potíže. Potřebovala jsem si odpočinout, vypnout, změnit režim. A tak jsem se v roce 1985 vdala a zmizela do Stuttgartu," říká zpěvačka, která se svým druhým manželem seznámila, když kupovala mladšímu synovi baskytaru pro leváka.

Ještě než odjela, poslouchala denně rozhlasovou stanici Svobodná Evropa a dostala strach. Měla totiž rozdělanou práci s kapelou a na každý výjezd za manželem musela mít v těch šílených dobách výjezdní doložku. "Když jsme pak s Pavlem Bobkem podepsali Několik vět bála jsem se, že už mě nepustí ven. Manžel podnikal v oboru hudebních nástrojů, zato já pak v Německu nedělala v podstatě nic. Odpočívala jsem, užívala si pohody. Strašně jsem to potřebovala," přiznala Marie Rottrová po svém návratu, i když pravda je, že ještě během své "stuttgartské "epizody" koncertovala po německých klubech s kapelou Horká linka.

"Zpěvačka je to velmi inteligentní, kultivovaná a hlavně - dokonalá. Pamatuji se, jak s ní Ferdinand Havlík onehdy natáčel pro televizi jednu jedinou písničku - Jsi trochu zamračená. Byla to dost náročná melodie a ona ji ve studiu nazpívala prakticky z listu. A tenkrát ten můj respekt před tím, co dovede, ještě stoupnul. Chtěli jsme ji před časem, aby přijala angažmá do Semaforu, ale bohužel z toho nakonec sešlo..." (Jiří Suchý, Melodie č. 8/1976)

Po návratu do Prahy, kde si časem nechala mimo město postavit nový dům, a po rozvodu, který ji nakonec neminul, se postupně vrhla znovu do práce. Nové podmínky jí přály a lidi na ni v žádném případě nezapomněli. Měla se kam a za kým vrátit. Proto i léta devadesátá stejně jako následující dekády byly pro zpěvačku úspěšné.

Vedle zlatem a platinou oceněných kompilací a nejrůznějších hitových výběrů (Flamingo, Lásko, voníš deštěm, Tisíc tváří lásky, Čas pro mnou lásku, Jen ty a já, Všechno nejlepší..., Všechno nejlepší 2, Zlatá kolekce, Co mám, to dám) vycházela během let i alba řadová respektive novinková (Důvěrnosti, Chvíli můj a chvíli svůj, Jeřabiny, Podívej, Stopy). Spolu s Jaroslavem Wykrentem a Petrem Němcem a Flamingem zpěvačka podnikla velké vzpomínkové turné, kde trojice zpěváků uvedla všechny staré hity, ale hojně koncertovala i s kapelou Neřež…

Lady Soul

Marie Rottrová – to jméno je synonymem pro charisma, nezaměnitelný hlas a energii, která nemá na domácí scéně obdoby. Je bez nadsázky legendou, její písně miluje několik generací posluchačů a speciální pozornost si pak bezpochyby zaslouží Rottrové interpretace tzv. černošské hudby, která jí ne nadarmo vynesla přízvisko Lady Soul. A právě s výběrem písní z žánrů jako soul, blues, gospel či black dance music slaví výjimečná dáma české pop-music své letošní významné jubileum, když na novém LP Lady Soul 14× / 1970–2021 vydává 5. listopadu u Supraphonu 13 soulových hitů a zbrusu novou skladbu Pozhasínej k tomu!

„Novinkovou skladbu Pozhasínej napsal můj syn Vítek už před pár lety, takže jsem ji od něj slýchala. Když jsem nyní přemýšlela o nové bonusové písničce na chystané LP, napadla mne zrovna tahle. Líbí se mi, má sváteční atmosféru, a LP navíc vychází krátce před Vánocemi,“ říká Marie Rottrová ke své písňové novince, kterou fanoušci najdou jako závěrečný bonus na LP. 

Když pak přijde na třináctku soulových hitů, jež je základem nového LP, Rottrová k zásadní části své kariéry v průvodním textu ve vnitřním obalu vinylu píše: „Novináři i diváci se mě často ptají, které svoje písničky mám nejradši. Když jim odpovídám, občas zapomenu na soul ze svých začátků, který miluju. Možná za to můžou moji rodiče, kteří mi v šedesátých letech koupili rádio, na němž se dala naladit stanice Radio Luxembourg, a já jsem objevila nový svět! V té době jsme s manželem Vlastíkem Kučajem a dalšími ostravskými muzikanty postavili skupinu Majestic a měli jsme cíl – hrát soul! Scházeli jsme se doma, natáčeli písničky na magnetofon, psali i svoje vlastní a se zápalem jsme je hráli na ‚čajích‘. Začala jsem tuhle hudbu točit v ostravském rozhlase i se skupinou Flamingo, kterou vedl skvělý trumpetista Richard Kovalčík, a naše nahrávky se dostaly na desky Supraphonu.“

Posluchači se tak v případě LP Lady Soul 14× / 1970–2021 mohou těšit na skladby rytmicky strhující, tanečně houpavé či gospelově velebné. Mezi jejich autory najdeme jména jako Ray Charles nebo Aretha Franklinová, Don Covay nebo duo Ashford + Simpsonová s výborně zpívatelnými českými slovy zde nejčastějšího textaře Vladimíra Čorta.

Světovým jménům a hitům tu ale zdatně sekundují také srovnatelně výborné písně Richarda Kovalčíka nebo Jaroslava Wykrenta. Zajímavostí pak je i trojí autorské rodinné zastoupení. Song Labutě si napsala Marie Rottrová sama, skvěle melodickou skladbu Když hvězda padá složil její tehdejší manžel Vlastimil Kučaj a v úvodu zmíněnou letošní novinku syn Vít Rotter.

Foto Supraphon