Proč zrovna stomatologie. Kdo vás k tomuto oboru přivedl?
Otec byl lékař, matka magistra farmacie, takže jsem na medicínu byla směrovaná tak nějak odmalička. V době, kdy jsem končila studium na gymnáziu, byla Farmaceutická fakulta jen v Bratislavě, a to mě rodiče nechtěli pustit tak daleko. V Hradci Králové byla fakulta, takže to dopadlo takhle. Bylo to takové zajímavé období.
Povídejte.
Zubařů bylo málo, dělaly se přijímačky a tam jsme přímo podepisovali, že pokud nebudeme přijatí na všeobecný směr, souhlasíme s přeřazením na stomatologii. Tím bylo rozhodnuto, v ročníku nás tehdy bylo asi pětadvacet. Nevěděli jsme sice, do čeho jdeme, ale zase jsme byli rádi, že to dopadlo takhle.
Co vás na vaší práci bavilo?
Začínala jsem na obvodě, abych získala praxi před první atestací. V mých začátcích pracovali na obvodě dva dentisté a dva stomatologové, všichni muži a bylo zapotřebí obsadit dětskou ordinaci, tam jsem začínala s normální preventivní péčí. Děti chodily na prohlídky nebo jsme chodili my za nimi do školy. A potom jsme ty, které potřebovaly ošetření, pozvali do ordinace. Přicházely v době vyučování (to se jim líbilo), bez doprovodu, bez rodičů. Dnes je doba úplně jiná. Tenkrát to bylo v tomto směru strašně jednoduché. Práce s dětmi mě bavila, byly upřímné a bezprostřední. Doufám, že většina z nich na mě vzpomíná v dobrém (usměje se).
Jak jste se dostala k zubní ortodoncii?
Tím, že jsem chodila na prohlídky a pracovala s dětmi, jsem si všímala vad skusu a různých ortodontických problémů. Já sama jsem byla ve svém školním věku ortodontickým pacientem, tak jsem si řekla, že se přeorientuju nebo, že si zkrátka spíš doplním vzdělání. Šla jsem tedy na nástavbovou ortodontickou atestaci, což bylo někdy koncem sedmdesátých let. A potom už jsem začala kroužit po okresu.
Do té doby jste působila v Hořicích?
Přesně tak. Ze specializace vyplynula povinnost zajistit tuto péči pro okres na pracovišti Jičín, Nová Paka, Hořice. Jezdila jsem takhle po okrese až do privatizace v roce 1993. Následně se pak musela řešit i ekonomická stránka věci, jelikož pronájem tří ordinací, to nešlo jednoduše dost dobře utáhnout. Přednost pak u mě samozřejmě dostaly Hořice jako mé bydliště a jeden den jsem si ještě nechala v Nové Pace. Pacienti pak museli jezdit za mnou.
Dojíždění po okresu muselo být náročné.
Ano, ale ještě složitější pak bylo, když jsem věděla, že budu končit. Sice je umění odejít včas, ale mrzí mě, že jsem spoustu lidí svým způsobem musela hodit přes palubu. Ale všechno jednou končí.
Jaká je podle vás aktuální situace okolo zubařů? A hlavně těch hořických. Jaká je vize, když budete srovnávat?
Asi je horší. Ale hlavně úplné jiná než dříve. Mladí zubaři jsou vyškolení na úplně jiný systém práce, než jsme byli my. Jdou do větší hloubky, věnují tomu více pozornosti, jsou více zaměření na celkový pohled na pacienta. Pracuje se třeba s optikou, s mikroskopickými brýlemi, používají se i složitější postupy a modernější přístroje. Mladý zubař udělá určitě perfektní práci, ale jeden výkon mu trvá třeba hodinu. Ta frekvence není taková, jako když jsme my ošetřili dva, tři nebo třeba čtyři pacienty za hodinu. Čas v tom hraje důležitou roli.
Pokračujte.
Náš prezident zubní lékařské komory tvrdí, že zubařů je hodně, ale oni jsou spíše nerovnoměrně rozložení. V Praze jich je hodně, ale často jdou na přímou platbu bez pojišťovny. V Praze si to mohou dovolit, protože jsou tu jiné výdělky, v jiných městech by to ale už asi narazilo na finanční možnosti pacientů. A problém je dostat ošetřující zubaře třeba do menších měst či obcí, protože se tam zkrátka neuživí. Třeba v Miletíně už nikdo není a pamatuji si, že se dřív ordinovalo třeba i v Cerekvici.
