Olomoucká kouzla s Louskáčkem

Kouzelný čas Vánoc se nezadržitelně blíží a s ním i tradiční vánoční program, který malá, větší i velká divadla chystají pro své příznivce. V baletním repertoáru v tomto směru bezkonkurenčně vede Louskáček Petra Iljiče Čajkovského. Protože kdo by si nechtěl prosincový čas zpříjemnit rodinnou návštěvou divadla s jistotou, že se mu dostane opravdové vánoční klasiky? A proto i Moravské divadlo Olomouc zařadilo na svůj program tento oblíbený titul, který se těší velké přízni diváků všech věkových i zájmových skupin.
Moravské divadlo Olomouc: Louskáček – Kouzelný příběh (Francesca Raule a Hirofumi Kitazume, foto Serghei Gherciu)

Odstupující šéf baletního souboru v Olomouci Michal Štípa se úkolu zinscenovat tento pohádkový balet s vánoční tématikou zhostil se zodpovědností i nasazením sobě vlastním. Hledal něco zcela nového, co olomoucké publikum osloví a přinese mu divadelní zážitek. Takový, který se bude lišit od poslední verze v choreografii Jiřího Horáka a režii Roberta Balogha, která měla premiéru před jedenácti lety. Bohulibý záměr se však stal fatálním úkonem, během kterého Michal Štípa rezignoval na svou funkci, čímž zaostřil pohled odborné veřejnosti nejen na situaci v divadle, ale i své tvůrčí výstupy. Vánoční premiéra je třetí baletní inscenací vedle Bajadéry a Giselle, kterou pro hanáckou metropoli vytvořil. Jaký je tedy Louskáček – Kouzelný příběh, který zůstane v Olomouci jako pomníček každoročně pravidelně připomínající jeho působení?

Louskáček – Kouzelný příběh je dvouaktový balet o pěti obrazech, který je zasazen do estetiky rustikálního stylu viktoriánské Anglie. Libreto v sobě propojuje původní námět s atmosférickým nádechem vánočního příběhu Charlese Dickense adíky zásadní roli vánočních skřítků je i okořeněný severským folklorem. Klárka je chudý „městský“ sirotek, který na trzích při slavnostním rozzáření vánočního stromu smutně touží po troše rodinného tepla. Vezme za vděk rozbitou loutkou Louskáčka, kterou jí však „šťastnější“ děti seberou a zahodí do opuštěného a strašidelně vyhlížejícího domu. Klárka po skončení trhů a jejich odchodu sama a opuštěná vyčerpáním usíná. Do snu vstupuje Víla Vánoc, která ji pobízí, aby se nebála a šla loutku, po které touží, hledat. V domě se Klárka setká s Démony, které přemůže až kouzelná moc Víly Vánoc. Louskáček ožívá a v reji sněhových vloček se vydává i s Klárkou, kterou Víla Vánoc proměnila v princeznu v bílém kočáře, na návštěvu do světa vánočních skřítků, kde se plní všechna tajná přání. V dílně skřítků Klárka i Louskáček přihlížejí přípravě dárků pro děti z různých koutů světa. Poznává Španělsko, Rusko, Arábii i Čínu. Nakonec dostává svůj dárek i ona. Je to tatínek, po kterém tolik toužila. Za všeobecného veselí se však Klárka probouzí a zjišťuje, že to byl jen sen. Najednou se však skutečně objevuje tatínek, v ruce drží loutku Louskáčka a bere ji s sebou domu.

Nekomplikované libreto sice tu a tam nelogicky pokulhává na drobných detailech (kdo, co a proč), ale v rámci plynulosti děje a potřeby rychlého chápaní souvislostí to lze asi vnímat jako dostačující. Jak bylo nakonec Michalu Štípovi od divadla předhazováno, že Olomouc není Praha, tak si lze škodolibě postesknout, že na Olomouc to vlastně stačí. (Ve skutečnosti by to mohlo působit silně pragocentricky, ale personál divadla se vlastně sám hlásí k tomu, že je pouhou „oblastí“. To, že to působí vůči jejich věrným divákům trochu neuctivě, je samostatnou kapitolou, která však není předmětem této reflexe.)

