Česko si připomíná Den válečných veteránů. ‚Oceňuji je za to, že šli bojovat za svobodu,‘ říká Marhoul
Česká republika ve čtvrtek slaví Den válečných veteránů. Ten připadá na výročí konce první světové války a jeho symbolem je květ vlčího máku. Jeho koupí mohou lidé přispět díky společnosti Post Bellum na válečné veterány i projekt Příběhy 20. století. Sbírku podpořil i Václav Marhoul, režisér filmů jako Tobruk nebo Nabarvené ptáče. V rozhovoru pro server iROZHLAS.cz řekl, že je oceňuje za to, že odešli bojovat za svobodu.
Zapojil jste se do kampaně Paměti národa ke Dni válečných veteránů, který si ve čtvrtek připomínáme. Co vás k tomu vedlo?
Vede mě k tomu dlouhodobá úcta a respekt ke všem těm lidem. Hlavně mám na mysli veterány. Přirozeně. Všechny lidi, které zásadně oceňuji za to, že se ve své době zachovali tak, jak se zachovali, šli bojovat za svobodu, za demokracii. Takže z mé strany absolutně otevřená mysl, duše a srdce.
‚Na polích flanderských vlčí máky kvetou.‘ Svět si připomíná památku válečných veteránů
Číst článek
Vede vás k tomu i to, že váš dědeček bojoval v první světové válce?
Ano, to bojoval, ale můj dědeček čtyři roky sloužil u rakousko-uherského námořnictva. Takže můj dědeček nebyl legionář.
Ale když už jsme u toho, to je strašně historicky zajímavá záležitost, protože v rámci vzniku republiky se neustále mluví o legionářích – legie se skloňují ve všech pádech – ale historicky to je skutečně i tak, že českoslovenští vojáci, bývalí příslušníci rakousko-uherské armády byli ti, co v počátcích republiky za ni velmi tvrdě bojovali v Maďarsku a na Slovensku v rámci povstání, protože legie ještě nebyly schopné nasazení v rámci tohoto boje. Na to se často zapomíná. Shodou okolností i můj dědeček bojoval právě na pomezí Slovenska a Maďarska na začátku roku 1919.
A to nebylo jediné, co dělali. Bývalí rakousko-uherští námořníci se podíleli na výstavbě československého letectva, když zachraňovali letadla v Chebu v listopadu 1918. V té době byli jednou z mála organizovaných jednotek československé armády.
Přesně tak. Dědeček ve chvíli, kdy skončila válka, se nakazil španělskou chřipkou a byl internován v táboře, kde bylo 20 000 infikovaných. A věřte, nebo nevěřte, jenom 900 jich přežilo, přes 19 000 lidí tam na španělskou chřipku zemřelo. Na něco podobného, co je dneska covid.
Červené vlčí máky na kabátech. Česko si připomíná Den válečných veteránů
Číst článek
Dědeček ve chvíli, kdy se vrátil do Prahy a neměl na sebe jiné šaty než rakousko-uherskou námořní uniformu, byl okamžitě zatčen sokolskou hlídkou na Wilsonově nádraží a drželi ho několik týdnů Na Míčánkách na vojenském velitelství, než z lidí, jako byl on, dali dohromady – jestli se nemýlím – 1. československý námořně ženijní pluk a ten byl odeslán na východ.
Jsem rád, že se teď pár článků na toto téma objevilo, protože vznik republiky a osudy těch lidí byly daleko složitější, než se jeví na první pohled.
Sbírku na pomoc válečným veteránům organizuje Paměť národa už dvacet let. Je podle vás důležitá, má smysl?
Myslím si, že je enormně důležitá a má obrovský smysl, protože všichni ti lidé, kteří přežili i represe komunistického režimu v 50. letech a potom nějakým způsobem i normalizaci, stárnou a pomalu, ale jistě odchází. A je neuvěřitelně záslužná záležitost, že jejich vzpomínky jsou zachovány v této obrovské, až „národní“ knihovně a že je historie nějakým způsobem takto zaznamenána a tím pádem i předurčuje celou naši budoucnost.
Jenom se „modlím“ za to, aby se právě ten obrovský archiv, který za dvacet let Paměť národa – nebo Post Bellum – dala dohromady pod vedením Mikoláše Kroupy, co nejvíc dostal k mladý lidem, protože povědomí o naší historii častokrát bývá úplně tristní, častokrát je to tragédie. A vidím to i na svých dětech, nakolik je vůbec základní škola uvede do problému naší historie, a to s ohledem právě na dvacáté století.