Jak byste stručně popsala vaši profesní kariéru?
Promovala jsem v roce 1965 a potom jsem jako „macecha“ odložila dítě, kterému bylo sedm měsíců, do jeslí. To nebyla žádná mateřská na tři, čtyři roky. Ve svém oboru jsem vlastně pracovala až do roku 2003. Ale v té době se už začínaly objevovat zdravotní problémy, „zubařská záda“. Když jsem pak skončila a trochu si odpočinula, nabídl mi kolega, MUDr. Švanda, možnost pracovat u něj jako zubní instrumentářka. Řekla jsem si, že přece nebudu doma sedět u televize s rukama v klíně a tak jsem vlastně pořád u svého (směje se).
Co vaše práce nyní obnáší?
Příprava pacienta před ošetřením, příprava různých materiálů pro zhotovení výplní nebo otisků při protetickém ošetření, asistence při menších chirurgických výkonech, sterilizace nástrojů. Čím dál tím víc času zabírá administrativa, výkazy výkonů i výrobků, statistické výkazy pro SÚKL. Covidové období vyžaduje ještě mnohem důraznější dodržování hygienických předpisů než dříve. Kromě toho, že se pečlivě myjí všechny pomůcky, je nutná dezinfekce křesla, povrchů, podlah, nošení roušek, větrání a řada dalších úkonů, což tu práci poněkud ztěžuje a zpomaluje. To riziko nákazy tady ale je, to si nebudeme zapírat.
Jaké máte zážitky z praxe? Vzpomenete na ten nejbizarnější?
Vzpomínám si na jeden vtipný zážitek (směje se).
Povídejte.
Když jsem byla na dětském, tak jednou přišla maminka s malým synáčkem a chtěla jeho ošetření. Syn se samozřejmě bál, byl ustrašený, zmítal se, a tak mu maminka řekla: Drž …., paní doktorka je hodná. Když nebudeš poslouchat, tak tě „podřeže“ (směje se). Smutnější záležitosti přišly v roce 1968, když jsme byli okupováni...
Co se vám vybaví?
Noc tehdy byla velice teplá, spali jsme a najednou někdo házel kamínky do okna. Dole stál kolega a pravil: „Vstávej, okupují nás Rusáci. Pusťte si rádio.“ A skutečně to byla pravda. Pamatuji si, jak se valily od Borku tanky. My ale šli normálně do práce, dítě do jeslí a dodnes vím, kdo byl můj první pacient, kterého jsem ošetřovala.
Opravdu?
Ano. Byl to asi pětiletý hošíček, přišel s maminkou, ta měla slzy v očích, já také a klučík byl docela v klidu. Byl to Mireček V. a ošetřovala jsem mu dětskou čtyřku vlevo dole (usměje se).
Jaká jsou specifika při ošetřování dětského pacienta?
U dítěte je velmi důležité navázání prvního kontaktu, protože tím se vytváří jeho vztah k zubnímu ošetření na celý život. Byly tam kolikrát dvě, tři návštěvy, během kterých se neudělal žádný „výkon“, jen jsme si povídali a říkali jsme: Koukej, tady máme zrcátko, spočítáme zoubky a podobné věci. Je třeba, aby si dítě zvyklo na to prostředí a aby vědělo, že při manipulaci v ústech nemusí být vše bolestivé. Ale chce to čas a klid, pak se zklidní (většinou) i malý pacient. Neošetřených dětí je teď ale čím dál víc a potom už je to o to větší zátěž pro pacienta, rodiče i zdravotníky.
Jak podle vás ideálně pečovat o zuby?
Určitě hraje roli genetika, každý si nějaký základ přineseme. Na prvním místě je strava. To, co je vidět už od
těch malých batolat, když třeba cucají různé sladké lahvičky. Pak trošku povyrostou a už dostanou kofolu atd. Kazivost, obezita – to je teď velký problém. A bude asi čím dál větší.
A správné čištění?