Dominantní v celé inscenaci je především výprava a kostýmy Davida Janošeka, které ve stylu viktoriánské Anglie působí v některých obrazech (vánoční trhy, dílna skřítků) trochu předimenzovaně. Nicméně v rámci zacílení na efekt dech beroucí vánoční atmosféry se podařilo trefit do černého. Sice na samotný tanec moc jevištního prostoru nezbývá, ale díky jednotnému stylu se balancování na hranici dobrého vkusu daří udržet. Některé zajímavé detaily scénografie (obláček, který přinese Vílu Vánoc, symbolika zboží na trhu, scénické využití dárkových krabic, scéna v opuštěném domě), by si zasloužily inscenační rozpracování, ale je otázkou, zdali by pak nekomplikovaly celkový dojem více na povrchní vizuální aspekt než na divadelní symboliku. Dění na jevišti je posunováno skrze pantomimu, do které jsou vkládána téměř samostatná taneční čísla podle aktuální potřeby příběhu a hudební posloupnosti. Choreografie sborových výstupů je zcela originální, staví na neoklasickém základu, ke kterému přidává rafinovanou škádlivost vtáčení dolních končetin do paralelních pozic a směrů, flexování chodidel a partneřinu inspirovanou rokenrolem. V duchu snahy o vytancování každé doby se, především v Tanci zlobivých výrostků (původní hudba pro Tanec vojáčků) v 1. jednání a Skřítkovském valčíku (původní hudba pro Květinový valčík) v 2. jednání, zdá, jako by se dění na jevišti pustilo ve zrychleném módu italské rozvernosti. Dynamické plynutí pracující se zrychlením či zpomalením v duchu post-romantického snění, se kterým si Čajkovského hudbu většinou spojujeme, nalézáme pouze v sólových partech Víly Vánoc, Klárky či v obou ikonických pas de deux, která jsou postavena velmi citlivě a zároveň tak, aby prezentovala přednosti sólových tanečníků. Scéna Tance sněhových vloček se v tomto směru drží někde uprostřed. Sbor tančí procítěně, nicméně výškové disproporce mezi některými tanečnicemi činí celkový dojem trochu kostrbatým.

Moravské divadlo Olomouc: Louskáček – Kouzelný příběh (foto Serghei Gherciu)

Samostatnou kapitolou je ovšem výrazné prosazení mužského elementu do obsahu baletu. Démoni, kteří obývají opuštěný dům, působí vizuálně velmi hrozivým dojmem, nicméně jejich tanec je tak trochu jako parodická show z amerických animovaných seriálů. Pohyby boků, synchronizované variace en face, bezdůvodné svazování Klárky a trochu nanicovatý ústup před Vílou Vánoc je něco, na co divák raději rychle zapomene. V druhém jednání se mužští tanečníci nečekaně uplatňují v charakterních rolích jednotlivých národností. Tam, kde jsme zvyklí vídat především ženy, se nyní v Olomouckém Louskáčkovi prezentují hlavně tanečníci. Dá se konstatovat, že se jedná o vítanou proměnu, která patří k velkým pozitivům této baletní verze. Zvláště Španělský tanec se na premiéře těšil skvělé interpretaci, zajímavé bylo i pojetí čínského tance využívající loutkovou javajku draka. Arabský tanec zase využil složitého líčení a nadživotní olejové lampy jako scénické dekorace, nicméně na premiéře všichni jeho tři protagonisté svou taneční jistotu zatím ještě hledali. Bohužel, ačkoliv se v programu vypsané obsazení podrobně věnovalo především pantomimickým rolím v prvním jednání, pro vypsání jmen sólových výstupů v druhém jednání už prostor nebyl. Zřejmě nějaký olomoucký speciál, který jasně dokazuje, že Moravské divadlo v Olomouci opravdu není Národní divadlo v Praze a chtít po něm takovou vymoženost jako vypsání sólových rolí do programu, by mohlo zavánět skoro diváckou drzostí.

