Arménie - 5. díl: Poklady na dosah z Jerevanu, část 1.

V pondělí odpoledne po dni prochozeném po Jerevanu si jdeme do půjčovny Naniko pro Ladu Nivu. Máme ji zamluvenou na 6 dní, během nichž chceme poznat vše, co nám předpověď počasí umožní. Pobočku vede Miqayel, kterého jsem zmiňoval už v jednom z předchozích dílů. Ptá se mě, jestli auto znám, jestli vím, do čeho jdu. Povídám mu, že můj táta v Brně prodává Lady a UAZy a proto vím, co očekávat. Přesto mi vysvětluje všechny vypečenosti Lady, jako například, že ukazatel palivové nádrže je irelevantní, rezerva je v motorovém prostoru, centrál tu není a kufr se otevírá jedině zevnitř z místa za spolujezdcem.

Naše první cesta vede do města Vaghrašapat, kterému spousta Arménů stále říká postaru Ečmiadzin. Vagharšapat je duchovní centrum Arménie. Dominuje mu katedrála, jejíž nejstarší části jsou ze 4. století. V září 2021 je ale bohužel z důvodu rekonstrukce uzavřená, a tak tím, kvůli čemu stojí za to se ve Vaghrašapatu zastavit, jsou jen 2 kostely ze 7. století - sv. Ripsima na příjezdu od Jerevanu a sv. Gajane na jih od areálu katedrály.

Jinak ale Vagharšapat působí dosti ospale. Není tu provoz, nejsou tu turisté, nejsou tu restaurace ani žádné taháky na turisty. Pokud vás neohromí sakrální budovy, patrně vám nejvíce utkví pohled na Ararat, ke kterému jste ještě o něco blíže než v Jerevanu. Poté, co za půlhodinu projdeme město, sedáme do Lady a míříme na Byurakan - astronomickou observatoř. Ze zvedající se cesty k Byurakanu jsou nádherné výhledy na Ararat při zapadajícím slunci.

Zde je třeba se vrátit o pár týdnu nazpět. Plán navštívit observatoř a přenocovat tu jsem měl v hlavě už nějakou dobu. Přes mail a následně i facebook jsem se spojil s Gayane z oddělení PR. Napsal jsem jí, že pracuji v kosmickém průmyslu a na dovolené v Arménii bychom je rádi navštívili. Výsledkem je, že Gajane nám domluvila nocleh v penzionu za 16 000 AMD a noční pozorování pro veřejnost. To byl ale teprve začátek.

Poté, co nás přivítá Armen, správce, který se řadí do kategorie lidí, které máte hned za přátele a rozumíte si s ním, ač vás nespojuje jazyk, píše mi Gajane, že na nás čeká Kamo. Kamo je seniorní astronom, který působí na Byurakanu od roku 1984. Sedáme do Lady Nivy a on nás vede k hlavní atrakci - 2.6 metrovém Cassagrainovském teleskopu. Kamo s námi prolézá celou budovu, zatímco vypráví o výzkumu kvasarů, kterým se Byurakanská observatoř proslavila. 

Pozdější pozorování planet a hvězdokup pro veřejnost od desíti večer s Derenikem, juniorním astronomem, který tu děla Ph.D., už je jen třešničkou na dortu. Den končí v penzionu, ve kterém jsme jedinými návštěvníky.

K tomu, aby byla návštěva Byurakanu kompletní, chybí jen vidět radiooptickou observatoř. Nedokončené Arménské Aceribo s 54 metrovým talířem zasazeným do svahu bohužel není nyní přístupné a pro nás je tak alespoň určitou motivací se sem vrátit. Další motivací by mohlo být setkání s Gajane, která nám vše zařídila, ale na observatoři přímo k zastižení nebyla.

Druhý den ráno je jasno, 4 stupně nulou. Cíl máme jasný, vyjet autem co nejvýše až pod horu Aragac. Krásná silnice vede až do výšky 3200 metrů nad mořem a je tak s velkým přehledem nejvýše položenou asfaltovou komunikací na Kavkaze. S přicházejícím dnem se sice otepluje, ale s rostoucí výškou naopak ochlazuje. Kvůli řídnoucímu vzduchu navíc slábne výkon sovětského čtyřválce pod kapotou, který i bez toho má pouze skromných 59 kW.

I my brzo zjišťujeme, že jsme zeslábli. Aragac, který je “jen” 800 metrů nad námi působí dojmem, že je na dosah ruky. Obcházíme si aspoň jezero s krátkým výšlapem na zhruba 40 metrový brdek, na jehož vrcholu je kříž. Je z něj vidět Ararat v dáli a stanice kosmického záření pod námi. Ta už má to nejlepší za sebou, nicméně zdá se být stále v provozu.

Pro ty, co chtějí zdolat Aragac, je tu spousta místa pro stanování i jednoduché ubytování. Aragac má pověst jedné z nejsnazších čtyřtisícovek. To ale nic nemění na tom, že i tady je sníh takřka celoročně a je třeba nepodcenit přípravu. My nejsme vybavení pro horolezectví, ani z hlediska fyzické kondice, nicméně už jen pro ty výhledy cesta sem stojí za to.

Co je naopak trochu zklamáním, je Amberd. Pevnost na skalním ochozu není přístupná, lze ji jen obejít. Za vidění tak stojí především malý kostelík o kousek dál. Amberd sice není úplně odlehlý, ale ani snadno přístupný - vede k němu poměrně nová asfaltová cesta, ta se ale kroutí naokolo a návštěva vám tak vezme mnohem více času, než byste řekli při pohledu do mapy.

Dalším cílem je Hovhannavank. K němu vede dle mapy velká silnice značená žlutě. Silnice působí vskutku předimenzovaně, nicméně příležitostně v ní narazíte na díry tak kolosálních parametrů, že na nich lze utrhnout kolo nebo do nich zapadnout. Je to naše první konfrontace s rozmanitou kvalitou arménských silnic, které i v místech, kde se tváří jako autostrády mohou skrývat past, jenž může být likvidační i pro Ladu Nivu.

Na konci této záludné cesty se nachází asi nejbizarnější arménská atrakce - památník abecedy. Jak jsem zmiňoval v jednom z předchozích dílů, arménská abeceda je výjimečná a Arméni jsou na ni hrdi. Neočekávejte tu ale nic světoborného, jde o zarostlou louku se 39 sochami, jejímž největším kouzlem je sama neobvyklost.

Odtud je to na Hovhannavank už jen 8 kilometrů směrem k Jerevanu po páteřní komunikaci spojující Jerevan s Gruzií. O Hovhannavanku a dalších historických památkách příště.