Výročí bojů o Tobruk
Když mluvíme o dvacátém století, letos si připomínáme 80 let od boje československých jednotek u Tobruku během druhé světové války. Vy jste o něm natočil film. Jak jste se k tomuto tématu dostal?
Už když jsem byl malý kluk, tak mě neuvěřitelně zajímal dějepis, s tím předmětem jsem nikdy ve škole neměl problém, vůbec jsem se na to nemusel učit, neuvěřitelně mě to zajímalo, dokonce svého času jsem chtěl být archeologem, ale s takovou naivní představou, že budu někde v Údolí králů vykopávat hrobky faraonů, které ještě nikdy nikdo nenašel, což byl opravdu dětský sen.
Vlčí máky zachraňují příběhy bojovníků za svobodu. Začala sbírka ke Dni válečných veteránů
Číst článek
Ale ten koníček, ta historie, velká láska – byť laická – k historii zůstala. Postupně se to „smrsklo“ na dějiny dvacátého století, které pro Evropu a náš národ bylo absolutně předělovou záležitostí. Neříkám, že v minulosti těch přelomových záležitostí nebylo povícero, ale dvacáté století jsou dvě světové války, vznik samostatného státu…
Film Tobruk nevznikal, aby připomněl československé vojáky, kteří bojovali za druhé světové války nejdříve v Sýrii a potom v Libyi. Vznikl na základě inspirace slavným americkým románem, který se jmenuje Rudý odznak odvahy, který vyšel v roce 1896 v New Yorku a líčí příběh vojáka, který jako dobrovolník nastupuje do seveřanské armády ve válce proti jihu.
Ten příběh je strašně silný, je to příběh mladého člověka, který má o válce absolutně naivní, úplně nesmyslnou představu toho typu, že válka je peklo, ale je to pekelná zábava. Je to velmi silný příběh.
O půl milionu víc než loni. Paměť národa ve sbírce ke Dni válečných veteránů vybrala 1 300 000 korun
Číst článek
To byl hlavní popud k tomu natočit film, ale protože nejsem Američan a americká občanská válka není součástí mé historie nebo země, ve které žiji, tak jsem přemýšlel o tom, do jaké doby bych ten příběh přenesl, protože příběh mladých lidí, kteří jdou do války s touto absolutně naivní představou, je univerzální, je nadčasový. Potom jsem si vybral ne Tobruk, ale 11. prapor východní z toho důvodu, že se komunistům podařilo úplně tuto kapitolu z dějepisu vygumovat.
Dokonce si myslím, že kdyby nebylo filmu Nebeští jezdci, tak je otázka, nakolik by se bolševikovi podařilo vymazat i účast československých letců za druhé světové války v RAF. Nevím, to je čistá spekulace, ale myslím si, že díky filmu nebylo možné to úplně smést z povrchu.
Každopádně to s Tobrukem bylo tak, že jsem v roce 2004 film začal připravovat. Když jsem někoho obeznámil s tím, že českoslovenští vojáci bojovali za války v severní Africe, tak věřte, nebo nevěřte, troufnu si tvrdit, že tak jeden z dvaceti lidí měl matnou představu, že možná něco takového někdy bylo. Takže jednotka pod vedením podplukovníka (Karla) Klapálka byla opravdu zapomenutá a jsem rád, že veteráni, ze kterých už bohužel dnes ani jeden není mezi námi, i díky tomu filmu nebudou zapomenuti.
Takže primárně nebylo účelem připomenout tu jednotku?
Nebylo. Tvořím hlavně z popudu emocí a jakýkoliv film, který jsem dělal, vznikal na základě literatury, ať už to byl Mazaný Filip, Tobruk nebo právě Nabarvené táče. Takže to nebylo tak, byť je mi přisuzováno, že hlavním důvodem vzniku toho filmu bylo právě připomenutí. Upřímně pro mě byl důležitý lidský příběh, ale samozřejmě jsem byl rád, že to s sebou neslo i tuto informaci.
Ministr obrany udělil 22 Záslužných křížů. Ocenil velitele roty v Afghánistánu, kde zemřeli čeští vojáci
Číst článek
Jestli se nemýlím, tak polovina filmů, které jste natočil, je o druhé světové válce – jak Tobruk, tak Nabarvené ptáče. Máte nějaký bližší vztah k tomuto období?
Tobruk beru žánrově jako úplně čisté klasické válečné drama. Nabarvené ptáče není válečným filmem, není válečným dramatem. Tam jde o úplně jiné věci, ale válka tam není primární, není důležitá. Důležitý je příběh toho malého kluka, jeho psychologie a jeho – řekněme – pád do temnot, ale válka je jenom rámem obrazu.
Důležitý je samotný obraz. Válka to jen rámuje a sehrává roli toho, že vždycky zásadně, ať už byla jakákoliv a kdykoliv, popouští uzdu všemu špatnému, co člověk v sobě nese. Vždycky je to něco absolutně nejstrašlivějšího, co může lidstvo vůbec potkat. Takže bych to asi takhle žánrově nesrovnával. Nabarvené ptáče je typově jiný film. Tobruk ano, za tím si stojím, že je to čisté válečné drama.
Scénář z Ameriky
Když už s vámi mluvím, tak se nemůžu nezeptat, na čem teď pracujete?
Omlouvám se, vyzní to neskromně, ale fakticky je to tak, že jak celosvětově uspělo Nabarvené ptáče – bylo uvedeno na festivalu v Benátkách s nominací na Zlatého lva, dostalo se na takzvaný shortlist na Oscara a bylo nominováno na evropského Oscara – tak díky tomu a mnoha dalším věcem jsem dostal nabídku z Ameriky. Dostal jsem tři scénáře, jeden byl absolutně fantastický.
V Dačicích odhalili pamětní desku, která připomíná rodáky padlé na zahraničních misích
Číst článek
Jmenuje se to McCarthy a je to o senátorovi Joeu McCarthym, který od roku 1950 do roku 1954 přivedl Ameriku do absolutní doby temna, kdy pro mě je příběh absolutně nadčasový, univerzální. Joe McCarthy jako mladý senátor, který byl hnán dopředu svým vlastním absolutně nezodpovědným egem a touhou po moci, dokázal skutečně rozdělit společnost, dokázal rozklížit, byl to člověk, který velmi dobře zacházel s něčím, s čím se potýkáme právě v těchto dnech, a to jsou dezinformace, populismus, lhaní a tak dále.
Takže pro mě je ten příběh neuvěřitelně nosný. Scénář napsal člověk jménem Tom O'Connor a každopádně herecké obsazení je čistě americké. Natáčení, pokud všechno klapne, by mělo začít příští rok v září.
V případě Tobruku jste říkal, že vás zaujal ten americký příběh, ale chtěl jste ho zasadit do českého prostředí, protože není součástí naší historie. A teď točíte americký příběh.
Zpátky k Tobruku. Příběh amerického románu není americký příběh, to je lidský příběh. Budu se opakovat, ale je to příběh mladého naivního člověka, který jde do války a myslí si, že bude hrdinou. Ale válka je, myslím, to nejstrašnější, co se vůbec může kdy stát.
Vlčí máky v ulicích. Den veteránů připomene koncert, peníze ze sbírky půjdou na projekt Paměť národa
Číst článek
Když si vezmete jakoukoliv přírodní katastrofu – povodně, požáry, zemětřesení nebo v tuto chvíli epidemie – tak jenom jedna jediná situace v historii lidstva dokáže přinést všechno najednou. Hoří města, padají města, rozmáhají se nemoci, lidé jsou vražděni, zabíjeni, mučeni, povodně…
To je válka. Neznám nic horšího, než je válka. Každopádně ten příběh je lidský, ne americký. Stejně tak Joe McCarthy samozřejmě je součástí americké historie, ale pro mě to není jenom součást americké historie, pro mě je to znovu lidský příběh. Když studuji život Joea McCartyho, tak se dopracovávám až k takovému vyššímu stupni, kdy sledujete životní tragédii člověka.
Člověka, který dokázal zničit stovky životů, ale sám o sobě zároveň procházel neuvěřitelnými peripetiemi a nakonec celý ten příběh z jeho pohledu samozřejmě dopadl velice tragicky. Takže je to nadneseně až takové Shakespearovské drama. Takže pro mě Joe McCarthy je znovu lidským příběhem, který má samozřejmě americké konotace.