To je samozřejmě taky důležité. Je dobré využít služby zubních hygienistek, které naučí správnou techniku čištění zubů, protože v běžné ordinaci na to až tolik času není. To si chce sednout a podívat se, jak s kartáčkem pracovat. Možnosti jsou, chce to jen čas. A věřte, že se to vyplatí.
Čeho si v životě nejvíce vážíte?
Toho, že jsem se dožila víceméně ve zdraví (směje se). Ta práce mě bavila a stále baví. Když je člověk v práci spokojený, tak je to ideální. A když má navíc koníčka ve volném čase, tak je to vůbec perfektní. Žádné extra vize jsem nikdy neměla, ale všechno se samozřejmě odvíjí od zdraví. Plánovat se dá ledacos.
Mezi vaše záliby patří hlavně sport. Jak se stále udržujete v kondici? Máte recept, který prostě a jednoduše funguje?
Cvičení mě odjakživa bavilo. Na střední a pak vysoké škole jsem plavala za Slavii. Když jsem přišla do Hořic, tak jsem se nechala nalákat do Sokola. To se praktikovala čtvrthodinová rozcvička, rozdělila se družstva a šlo se na nářadí - taková sokolská záležitost. Pak přišla jazzgymnastika s hudbou, což bylo zábavnější. Do toho nácviky Spartakiád, kde jsem taky nesměla chybět. Říkalo se, že kdo prošel Branou borců, tak se tam touží vrátit, jsou to opravdu silné zážitky. I když někdo to bral tak, že se tím podporoval minulý režim, my to v tom neviděli, bavilo nás to a pohyb nás těšil. Mám hezké vzpomínky na Prahu. Kromě toho jsem vždy cvičila tady pod Jiskrou. Nejdřív jako člen a postupně jsem začala předcvičovat. Základ je v kondičním cvičení, aby člověk zapojil všechno, od hlavy až k patě.
Kurzy cvičení vedete dodnes.
Ano, je to takové zdravotní cvičení pro starší a pokročilé (usměje se). Už je to ustálený kolektiv a jsme dobrá parta. Já jsem ráda, že ke mně ženy chodí a ony zase naopak, že mohou cvičit. Navzájem si předáváme pozitivní energii a na tu hodinu se člověk oprostí od jiných myšlenek a starostí.
Cvičíte i sama doma?
Teď už ne. Není to ono, chybí mi právě ten kolektiv.
Jak vypadá váš běžný den?
Pokud jsem byla plně zaměstnaná, moc času navíc nezbývalo. Čili odborné studium a cvičení pro TJ Jiskru. A mimo to samozřejmě běžné věci jako četba, nějaký ten koncert, kino nebo divadlo, výlety. Nyní je víc času na cestování, toulky po hradech a zámcích. A nezbytný počítač, což je hrozný požírač času. Člověk ale zase získá spoustu informací.
Jste na sociálních sítích?
No, jistě. Kdo není na facebooku, jako by nebyl (směje se).
Jaký máte názor na Hořice?
Jsem rodilý Pražák, takže jsem taková naplavenina, ale už od roku 1965. Je tu krásná příroda, město samo o sobě je krásné, do lesa kousek, do velkého města taky. Kromě klasických památek (sochařský areál na Gothardě, koupaliště Dachova, hřbitovní portál…) a překrásného okolí mám město (a jeho obyvatele) spojeno také se spoustou krásných zážitků a vzpomínek. Jsem tu prostě doma.
Je něco, co byste ve městě naopak chtěla zlepšit?
Snad nejvíc mi v poslední době vadí vandalismus, neúcta k lidské práci.
Máte životní motto?
Obklopit se lidmi s pozitivním myšlením, netrápit se minulostí, nebát se budoucnosti a žít přítomnost naplno.
MUDr. Marcela Macáková
Narozena: 10. října 1943 v Praze.
Vzdělání: ZŠ v Turnově, Gymnázium v Hradci Králové, LF KU Hradec Králové, atestace Brno.
Zaměstnání: OÚNZ Jičín (pracoviště v Nové Pace, Jičíně, Hořicích), po privatizaci OSVČ.
Sportovní úspěchy: v minulosti III. výkonností třída na 100 m prsa, 2x nejlepší Sportovec města Hořice.
