Lidé, kteří milovali svá hospodářství a rozuměli jim, byli kvůli násilné kolektivizaci často označeni za nepřátele. Takový je i příběh několika sedláků z Telecí, kteří přišli o to nejcennější, o svou půdu.
Obec leží na Českomoravské vrchovině a okouzlí vás svou malebností, najdete tady zachovalou lidovou architekturu i tajemnou zpívající lípu. Staré budovy rozsáhlých selských stavení dávají vzpomenout na časy soukromého hospodaření, kterým se většina lidí v Telecím před rokem 1949 živila.
Po revoluci se někteří k soukromému zemědělství vrátili, ale většina pozemků zůstala v pronájmu místnímu zemědělskému družstvu, komplex jeho budov patří vedle katolického a evangelického kostela k nejvýraznějším dominantám vesnice. Zároveň je i symbolem dovršení kolektivizace zemědělství v 50. letech 20. století. Její průběh byl v obci krutý a má tak tragickou podobu, že v rámci tehdejšího poličského okresu neměl obdoby.
S radostí, jakou může mít jen vesnický boháč
Jednotné zemědělské družstvo vzniklo v obci již na konci května 1949, založili jej místní malozemědělci až bezzemci, o rok později, když přecházeli na II. výrobní typ, vstoupila do družstva takřka celá obec. Na stránkách novin Rozorané meze apelovali autoři článků, že je „ještě zapotřebí, aby okres Polička vymizel z černé tabule hanby v počtu založených JZD,“, a telecké družstvo proto bylo dáváno za příklad všem obcím v okrese.
Jenže družstvo fungovalo jen zdánlivě. Většina zemědělců byla sice členy, ale jejich hlavní motivací ke vstupu do družstva byla skutečnost, že šlo o jedinou možnost, jak mohli využívat zemědělské stroje, které přešly ze strojního družstva do majetku JZD. Navíc v čele družstva stáli lidé, kteří zemědělství nerozuměli a družstvo řídili více z hospody, prací na poli se účastnili málo.
Vrcholní představitelé komunistické strany začali hledat viníky, které by mohli potrestat za to, že družstva nefungují tak, jak soudruzi slibovali. A takovými viníky nemohl být nikdo jiný než „vesničtí boháči“, tedy sedláci. Když Rudolf Slánský vyzval v roce 1951 k jejich vylučování z JZD, telečtí funkcionáři uvyklí těchto výzev vždy uposlechnout sepsali pro Rudé Právo článek s názvem Vesničtí boháči v Telecím brzdou rozvoje JZD. „S radostí, jakou může mít jen vesnický boháč, zasíval mezi družstevníky svoje otravné řeči a rozleptával dobrou snahu malých a středních rolníků, kteří s důvěrou ve společnou práci vytvářeli podmínky družstevního hnutí na vesnici.“ To se o sobě v článku dočetl Antonín Lamplot, místní zemědělec vlastnící 18 hektarů polí a luk. Obsah článku a to, že se ho nikdo z místních funkcionářů nezastal, ho popudily natolik, že z JZD vystoupil.
Další pranýřovaný zemědělec Josef Zrůst se také rozhodl družstvo opustit. Dvou „vesnických boháčů“ se JZD Telecí zbavilo, jenže asi nikdo nepočítal s tím, že s nimi odejdou další desítky lidí, kteří nechtěli bez zkušených hospodářů v JZD pracovat. Další ránou pro družstvo byla neúspěšná snaha o přechod k III. výrobnímu typu, což znamenalo společnou rostlinnou i živočišnou výrobu. S tím zemědělci nesouhlasili a v družstvu jich k roku 1952 zůstalo pouhých patnáct.
Jedni sousedi pomáhali, druzí rabovali
Družstvo dávané ostatním za vzor bylo v troskách, ale místo hledání skutečných příčin neúspěchu družstva se dál pronásledovali lidé, kteří se „provinili“ pouze tím, že vlastnili určitou výměru polností. Již zmiňovaný Josef Zrůst obhospodařoval 26 hektarů zemědělské půdy. V červenci 1951 k němu vtrhla prohlídka, zabavila zásoby mouky, sádla a masa a to vše vystavila v Poličce ve výloze jedné z prodejen, aby „pracující mohli shlédnouti, jak obviněný hromadil a nechal ničiti věci potřebné pro výživu národa.“ V následném procesu dostal trest 2,5 roku, a do Telecího se už nikdy nevrátil. V té době vyhlásila komunistická strana Akci K (kulak) a to byla pro místní představitele moci příležitost jak se zbavit nejen Josefa Zrůsta, ale i celé jeho rodiny. „27. března 1952 zemřela moje matka Emílie Zrůstová, výměnkářka na statku, 31. března 1952 byla pohřbena a jen se příbuzní z pohřbu rozešli, druhý den je ten mizera [předseda ONV Polička Karel Hlouš] přišel vypovídat z bytu i obce jako nebezpečné tamějšímu okolí Poličky,“ uvedl Josef Zrůst ve svých pamětech. V dubnu 1952 ve večerních hodinách si Anna Zrůstová s dětmi za pomoci sousedů naložila do přistavených automobilů několik věcí a odjeli do 220 kilometrů vzdálené Roudnice nad Labem. Sotva se ztratili z dohledu, přišli si zase jiní sousedé rozebrat, co se nevešlo.
Kromě Zrůstových se v témže roce z obce museli vystěhovat Ehrenbergerovi a v roce 1956 Lidmilovi. Emil Pajkr souzený v procesu s Josefem Lidmilou a otcem a synem Krejskovými se po výkonu tříletého trestu nemohl vrátit k ženě a třem dětem, protože mu soud vyslovil zákaz pobytu v okrese Polička. Dalšími odsouzenými zemědělci byli například František Válka či Vladimír Zahradník, jehož soudní proces proběhl přímo v obci jako veřejný. Trest dostal na tehdejší dobu mírný – čtyři měsíce, ale po návratu na následky věznění zemřel.
I přes panující atmosféru strachu, kterou v obci zatýkání vyvolávalo, se počty členů nezvyšovaly. Odpor ke vstupu do JZD nezlomilo ani navyšování dodávek, ani přidělování nucených pachtů, zabavování strojů či neustálé návštěvy agitátorů. Proto se v roce 1958 rozhodli představitelé ONV v Poliče, že se fungování JZD v Telecím musí ujmout někdo, kdo zemědělství rozumí. Tím někým byl Jan Krejsek ml., kterého dva roky předtím označili za „škůdce“ družstva a odsoudili jej k jednomu roku vězení.
Krejsek funkci přijal a během roku do JZD vstoupila většina zemědělců vyčerpaných z pronásledování trvajícího deset let. Zemědělské družstvo v obci funguje dodnes. Tragické osudy někdejších sedláků někteří už zapomněli, jiní je neznají, a někteří na ně nemohou zapomenout dodnes.
------
1 „Okres Polička zvítězil!“ Rozorané meze. Časopis poličského okresu, 13. 9. 1950, č. 4, s. 1.
2 Archiv Antonína Lamplota ml. Rudé Právo, č. 10, 9. března 1951.
3 SOkA Svitavy se sídlem v Litomyšli, f. OP Polička, kt. 11, inv. č. 93, sl. Spisy k rejstříkům- St 1951, Josef Zrůst – rozsudek, 24. srpna 1951.
4 Archiv Antonína Lamplota ml. Kronika rodiny Josefa Zrůsta ve Studeném u Jílového, okres Praha – západ. Sepsáno na věčnou paměť Josefem Zrůstem roku 1974, s. 25.