Moravské divadlo Olomouc: Louskáček – Kouzelný příběh (Hirofumi Kitazume a Lenka Maříková, foto Serghei Gherciu)

Kouzlem Olomoucké verze je kromě zajímavě řešeného light designu Martina Špetlíka i finální pas de deux, které Klárka netančí s Louskáčkem, ale s Tatínkem (v premiérovém obsazení Hirofurni Kitazume). Efektní zvedačky, několikanásobné tour en l´air, vysoké arabeque a čistě provedené pirouettes a jistě prováděné en tournant zajistily nejen tančící dvojici, ale i celému baletu závěrečné standing ovation. Francesca Raule si ho určitě zasloužila, její Klárka při premiérovém uvedení byla přirozená, citlivá, přitom tanečně velice vyspělá, stejně tak její italský kolega Stefanno Sacco jako Louskáček, který však příliš prostoru pro to, aby ukázal, co v něm je, ve své roli nedostal. Yukki Beppu jako okouzlující a exoticky vyhlížející Víla Vánoc udržovala jednu výrazovou polohu a jeden styl, což ji po chvíli činilo velmi předvídatelnou. Její technické přednosti však jsou neoddiskutovatelné a bude jistě zajímavé vidět Klárku i v jejím podání v rámci dalších obsazení. Škoda, že choreografie, na níž Michal Štípa spolupracoval s baletním mistrem Guido Sarnem, více než na pohybovou originalitu nehleděla na muzikalitu vytvořených tanečních sekvencí. Jistě by všem rolím i souboru dala větší příležitostí pro výrazovou rozmanitost a poskytla tak interpretům možnost osobitého uchopení jejich tanečních partů. Balet by pak působil o něco více „lidštěji“.

Živá hudba v podání orchestru Moravského divadla Olomouc pod vedením Miloslava Oswalda by si to jistě zasloužila. Čisté tóny, rytmická přesnost a vzájemný respekt hudebníků se na premiéře odrážel i v hudební podpoře tanečníků na scéně a tím vytvářel silnou spojnicí mezi jevištěm a hledištěm. Tu ovšem v olomouckém divadle není potřeba nikterak uměle přiživovat, přízeň publika je dána určitým patriotismem, ale i společenskou touhou po netradičním uměleckém zážitku v kulisách konvenčního divadelního prostředí.

Moravské divadlo Olomouc by si mělo svých diváků vážit daleko více i tím, že zákulisní srovnávání s naší první scénou nebude hanlivým argumentem pro neochotu a vlastní nízké cíle, ale vzorovým standardem, který má ambice ke svému překonání. Dispozice v podobě technického zázemí a prostředků na to určitě má, stejně jako vysoce kvalitní personální obsazení souboru baletu. A pokud by snad soubor následoval svého šéfa a jeho členové divadlo spolu s ním divadlo opustili, není důvod pochybovat, že by se kvalitní tanečníci našli i mezi absolventy českých tanečních škol. Možná by se pak místo kosmopolitního Louskáčka v anglickém kabátku inscenovaly balety českých hudebních autorů vycházející z českých tradic, formující adekvátně hodnoty a estetický vkus svých diváků.

Louskáček – Kouzelný příběh
Režie: Michal Štípa
Choreografie: Michal Štípa, Guido Sarno
Hudební nastudování: Miloslav Oswald
Dirigent: Miloslav Oswald/Tomáš Hanák
Výprava: David Janošek
Light design: Martin Špetlík
Premiéra: 5. 11. 2021, Moravské divadlo Olomouc

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


2.3 4 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments